Co je to Celosvětová síť modlitby s papežem / Apoštolát modlitby

Dějiny Apoštolátu modlitby můžeme sledovat ve čtyřech fázích. První fáze měla svůj počátek v prosté události jedné z jezuitských kolejí, kde se něco důležitého událo v malém kroužku mladých jezuitů, kteří stáli na začátku své řeholní formace. Jezuita, který měl jejich formaci na starosti, otec François-Xavier Gautrelet SJ, dobře věděl, že mladí jezuité při pohledu na odcházející starší spolubratry, kteří se vydali do Číny nebo z vyprávění těch, kdo se z misií vrátili, prožívají skleslost z námahy, která je před jejich vlastním posláním teprve čeká. Byli toho tak plní, že jim horlivost pro věc misií bránila ve studiu a ve vlastní přípravě.

Otec Xavier svým studentům v jednom ze svých kázání, právě na svátek patrona misií sv. Františka Xaverského, proto navrhl, aby praktikovali apoštolát především skrze modlitbu a čekali, až se na konci své teologické formace budou účastnit misií přímo na místě, budou-li tam posláni. Ukázal jim jednoduchou cestu: mohou své touhy proměnit v modlitbu a tu spojit v srdci s tím, co církev spojená důvěrně s Kristem již dělá. Být misionářem totiž znamená nejdříve být spojen s Kristem a poté konat to, co s Kristem církev koná. Tím se nepřipravují na to, aby se teprve stali misionáři, ale – ve svých srdcích spojených s Božským Srdcem, misionáři již jsou. Jejich misijní duch byl vyjádřen navenek nabídkou Kristovu Srdci: nabídli to, co dělat měli jako svoji profesní povinnost, totiž studium. Takže jejich studia začala sledovat nejen svůj původní účel, ale přispívala k misijnímu poslání církve, protože jejich život byl skrze jejich denní obětování spojen s Kristovou ochotou přinést svoji životní oběť za celý svět pro slávu Otce a spásu lidí. Kdo má tohoto ducha, je celý jeho život apoštolským, i když není zeměpisně na území misií. Tak začal Apoštolát modlitby v koleji mladých jezuitských studentů, řeholníků z Tovaryšstva Ježíšova, skrze něž se tato myšlenka začala velmi záhy šířit do světa. Tato základní idea zůstala přítomná ve všech dalších fázích rozvoje Apoštolátu modlitby.

Druhá fáze rozvoje Apoštolátu modlitby je spojena s postavou jiného jezuity. Henri Ramière SJ (1821–1884), vynikající francouzský teolog, duchovní spisovatel a esejista, velký apoštol úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu byl jedním z posluchačů kázání otce Gautreleta a chtěl dát Apoštolátu modlitby nový impulz. Byl to on, kdo v následujících letech vystavěl organizační, teologické i pastorační základy celého díla.

V roce 1860 otec Ramière publikoval knihu, která byla rozšířeným a rozpracovanějším vydáním knihy otce Gautreleta L´Apostolat de la Prière. V ní posunul myšlenku zakladatele dále. Podkladem pro jeho přístup k Apoštolátu modlitby se mu stala kniha Odevzdanost do Boží prozřetelnosti francouzského jezuity Jean-Pierra de Caussada. Opakuje myšlenku otce Gautreleta, že síla apoštolátu pochází z modlitby; ale upřesňuje, že síla modlitby pochází z toho, že je to modlitba Krista v nás, jeden z úkonů Kristova života v nás. Z toho bezprostředně vyplývá, že chceme-li dát modlitbě plnou účinnost, musíme dát plný prostor Kristovu životu v nás. Musíme často navštěvovat eucharistii: mši svatou a přijímání. Otec Ramière tak ukazuje, že Apoštolát modlitby je v podstatě eucharistickým apoštolátem: že mše svatá je základ každého apoštolátu a proměňuje celý náš život ve spásnou eucharistickou oběť pro spásu celého světa.

Vydáním prvního časopisu Posel Ježíšova Srdce (Le Messager du Sacré-Coeur de Jésus. Bulletin mensuel de lʼApostolat de la prière, 1861) pozval lidi, aby se modlili podle záměrů Ježíšova Srdce. Svoji myšlenku obnovy formuloval takto: „Apoštolát modlitby je apoštolát Ježíše Krista, který pokračuje v jeho členech. Ale je to apoštolát vyvěrající z jeho Lásky, z jeho Srdce, které propůjčuje jejich modlitbě účinnost a váhu, kterou Otec vkládá do modlitby svého Syna v jeho Srdci. Jeho Božské Srdce je základem pro důvěru, kterou do své modlitby vkládají.“

Otec Ramière hovoří o sdruženích srdcí spojených se Srdcem Kristovým (v českém prostředí se užíval nejprve výraz družina, například Mariánská družina, později – vlivem zákonodárství, které chtělo tyto laické náboženské organizace zakotvit v civilním právu – se nejčastěji hovoří o spolcích). Spolek či zbožné sdružení dnes nazýváme vlivem možností nových komunikačních prostředků sítí, což je výraz, kterým můžeme dnes asi nejlépe vyjádřit původní záměry Apoštolátu modlitby. Otec Ramière je objasňoval touto úvahou: „Nejedná se o lecjaké sdružení vedle jiných ani se nejedná o nové dílo, které lze přiřadit jednoduše k jiným zbožným dílům, dát je prostě na stejnou úroveň a zařadit je vedle nich. Jedná se o nové propojení, které skrze spojení lidského srdce s Kristovým Srdcem spojuje všechna ostatní církevní sdružení jedinečnou perspektivou. Slovy devatenáctého století byl Apoštolát modlitby definován jako svatá liga křesťanských srdcí spojených s Ježíšovým Srdcem, slovy jednadvacátého století můžeme říci, že je sítí lidských srdcí spojených s Ježíšovým Srdcem.

Počínaje rokem 1879 byly úmysly Apoštolátu modlitby formulovány každý měsíc papežem a svěřovány členům Apoštolátu modlitby. Díky tomuto pozvání k modlitbě na úmysl papeže se Ramièrovi podařilo poukázat na apoštolský a misijní ráz této modlitby, která byla otevřená k potřebám světa. Podstatné se stalo to, že se křesťan mohl prostřednictvím modlitby sjednocovat s Ježíšovým Srdcem, a tím obětovat za spásu světa spolu s ním. Modlitbou se připojoval k Ježíšovu Srdci, činil nabídku ke službě na jeho spasitelském poslání. Otec Ramière shrnul tuto vnitřní dispozici srdce do jednoduchého hesla: modlitba a zápal. Propojení modlitby a záměru vedlo k prohlubování zájmu o péči o tento svět, vyjadřovalo ochotu nešetřit silami ve službě rozšiřování Ježíšovy evangelní zvěsti a stávalo se výrazem odhodlání jít do krajnosti pro Kristovo království. Dnes je totéž vyjadřováno heslem: modlitba a činnost, protože pravá modlitba nás vede k činu, otevírá naše srdce k bližnímu, potřebám světa a Božímu pohledu na ně. V tom se skrývá obsah tajemství Kristova Srdce. Přístup otce Ramièra zásadně ovlivnil další vývoj Apoštolátu modlitby a k jeho odkazu se vždy vraceli ti, kdo zvažovali jeho reformu.

Začátek třetí fáze Apoštolátu modlitby lze ztotožnit se schválením jeho prvních statut blahoslaveným Piem IX., v době zničení papežského státu nazývaným rovněž vatikánským vězněm, a to v roce 1866. Tyto stanovy stvrzují některé již zažité způsoby zbožnosti a pastorační přístupy. Pro Apoštolát modlitby není podstatný její institucionální ráz, ale je spojením v modlitbě. Co věřící spojuje? „Aby vzali za své úmysly Nejsvětějšího Srdce.“ Jádrem celé zbožnosti se stává vnitřní uschopnění Duchem, které přivádí členy Apoštolátu modlitby k tomu, že jejich modlitba, práce a utrpení se stávají něčím, v čem se ustavičně modlí a chce dát v oběť Ježíš sám.

Ve stanovách se zvláště upřednostňují již existující společenství (řeholní komunity a ostatní církevní instituce, jako jsou školy, nemocnice a armáda). Jednotlivec se však nechá zapsat do zvláštního seznamu. Přijímání členů je svěřeno řediteli Apoštolátu modlitby nebo jeho zástupcům (ústřední ředitelé) pro jednotlivá území. To byl podnět k mohutnému rozšiřování Apoštolátu modlitby na celém světě. Přivtělení jednotlivých skupin je možné jen se svolením místního ordináře.

Postupně vznikají národní verze časopisu Posel Nejsvětějšího srdce Páně. Od roku 1877 byly úmysly papeže, doposud vybrané a komentované editorem francouzského časopisu Le Messager du Sacré Coeur, potvrzovány papežem Lvem XIII. Týž papež v roce 1896 potvrdil nové stanovy, v nichž určil za hlavního ředitele Apoštolátu modlitby generálního představeného Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1899 papež Lev XIII. poprvé zasvětil celé lidstvo Božskému Srdci.

Od roku 1910, kdy papež Pius X. vnesl do církve velmi revoluční reformu úcty k Nejsvětější svátosti a častého a časného svatého přijímání, Apoštolát modlitby tento nový rozměr křesťanské eucharistické zbožnosti adoptuje do svého apoštolátu a dává značný prostor dětem. Jejich aktivita se velmi rozšířila v době první světové války, kdy se Apoštolát modlitby zaměřuje na to, co je v tomto válečném období v Evropě i jinde ve světě pro církev a svět nejpotřebnější. V roce 1914 vyzval Mezinárodní eucharistický kongres konaný v jihofrancouzských Lurdech k velkému eucharistickému sdružení těch nejmenších, kteří by již od svého útlého dětství uctívali Nejsvětější svátost, eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku. Plodem tohoto eucharistického kongresu byl vznik organizovaných skupin dětí, které se modlily za obrácení a misie. Stávaly se jakýmisi duchovními horliteli, kteří jsou ochotni vydat se na tuto eucharistickou křížovou výpravu, jejímž modelem se stala sv. Jana z Arku. Zakladateli tohoto sdružení (Croisade eucharistique) byli Albert Bessières SJ a Geneviève Boselli. Pod tímto dobově podmíněným obrazem romanticky vnímaných středověkých křižáckých výprav se skrývalo velmi silné tíhnutí mladých lidí k altruismu, vydání sebe sama v oběť, povzbuzení znásobit svoje vnitřní úsilí a rozněcovat duchovní zápal, který byl soustředěn a nasměrován k eucharistii. Toto pojetí zbožnosti vedlo k závažnému rozhodnutí: již děti mohou poznávat sílu tohoto povolání, takže jejich přiměřená formace vedla rozvíjení osobně angažovaného apoštolátu u dětí. Je dobré si uvědomit, že v církvi v té době roste duchovní hnutí, které usiluje o radikální obrat v eucharistické zbožnosti, totiž směřování k častému a časnému svatému přijímání.

Od roku 1890 začal Lev XIII. svěřovat Apoštolátu modlitby každý měsíc své modlitební úmysly, jimiž vyjadřoval své znepokojení nad tím, co považoval za nutné svěřit všem katolíkům jako svoje niterné přání, aby se za tu či onu záležitost intenzivně modlili. Od roku 1928 byl k tomuto všeobecnému úmyslu přidán ještě další úmysl, totiž misijní. Členové AM proto každý měsíc obdrželi dva úmysly, za které se měli na přání papeže modlit. Prostřednictvím Apoštolátu modlitby byl mezi katolíky rozšiřován na celém světě úmysl všeobecný a úmysl misijní. Tento záměr hlubší jednoty věřících s papežem pokračuje až dodnes, kdy se papežovy úmysly staly součástí Celosvětové sítě modlitby s papežem. Záměry papeže směřují do nejbolestivějších a nejkritičtějších situací světa, týkají se současnosti a vyjadřují navenek zájem univerzální církve o otázky míru a spravedlnosti ve světě. Pravidelná měsíční modlitba za tyto papežovy úmysly klade před křesťany nové výzvy lidstva, v nichž se mohou aktivně zapojit do jejich řešení i tím, že se plně věnují službě modlitby, která vždy předchází to, co Bůh ve spolupráci s člověkem zde na zemi koná.

V roce 1951 papež Pius X. schválil nové stanovy Apoštolátu modlitby. V nich jsou uchovány předchozí podoby zbožnosti (každodenní obětování sebe sama Ježíšovu Srdci a účast na mši svaté jednou za měsíc se smírným přijetím eucharistie) a jsou rozšířeny o další rovinu: hovoří obecně o mariánské úctě, a to o předání našich proseb a obětí prostřednictvím Panny Marie Ježíši a jeho prostřednictvím Otci. Dovršuje se tím rozvoj celého díla. Vidíme, že v závěru této fáze dochází k lepšímu pochopení tajemství Srdce Kristova, skutečného středu vykoupení. Křesťan je skutečně pozván k tomu, aby s Kristem spolupracoval tím, že učiní své srdce podobným Ježíšovu Srdci. Lepší pochopení bylo umožněno rozvojem nauky o církvi jako o mystickém Těle Kristově, o církvi jako o společenství svatých a o církvi, která se uskutečňuje rovněž aktivní (ve smyslu osobní) účastí na slavení liturgie. To vše přispělo k prohloubení duchovního rázu Apoštolátu modlitby.

Čtvrtá fáze začíná schválením nových stanov dne 27. března 1968 papežem Pavlem VI. Tyto stanovy jsou zásadním způsobem přepracovány tak, aby vycházely z učení Druhého vatikánského koncilu. Za cíl si stanovily uspořádat dosavadní úvahy a studie na toto téma z hlediska dogmatického. Jednalo se především o zpracované obsáhlejší, v patristických textech zakotvené objasnění aktivního přístupu Panny Marie při vykoupení, dále o zohlednění principů apoštolátu laiků vypracovaných v procesu recepce Druhého vatikánského koncilu, konečně i objasnění povahy účasti celého Božího lidu na díle spásy prostřednictvím křtu a eucharistie. Zcela nově se reflektuje osobní a lidská účast každého věřícího na Kristově poslání přinášet spásu, a to na základě účasti všech na jeho moci královské, kněžské a prorocké. Shrneme-li krátce, bylo třeba učinit krok k tomu, co teologie již předtím, například v díle Karla Rahnera, promýšlela jako osobní účast na Kristově spásném poslání a na jeho odhodlání přinášet lidem i světu vykoupení a věčný život.

Ovocem celé této reflexe Apoštolátu modlitby se stala Charta Apoštolátu modlitby. Zde je Apoštolát modlitby načrtnut jako cesta ke svatosti pro křesťana třetího tisíciletí. Tyto stanovy, vydané autoritou papeže Pavla VI., byly platné až do roku 2018. Podle těchto stanov je Apoštolát modlitby společenstvím věřících, kteří „prostřednictvím každodenního obětování sebe sama se spojují s eucharistickou obětí, v níž se nepřetržitě uskutečňuje dílo vykoupení“.

Proces znovuzaložení Apoštolátu modlitby není něčím zcela novým nebo odlišným od toho, co dobře známe ze života církve již od druhé poloviny 19. století. Napomáhá k větší hloubce, osobnímu nasazení a rostoucí věrnosti vůči Ježíšovu Srdci v podmínkách našeho světa. Dnes se nacházíme na začátku páté fáze apoštolátu modlitby, v procesu jejího nového založení. Jsme či můžeme být jejími přímými účastníky. Když v roce 2009 generální představený Tovaryšstva Ježíšova Adolfo Nicolás pověřil o. Claudia Barrugia SJ přípravou zásadní obnovy Apoštolátu modlitby, nikdo netušil, co se stane za deset let. Na konci roku 2014 papež František schválil navržený proces obnovy a celé dílo bylo svěřeno do rukou rodilého Katalánce o. Frédérica Fornose SJ.

Práce postupovaly relativně velmi rychle. Papež František změnil v roce 2015 misijní úmysl na úmysl evangelizační. Řídil se zásadou: méně je někdy více. Proto na každý měsíc určuje jen jeden úmysl z toho důvodu, aby se naše modlitba soustředila na jedno podstatné. Zároveň bylo představeno nové logo Apoštolátu modlitby společně s ambiciózním projektem pojednat jej v přívětivějším prostředí, graficky přizpůsobený naší době a jednotlivým národním kulturám a mentalitám. A to vše za využití moderních sdělovacích prostředků, které jsou mladé generaci vlastní. Proto byla nejdříve vytvořena a později nabídnuta nové internetové platformy (Click to pray, The Pope Video) jako globální iniciativa k podpoře Apoštolátu modlitby.

Otec Frédéric byl papežem jmenován prostřednictvím generálního představeného Tovaryšstva Ježíšova novým mezinárodním ředitelem Apoštolátu modlitby v roce 2017. Za celým projektem stála malá skupinka mladých lidí, odborníků, které papež poznal ještě jako arcibiskup v Buenos Aires. Jednotlivé iniciativy související s Apoštolátem modlitby jsou zahrnuty pod nový název: Celosvětová síť modlitby s papežem. A papež František se rozhodl tuto síť aktivně využívat.

Když při setkání delegátů Celosvětové sítě modlitby s papežem v Římě vystoupilo šest zástupců této sítě (Tchaj-wan a Čína, Francie, Argentina, Etiopie, Guatemala a Portugalsko), kteří představili, jak tato iniciativa funguje v jejich vlasti, papež pozorně naslouchal. Následně reagoval svými slovy: „Je krásné připomenout si v den slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova základ našeho poslání. Je to poslání soucitu se světem, a mohli bychom říci, že je to pouť srdce či modlitební průvodce, který proměňuje životy lidí. Kristovo Srdce je natolik velké, že si přeje zahrnout do revoluce něhy všechny. Blízkost Pánova Srdce vybízí naše srdce k laskavému sblížení s bratrem a umožňuje soucítit se světem. Jsme povoláni být svědky a posly Božího milosrdenství, abychom světu nabídli světlou vyhlídku tam, kde jsou temnoty, naději tam, kde je zoufalství, a spásu tam, kde se rozšířil hřích. Vstoupit do modlitby znamená vstoupit svým srdcem do Ježíšova Srdce, pohroužit se do toho, co Ježíš cítí, do jeho soucitu a také do svého vlastního srdce, abych jej změnil.“

Papež František mluvil o nezbytnosti učit děti modlitbě, protože „děti dosahují Ježíšova Srdce okamžitě. Ježíš je má rád. A stejně tak učit i mládež modlitbě, která je velkou cestou života vedoucí stále vpřed. V této souvislosti zmínil Petrův nástupce také potřebu komunikace mezi prarodiči a vnuky, protože v Celosvětové síti modlitby s papežem se setkávají různé generace, a mladí se od starých mohou naučit usuzovat srdcem. Je třeba rozvíjet schopnost úsudku srdce“.

Celosvětová síť modlitby s papežem dnes, po již více než 175 letech trvání, působí v 98 zemích světa a zahrnuje zhruba 35 milionů katolíků. Jde o to znovu od základu vystavět tuto službu papeže a církve pro celý svět také prostředky, které má dnešní člověk na internetu nebo ve svém telefonu. Ale zároveň je třeba se navrátit k jejímu kořeni, k jejímu původnímu smyslu. Změna je i v tom, v jakém stylu tento apoštolát oslovuje a jakou má vizuální podobu. Vznikají digitální a audiovizuální projekty, které mají pomoci zapojit mladé lidi. Dále se chce Apoštolát modlitby více dostat do farností a na misie.

Nezapomeňme: Mobilizace modlitbou nás přetváří. Modlitba přináší své plody sama o sobě, ale také nás otevírá vůči ostatním, mobilizuje nás uprostřed světa s jeho výzvami. A úmysl Svatého otce není totéž jako úmysly, které pronášíme při své osobní modlitbě. Jemu jde o poslání církve. Týká se velkých světových témat. Vztahuje se na celé lidstvo, nejen na katolíky. Platí: „Je třeba mít se na pozoru, sloužit si těmito prostředky, zejména internetem, aniž bychom se sami stali jejich sluhy. Je třeba vyvarovat se toho, abychom se stali úlovkem této sítě, namísto toho abychom ‚lovili ryby‘, to znamená duše, a přiváděli je k Pánu.“