Cesta srdce – úcta k Božskému Srdci

Motto

„Srdcem modlitby je Ježíšovo Srdce.“

***

Cesta srdce: obnova úcty k Božskému Srdci pro současného člověka

„Ježíšovo Srdce – základ celého křesťanského života“

Při přeměně Apoštolátu modlitby v Celosvětovou síť modlitby s papežem je kladen ještě větší důraz na obnovu úcty k Božskému Srdci Páně. Tvořila a nadále tvoří hlavní duchovní osu Apoštolátu modlitby. CSMP současnému člověku tuto úctu zprostředkovává nově a umožňuje jí i nově porozumět. Není pouhým typem zbožnosti vedle mnoha ostatních „duchovních nabídek“. Je stěžejním základem celého křesťanského života a jeho zrání k dovršení zralého lidství v Bohu.

Celosvětová síť modlitby nabízí formační cestu: Cesta srdce je možností vlastního sebezdokonalování, zejména však pozváním k důvěrnému společenství s Ježíšovým Srdcem, to znamená s ním samotným a tím nejhlubším, co on prožívá s tímto světem: s námi, všemi lidmi, které miluje.

***

Cesta srdce: pouť osobního duchovního zrání

Jedna věc je věrná modlitba na úmysly Svatého otce jako služba misijnímu poslání církve. Věrnost nás proměňuje tím, že se měníme, když si osvojujeme i skryté záměry Ježíšova Božského Srdce. Nemusí růst jen množství modlitby, úmyslů a potřeb, ale i náš vnitřní postoj k tomu, pro co se rozhoduji. Stávám se tím, o co se modlím.

„Aktivní účast na plnosti Kristova kněžství“

Druhá věc je spojení s Kristovou obětí, kdy se spolu s Kristem stáváme obětním darem i obětujícím, aktivní účast na plnosti Kristova kněžství. Pro mé místo v misijním poslaní církve je podstatná ochota spojovat se v eucharistické oběti a skrze jednotu srdcí vkládat své modlitby a činnost, radosti a bolesti každého dne jako výraz sebedarování s jediným důvěrným záměrem: jako odpověď na lásku, která chce zachránit celý svět. Spojuji svůj každodenní život s posláním Krista i tím, že považuji v lidských očích malé věci za velké, když jsou svěřovány Kristu. Stávají se vnějším výrazem mé osobní, velmi důvěrné spolupráce, ke které mě pozval On sám.

Proto jednotlivé úkony zbožnosti (pravidelná modlitba třikrát denně, modlitba sebeodevzdání, očista srdce zpytováním svědomí, přijetí úmyslů Svatého otce za univerzálnější dobra a především svobodné přilnutí k osobě Ježíše tím, že přijímáme v rozlišování vnitřní hnutí jeho vedení, jeho hlas a otevřenost působení Duchu Svatému v jeho darech a plodech), které spiritualita Apoštolátu modlitby doprovází desítky let, tvoří itinerář naší formace.

Podstatné je přijetí Cesty srdce čili způsobu modlitby srdce, která srdce očišťuje a otevírá je Duchu Svatému. Ten v nás působí to, že jsme uschopněni náš každodenní život a naše srdce spojovat s životem a Srdcem Ježíšovým. Zve nás k tomu, abychom všechno mohli přinášet jako oběť, které se ujímá Ježíšovo Srdce a činí z ní i oběť svoji. Čím více přinášíme ty nejprostější záležitosti dne, tím radikálněji proniká naše srdce, život a společnost naše odpověď lásky na lásku, která v sobě objevuje jako nekonečné obdarování zcela netušenou tvořivost Boží lásky a uschopňuje působení Ducha proměňovat vše v Kristovo tělo a čas našeho života v Ježíšovo přicházení. Není nic vznešenějšího než společně pracovat na dovršení díla stvoření, vykoupení a posvěcení. Z tohoto hlediska není času nazbyt. Celosvětovou síť modlitby s papežem můžeme interpretovat jako duchovní budíček, chceme-li vstoupit do školy Ježíšova Srdce. V ní poznáváme dobře, co je přebytečné, a co naopak potřebné, užitečné nebo nutné.

„Jsme uschopněni náš každodenní život a naše srdce spojovat s životem a Srdcem Ježíšovým.“

Program duchovního zrání v tomto osobním povolání křesťana, který je nazýván Cestou srdce, obsahuje devět stupňů růstu, které jsou školou Ježíšova Božského Srdce a uvádí nás do postupného ztotožnění s Ježíšovou myslí, Srdcem a jeho plány. Písmo svaté i ostatní zde uvedené odkazy v každém odstavci hovoří o nekonečné Boží lásce ke každému z nás i celému lidstvu. Měly by být přijímány v tichu modlitby, rozjímání a posvátné bázni, neboť mluví o našich dějinách s ním. Jsme pozváni žít v osobní lásce, jíž jsem spjati poutem zasvěcení Jedinému, tomu, kdo vstal z mrtvých. Jemu v každodenním sebeodevzdání nabízíme svoji ochotu a velkomyslnost ke spolupráci s ním v jeho poslání a stávat se jeho apoštoly. Jsme ve službě církvi a jsme vysláni, abychom ve světě zpřítomňovali Boží lásku, která s ním nikdy nepřestává soucítit.

***

Papežské dokumenty o Božském Srdci

***

Papež František o Božském Srdci Páně

Poslání soucitu se světem – cesta srdce

„Vstoupit do modlitby znamená vstoupit svým srdcem do Ježíšova Srdce. Je krásné připomenout si v den slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova základ našeho poslání. Je to poslání soucitu se světem a mohli bychom říci, že je to cesta srdce či modlitební průvodce, který proměňuje životy lidí. Kristovo Srdce je natolik velké, že si přeje zahrnout do revoluce něhy všechny. Blízkost Pánova Srdce vybízí naše srdce k laskavému sblížení s bratrem a umožňuje soucítit se světem. Jsme povoláni být svědky a posly Božího milosrdenství, abychom světu nabídli světlou vyhlídku tam, kde jsou temnoty, naději tam, kde je zoufalství, a spásu tam, kde se rozšířil hřích. Vstoupit do modlitby znamená vstoupit svým srdcem do Ježíšova Srdce, pohroužit se do toho, co Ježíš cítí, do jeho soucitu a také do svého vlastního srdce, abych jej změnil. Ještě jednou vám všem chci vyjádřit upřímné poděkování za vaši drahocennou činnost, která pramení ze srdce skutečně pozorného k ostatním. Apoštolát modlitby a jeho nynější podoba – Celosvětová síť modlitby s papežem – připomíná, že jádrem poslání církve je modlitba. Buďte opatrní a velmi bdělí! Nepřehlédněte: srdcem poslání církve je modlitba. Můžeme dělat mnoho věcí, ale bez modlitby to nefunguje. Srdcem je modlitba. Doporučuji vám, abyste s radostí pokračovali ve vědomí důležitosti a nezbytnosti vaší práce. Pomáhejte lidem, aby se uměli dívat duchovně, aby si osvojovali pohled víry na vše, co je kolem nich, aby poznali, jak v nich Bůh sám pracuje. Můžeme se dívat dál s velkou nadějí! Díky moc! Můžeme dělat spoustu věcí, ale nikdy ne bez modlitby.“

Chápat Ježíšovo Srdce

„Každý z nás má svůj úděl a ne vždycky jej lze vystavit na odiv, ne vždycky je bezúhonný. Někdy těžký, bolestný, poznamenaný ubohostmi a hříchy. Co se sebou udělám? Schovám se. Ne! Musíme předstoupit před Pána: Pane, chceš-li, uzdrav mne! Učme se odvaze přinést svůj bolestný úděl před Boha, před Ježíše; dotknout se Boží laskavosti, Ježíšova jemnocitu. Zkusme to, zkusme tuto modlitbu. Pomysleme každý na svůj úděl. V každém je vždycky něco nepěkného, vždycky. Jděme za Ježíšem, tlučme na jeho Srdce a povězme mu: Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit! Budeme to moci učinit, pokud budeme vždycky mít před sebou Ježíšovu tvář a chápat Kristovo Srdce, chápat, jaké je Ježíšovo Srdce, jež má soucit a nosí v sobě naše bolesti, naše hříchy, naše pochybení a naše selhání. Je to Srdce, které nás miluje takové, jací jsme, miluje nás bez přetvářky.“

Jeho Srdce nadále žhne

„Náš Bůh není nezvěstný, zadržovaný vzdáleným nebem. Je naopak Bohem, který je nadšen člověkem, jehož miluje tak něžně, že není s to se od něho odloučit. My lidé jsme obratní v rozbíjení vztahů a mostů. On však nikoli. Když naše srdce ochladne, to jeho Srdce nadále žhne. Náš Bůh nás neustále provází, i kdybychom na něho nešťastnou náhodou zapomněli. Na předělu mezi nevírou a vírou je rozhodujícím objev, že nás miluje a provází náš Otec, který nás nikdy neopustil. Naše existence je pouť, cesta. Také ti, kteří jsou podněcováni pouze lidskou nadějí, vnímají lákavost horizontu, který je žene objevovat dosud nepoznané světy. Naše duše je migrující duší. Bible je plná příběhů poutníků a pocestných. Povolání Abrahama začíná příkazem: Vyjdi ze své země. (Gn 12,1) A praotec opustil onen kousek světa, který dobře znal a který byl ve své době jednou z kolébek civilizace. Všechno se spiklo proti rozumnosti takové cesty. Abraham však přesto vyšel. Nelze se stát zralými muži a ženami a nevnímat přitažlivost tohoto horizontu, oné hranice mezi nebem a zemí požadující od putujícího lidu, aby jí dosáhnul. Člověk na svojí cestě není ve světě nikdy sám. Zejména křesťan se necítí nikdy opuštěn, protože Ježíš ujišťuje, že nás nejen očekává na konci naší dlouhé cesty, ale denně každého z nás provází. Dokdy potrvá Boží péče o člověka? Dokdy o nás bude pečovat Pán Ježíš, jdoucí spolu s námi? Odpověď evangelia nezavdává podnět k pochybnostem: až do konce světa! Nebe i země pominou, lidské naděje se zhroutí, ale Boží Slovo je větší než všechno a nepomine. On bude Bůh s námi, Bůh-Ježíš, jenž kráčí s námi. V našem životě nebude ani den, kdyby se o nás Boží srdce přestalo starat.“

Boží Srdce je vždycky otevřené odpuštění

„Boží Srdce je vždycky otevřené odpuštění. Není snadné porozumět Božímu milosrdenství. Není to snadné. Je zapotřebí mnoho modlitby pro pochopení toho, proč je milostí. Jsme zvyklí si počínat podle úsloví jak ty na mě, tak já na tebe a na spravedlnost typu to mi zaplatíš. Za nás však zaplatil a nadále platí Ježíš.“

Bůh si volí maličké

„Zamiloval se do naší nepatrnosti, a proto si nás vyvolil. Bůh si vybírá maličké – nikoli velké, nýbrž nepatrné. Také se maličkým zjevuje, jak stojí v Písmu – Ukryl jsi tyto věci před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Jestliže chceš pochopit něco z Ježíšova tajemství, musíš se ponížit, umenšit, uznat, že nejsi nic. Bůh si nejenom maličké volí a zjevuje se jim, nýbrž je také povolává: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Přijďte vy všichni, které tíží utrpení, únava… Bůh si volí maličké, zjevuje se jim a povolává je. Veliké ale snad nepovolává? Boží srdce je otevřené, avšak velicí neslyší jeho hlas, protože jsou naplněni sami sebou. K naslouchání Pánova hlasu je zapotřebí se umenšit.“

Oddanost srdce – smlouva s Bohem

„Ježíš svůj dialog s farizei končí tím, že jim připomíná slova proroka Ozeáše (Oz 6,6): Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť. (Mt 9,13) Prorok se obracel k lidu Izraele a vytýkal mu, že modlitby, které pronášel, byly prázdnými a nekoherentními slovy. Lid, nehledě na smlouvu s Bohem a milosrdenství, žil nezřídka kosmetickou zbožností a Pánova přikázání neprožíval ve svém nitru. Proto prorok vyžaduje Milosrdenství chci, naléhá na oddanost srdce, které přiznává svoje hříchy, napravuje se a obnovuje věrnost smlouvě s Bohem. Ne oběť znamená, že bez litujícího srdce je každý náboženský úkon neúčinný! Ježíš tento prorocký výrok aplikuje také na lidské vztahy. Farizeové byli formálně velice zbožní, nebyli však ochotni sedět u stolu s celníky a hříšníky; nepřipouštěli možnost lítosti, a tím ani uzdravení, nekladli na první místo milosrdenství. Přestože byli věrnými strážci Zákona, dokazovali, že neznají Boží Srdce! Jako kdybys dostal balík s nějakým darem a místo, abys hledal ten dar, hledíš si jenom balicího papíru, pouhého zdání a formy, nikoli jádra milosti, darovaného daru! Všichni jsme pozváni k Pánovu stolu. Přijměme pozvání ke stolu s ním vedle jeho učedníků. Naučme se dívat milosrdně a rozpoznávat v každém našeho spolustolovníka. Všichni jsme učedníci, kteří potřebují zakoušet a žít Ježíšovo slovo útěchy. Všichni se potřebujeme živit Božím milosrdenstvím, protože z tohoto zdroje pramení naše spása.“

Největší ze všech svatých bran

„Boží milosrdenství může bez ohledu na zásluhy dospět ke všem, kdo o ně prosí. Možnost odpuštění je skutečně otevřena pro všechny, ba je rozevřena dokořán, jako největší ze všech svatých bran, protože je totožná se Srdcem Otce, jenž miluje a očekává všechny své děti, a zejména ty, které chybily více a jsou daleko.“

Klepat na Boží Srdce

„Toto je Boží moc. A jaké je lidská moc? Jakou moc má člověk? Tu, kterou má ona vdova: klepat na Boží srdce, klepat, prosit, naříkat na různé problémy a četné bolesti, prosit Pána o vysvobození z oněch bolestí, hříchů a problémů. Lidskou mocí je modlitba. A modlitba pokorného člověka je Boží slabostí. V tom je Pán slabý. Má slabost pro modlitbu svého lidu.“

Jistota modlitby

„Možná to zní špatně, ale modlitba je tak trochu obtěžování Boha, aby nás vyslechl. Pán to ale říká – buďte jako přítel o půlnoci, jako vdova před soudcem… Znamená to na sebe upoutat Boží Srdce, Boží zrak… To udělal také onen malomocný, který se přiblížil k Ježíši se slovy: Chceš-li, můžeš mě očistit. Udělal to s určitou jistotou. A právě takovéto modlitbě nás Ježíš učí. Je tedy nutné naléhat až do krajnosti a zároveň mít neochvějnou jistotu. Modlitba má tento dvojí postoj – vyžaduje a je si jistá. Modlitba se vždy něčeho dožaduje – když Pána prosíme, aby nás vyslechl v našich potřebách. Ale pokud je pravá, má také jistotu: Vyslechni mne! Věřím, že to můžeš udělat, protože jsi to slíbil. On nám dal slib – to je onen nárožní kvádr, na kterém spočívá jistota modlitby. V této jistotě před Pánem vyslovujeme své prosby a jsme si jisti tím, že on může zasáhnout. On má tuto moc. Jak a kdy to udělá, nevíme. Jistota modlitby znamená, že máme potřebu v pravdě před Pánem vyslovit: Jsem slepý, Pane. Mám tuto nouzi, tuto nemoc, tento hřích, tuto bolest… avšak říci to vždy v pravdě tak, jak věci jsou. Pán slyší naše potřeby.“

Pánovo Srdce začalo tlouci v Marii

Pánovo Srdce začalo tlouci v Marii, Bůh života od ní dostával kyslík. Od té doby nás Maria sjednocuje s Bohem, protože v ní se Bůh spojil s naším tělem a už se od něho neodloučil. Maria – jak rád říkával svatý František – „učinila Pána velebnosti naším bratrem“. Ona není pouhým mostem mezi námi a Bohem, je víc. Je cestou, kterou šel Bůh, aby se dostal k nám, a je cestou, kterou máme jít, abychom se dostali k Němu. Skrze Marii se setkáváme s Bohem, jak chce On: něhou, důvěrou i tělem. Ano, protože Ježíš není abstraktní idea, je konkrétní a vtělený, narozen ze ženy trpělivě roste. Ženy znají tuto trpělivou konkrétnost. My muži jsme často abstraktní a chceme všechno hned; ženy jsou konkrétní a dovedou tkát předivo života trpělivě. Kolik žen, kolik matek tak umožňuje životu zrod i obrození a propůjčuje světu budoucnost! Nejsme na světě, abychom umřeli, nýbrž zrodili život. Svatá Matka Boží nás učí, že prvním krokem k darování života našemu okolí je láska, kterou k němu chováme v sobě. Ona, jak říká dnešní evangelium, všechno uchovávala v srdci (Lk 2,19). Ze srdce se rodí dobro. Jak důležité je uchovat srdce čistým, střežit vnitřní život, modlit se! Jak důležité je učit srdce mít péči, mít rád lidi i věci! Tady vše začíná: péčí o druhé, o svět, o stvoření.“

***

Apoštolát modlitby a úcta k Božskému Srdci Páně (Léon de Coninck SJ)

„Nejúčinnější nástroj pro apoštolskou službu dneška.“

Pius XII., 28. října 1951

Modlitba musí brát ohled na život. Nemůže být vynucená, musí se přizpůsobit současnému stylu. „Život“ si nárokuje veškerý zájem našich současníků. Co k němu nemá skutečný, citlivý vztah, nepřitahuje ani jejich pozornost, ani úctu. V tomto kontextu je Apoštolát modlitby vhodnou formou jak modlitby, tak apoštolátu, která je schopna obnovit zájem o apoštolát i o modlitbu. Abychom to prokázali, postačí jít po stopách historie této organizace.

I. Apoštolská účinnost modlitby

V roce 1846 biskup z Le Puy požehnal „hořčičné zrnko“: jinými slovy projekt „modlitebního sdružení s cílem podpořit náboženské hnutí a podnítit zbožné duše, zejména v řeholních společenstvích, aby spolupracovaly s dělníky evangelia na šíření víry“.

Malá brožurka, jakési zdůvodnění, kterou v roce 1846 vydal iniciátor projektu otec Gautrelet, podává teologické základy tohoto sdružení. Klíčová myšlenka z ní vyplývající je ta, že je to modlitba, co dává sílu a všemohoucnost jak almužnám dobrodinců, tak činnosti apoštolů. Základním prvkem nadpřirozeného úspěchu, na němž jedině záleží, je totiž Boží milost. Sdružení z roku 1846 chtělo tuto pravdu zpopularizovat mezi řeholními dušemi, zejména těmi, které byly za zdmi kláštera ve své uzavřenosti možná trochu netrpělivé.

„Aby slova a činnost kněží byly nabity Kristovou milostí“

Především chce vyvodit praktický závěr: jakým směrem se má ubírat modlitba těch, kteří se nemohou oddat činnosti. Říká: „Jedná se o nasměrování, které má být dáno již praktikované modlitbě, nikoli nové modlitby, které by měly být přidány k ostatním.“ Cílem bylo vytvořit skupiny duší, které si budou připomínat všemocnou sílu přímluvné modlitby, která je pronikavá nikoli pro sobecký zisk (což je hrubozrnná představa, kterou většinou o modlitbě máme), ale ve prospěch duchovních „dobyvatelů“ světa. Nejde o modlitbu, která by vyprošovala pouze osobní svatost kněží, ale vyprošuje to, aby jejich slova a činnost byly nabity Kristovou milostí.

II. 1849. Apoštolská účinnost dobrých skutků

V dílku vydaném o tři roky později je přímluvná modlitba představena jako nezbytná součást při zakládání Božího království. Nemá již být výsadou pouze řeholních duší, ale je úkolem všech věřících. Nesmí se spokojit se soustředěním svého hlavního zájmu na vzdálené misie; musí mít zájem o univerzální církev.

Navíc je zdůrazněn další bod zásadního významu: naše dobré skutky obsahují také záslužnou ctnost; zdrojem jejich hodnoty je aktivní přítomnost Ducha Svatého v nás. Zcela konkrétním cílem Apoštolátu modlitby z roku 1849 bylo tedy dosáhnout toho, aby všichni křesťané „obětovali své zásluhy a své modlitby“ za růst univerzální církve, přičemž zásluze o. Gautrelet rozumí tak, že člověk nebrání Duchu, aby vykonal své dílo, jde o otevřenost a poddajnost Božímu dílu v nás. K zaměření modliteb se tak přidává obětování osobních schopností: veškeré dobré činnosti křesťana.

„Zdrojem hodnoty dobrých skutků je aktivní přítomnost Ducha Svatého v nás.“

O zásluhách či schopnostech by se nemělo uvažovat jako o jakémsi „jmění“, výsledku „mzdy za dobré skutky“, s nímž se má nakládat jako s peněžní částkou na spořicím účtu. Možná se to někdy takto prezentovalo, s neobratným důrazem na kvantitu. Ve skutečnosti se tato „zásluha“ přivlastňuje duši, je od ní neoddělitelná a svou příčinu nachází v přítomnosti a působení Ježíšova Ducha. Díky této „nadpřirozené zásluze“ má naše modlitba zcela zvláštní hodnotu. Otec Ramière chtěl vší silou vyzdvihnout toto těsné spojení lidské „hodnoty“ a milosti, modlitby a života, přičemž to druhé si bere veškerou svou „hodnotu“ z toho prvního.

III. 1861. Apoštolský význam našeho spojení s Bohem

„Apoštolát modlitby je v podstatě apoštolátem eucharistickým.“

Je to datum mimořádného významu nejen pro vývoj Apoštolátu modlitby samotného, ale katolické zbožnosti jako takové. V tomto roce otec Ramière vydává své mistrovské dílo: LʼApostolat de la Prière: výklad katolické teologie modlitby, které bylo podané vyčerpávajícím způsobem. Práce významně doplnila původní myšlenku, a to nikoli vnějším přínosem, ale rozvinutím zásad stanovených na začátku. V první části díla, v první kapitole, se ukazuje, že síla apoštolátu pochází z modlitby; ve třetí, že síla modlitby pochází z toho, že je to modlitba Krista v nás, jeden z úkonů Kristova života v nás. Z toho bezprostředně vyplývá, že chceme-li modlitbu učinit plně účinnou, musíme dát plný prostor Kristovu životu v nás; musíme žít eucharistií: často chodit na mši svatou a přijímat. Otec Ramière tak ukazuje, že Apoštolát modlitby je v podstatě apoštolátem eucharistickým: mše svatá, základ každého apoštolátu, proměňuje celý náš život ve spásnou eucharistickou oběť pro totius mundi salute.

Píše doslova: „Nikdy nezapomínají, že právě ve svaté eucharistii se v plné míře uskutečňuje Apoštolát modlitby skrze Boží Srdce, které se ustavičně obětuje za hříšníky. Nikdy nezapomínají, že právě ve svaté eucharistii se Apoštolát modlitby uskutečňuje v celé své plnosti, skrze Srdce Boha, který se ustavičně obětuje za hříšníky, a že aby byly jejich modlitby a oběti účinné, musejí procházet tímto Božským Srdcem.“ To je velmi přesvědčivé vyjádření potřeby apoštolských duší „přijímat při mši svaté“, a to v každém smyslu tohoto výrazu.

Obětní modlitba, jejíž formulace je v tomto roce předložena poprvé, zní takto: „Můj Bože, obětuji ti všechny úkony tohoto dne ve spojení s úkony našeho Pána Ježíše Krista, blahoslavené Panny a všech svatých na všechny úmysly, pro které se tvůj Božský Syn obětoval na kříži a bude se obětovat také dnes na oltáři na všech místech světa.“

„Podstatné spojení Apoštolátu modlitby a úcty k Ježíšovu Srdci.“

Podstata Apoštolátu modlitby je tedy definována takto: vědomé zaměření přímluvné síly křesťanského života na uskutečnění úmyslů Krista, který je věčně obětován na oltáři při mši svaté. Nebo ještě jinak: vědomé spojení našich nadpřirozených sil s vykupitelskou mocí neustále působící v eucharistii. Apoštolát modlitby, pokud se nad ním zamyslíme, je tedy plně vědomým úkonem naprosté lásky (což znamená dokonalé spojení s Bohem a bližním), skrze kterou věnujeme veškerou svou nadpřirozenou sílu k vykoupení světa. Tato přímluva, která má původ v zásluhách a je uváděná v život v modlitbě, je ve skutečnosti nadpřirozeným potenciálem díky přítomnosti Krista v nás.

V roce 1861 byl Apoštolát modlitby stále ještě „neviditelným“ sdružením. Otec Ramière výslovně píše, že „Apoštolát modlitby nám připomíná, že horlivost se nesmí zcela omezit na jediné dílo. Ti, kdo patří k Apoštolátu modlitby, budou právě těmi, kdo patří ke všem ostatním dílům“. Důvod, který uvádí pro toto široké zasvěcení, toto velkorysé, nové pojetí sdružení, které nemyslí na to, aby své členy seskupilo tak, aby se jevilo jako silné, výrazné a mocné, ale aby pouze dalo vyzrávat spolupracovníkům jiných skupin, je: Tím, že je horlivost čerpána z Ježíšova Srdce, musí být tak široká jako Srdce Boží.“

„Panna Maria naučí umění modlit se ve spojení s Ježíšovým Srdcem.“

Zde je nový prvek: podstatné spojení Apoštolátu modlitby a úcty k Nejsvětějšímu Srdci. Už nejde jen o to, jako v minulosti, vidět v Nejsvětějším Srdci zástavu božské ochrany, ale samotný Zdroj, z něhož proudí moc. Čtvrtletní oběžníky, které otec Ramière hodlal rozesílat spolupracovníkům, se měly jmenovat: Revue des intérêts du Coeur de Jésus et lʼEglise catholique. Otec Gautrelet chtěl, aby všichni křesťané obětovali své zásluhy a modlili se za růst univerzální církve. Apoštolát modlitby je nyní obětí Bohu každého křesťanského života, který je umocněn eucharistickým spojením s Kristem, aby se naplnila přání Ježíšova Srdce.

Bylo by zajímavé prozkoumat vlivy, které otce Ramièra k tomuto pojetí Apoštolátu modlitby vedly. Nabízejí se Bérulle a Condren: darování sebe sama Ježíši, stav služebnictví, do kterého se člověk kvůli němu snižuje. Pod stejným vlivem dříve bl. Grignion de Montfort šířil darování celého svého života Panně Marii. Také oddanost Nejsvětějšímu Srdci podle svatého Jana Eudese zanechává své stopy.

Otec Ramière spatřoval Apoštolát modlitby v rozjímání o vnitřním životě Kristově – v této cestě srdce. Pětadvacet let poté, co vyšlo první číslo Messager du Sacré-Coeur, napsal, že Apoštolát modlitby je spojením našich zájmů se zájmy Srdce Ježíšova, spojením všech křesťanských srdcí se Srdcem Ježíšovým, díky němuž bijí v jednotě. Už se neobětujeme přímo Bohu, ale Ježíši, našemu nezbytnému prostředníkovi u něj. Obracíme se k jeho Srdci, protože jde právě o uskutečnění myšlenek jeho Srdce. Přidáváme přímluvu Srdce Mariina, protože očekáváme, že nás Panna Maria „naučí umění modlit se ve spojení s Ježíšovým Srdcem“.

Všechny modlitby jsou obětovány: to byla první myšlenka Apoštolátu: dát modlitbám horlivých křesťanů apoštolský smysl. Ale přidávají se činy a utrpení, a také všechny radosti: zkrátka všechny zásluhy poctivého života, bolestného a namáhavého, ale i radostného. Smyslem oběti není vzdát hold svrchované Boží vládě nebo projev vděčnosti za jeho nesmírnou dobrotu: je to příspěvek k uskutečnění záměrů, za něž se sám Ježíš neustále obětuje na oltáři. Podstatou Apoštolátu modlitby je tedy obětování zásluh křesťanova života Kristu, který neustále obětuje své nekonečné zásluhy za spásu světa.

IV. 1862. Mariánská úcta v Apoštolátu modlitby

Když bl. Paulina Jaricotová zorganizovala Živý růženec, měla k dispozici jen málo prostředků, jak tuto zbožnost šířit. V roce 1862 se obrátila na otce Ramièra, který ji okamžitě přijal. Co by mohlo více odpovídat duchu Apoštolátu modlitby než modlitba k Panně Marii za naplnění plánů jejího Syna?

„Přijetí Živého růžence“

Přijetí Živého růžence by však mělo ještě jeden důsledek: zajistilo by organickou strukturu Apoštolátu tím, že by zavedlo používání měsíční kartičky, která by označovala desátek, který se má recitovat. Přijetí Živého růžence tak umožnilo organizovat dílo. Bylo však důležité, aby spojení, které by jeho členy sdružovalo, nijak nebránilo svobodě jiných sdružení, které by Apoštolát modlitby chtěly přijmout. Tato podmínka byla nanejvýš důležitá. Otec Ramière řekl, že na tom závisí celý úspěch díla, protože chce získat členy z řad vytříbených duší, které tvoří různá zbožná sdružení. Jejich prostřednictvím by byla nejlépe pochopena a nejhorlivěji přijata velká myšlenka, kterou má Apoštolát křesťanům neustále připomínat. Apoštolát modlitby může plnit své poslání pouze tehdy, je-li organizován tak, aby sloužil jako spojovací článek mezi těmito institucemi vytvořenými k různým účelům a aby je aktivnějším a jednotnějším úsilím přiměl ke společnému působení na dosažení svrchovaného cíle, který Prozřetelnost ve světě sleduje.

Je snadné pochopit, že by pro něj bylo tím obtížnější přizpůsobit se formám těchto institucí, čím dokonalejší by byla jeho organizace sama o sobě. Musí být tedy velmi nekomplikovaná a v jistém smyslu nedokonalá: přílišná dokonalost by byla vlastně vadou. Na druhou stranu by však neměla být natolik nedostatečná, aby nemohla sjednotit aktivní křesťany, které nespojuje žádné jiné pouto, a podnítit je, aby přispěli ke společnému dílu.

V. 1870

Zde je další datum ve vývoji Apoštolátu modlitby: 11. dubna 1870. Pius IX. schválil „papežskou milici“ (kde je výkon Apoštolátu modlitby úměrný věku a povaze mladých lidí), kterou propagoval otec Léonard Cros. Za zmínku stojí čestný závazek ke svatému přijímání, a to buď jednou týdně, nebo dvakrát měsíčně.

„Smírné svaté přijímání: Kristus je přijímán jen proto, aby mohl působit skrze člověka.“

Papežská milice však neměla žádný vliv na vnitřní konstituci Apoštolátu. Důležitější je, že bylo přijato smírné přijímání. Zpočátku to byla praxe noviců v Lons-le-Saulnier. Rozšířila se skrze brožuru otce Drevona, vydanou v roce 1860, s názvem Srdce Ježíšovo utěšované ve svaté eucharistii přijímáním se souhlasem Pia IX. 9. srpna 1861. V roce 1870 otec Drevon využil k oslovení věřících časopis Messager du Sacré-Coeur. V roce 1886 byl ředitel Apoštolátu modlitby papežským dekretem prohlášen za ředitele „díla smírného přijímání“. Tento nový příspěvek není ani tak obohacením, jako spíše upřesněním. Apoštolát modlitby je plně chtěná účast na eucharistii, Kristově úplné oběti Otci za spásu světa, jako zadostiučinění za všechny lidské hříchy.

Přijímáním teprve všechno začíná. Kristus je přijímán jen proto, aby mohl působit skrze člověka. Přístup přijímajícího křesťana je závazkem. Pokud skutečně chce „činit nápravu“, musí ze svého svátostného gesta vyvodit všechny důsledky. Nemůže dojít k „útěše“ nebo „nápravě“ jinak, než že se duše spojená s Kristem eucharistií stane v hříšném světě očistnou energií, která skutečně obnovuje Boží království.

VI. Apoštolát modlitby, prvek laické spirituality

„Důvěrné spojení s Ježíšem – to je celý Apoštolát modlitby.“

Apoštolát modlitby je tedy určen k tomu, aby žil uvnitř různých děl jako duch, nikoli jako soupeř, na základě základních principů, které mu daly vzniknout. Cílem bylo dosáhnout rozkvětu církve, o který usilují různá díla. Svou vnitřní sílu jako první uvědomují apoštolští pracovníci, ať už kněží, nebo laici. Je totiž důležité, aby ti, kdo jsou spolupracovníky s Kristem, jimi nebyli pouze navenek, ale také uvnitř. Vnějšek je zdrojem pýchy, teprve vnitřek je skutečně „pravý“: zdá se, že pouze vnější práce přináší spásu; věřit tomu znamená vykročit mimo realitu a v důsledku toho se stejně tak oddělit od Boha. Proto musí být člověk, který pracuje, člověk skutků, především proniknut tímto učením o důvěrném spojení s Ježíšem, Vykupitelem. To je celý Apoštolát modlitby.

Na závěr

Pius XII. je autorem těchto neobyčejně vážných slov: „Apoštolát modlitby – nesmírně účinný nástroj pro apoštolskou službu dneška.“ Účelem těchto stránek je pouze ilustrovat papežův chvalozpěv a ukázat, že ti, kdo chtějí laikům poskytnout vhodný vnitřní život, nemohou zůstat k Apoštolátu modlitby lhostejní.

***

Božské Srdce Ježíšovo (Tomáš Špidlík)

„Tři slova a každé z nich má hluboký význam:“

Ježíš

Začněme jménem Ježíš. Z vypravování evangelia o zvěstování Marii se dozvídáme, že sám Bůh určil, aby se Spasitel takto jmenoval (srv. Lk 1,31). Takový byl zvyk u Židů, že jméno syna určoval otec. V případě Jana Křtitele to byl Zachariáš (srv. Lk 1,62). Ježíš je přímý syn Otce na nebesích. Druhým znakem hebrejské mentality je okolnost, že má jméno vyjadřovat poslání, ke kterému je jmenovaný určen. Ježíš znamená etymologicky: Bůh spasí. Je to tzv. jméno jahvické, jaká jsou ve Starém zákoně častá. Anděl vysvětlil Marii, že se tu význam jména uskuteční v plném slova smyslu: „Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ (Lk 1,32–33) Jde tu tedy o poslání výjimečné. Ale z druhé strany je to jméno už známé a vyskytovalo se u Židů častěji. Po celou dobu Bůh vstupoval do dějin národa, aby jej spasil v mnoha nebezpečích. Teď se to má stát způsobem vrcholným v osobě Ježíše Nazaretského.

Učedníci Ježíšovi tedy hlásají spásu a konají divy „ve jménu Ježíšově“. Sv. Petr uzdravil chromého a ospravedlňuje to takto: „Víra, kterou v něm vzbudilo jméno Ježíšovo, úplně ho uzdravila.“ (srv. Sk 3,16) Od dávných dob tedy byla u křesťanů úcta ke jménu Ježíšovu. Na Západě ji např. v 15. století silně propagoval sv. Bernardin Sienský. Dosáhl toho, že znak IHS, který je původem řecká zkratka Ježíšova jména, se začal umísťovat na dveřích kostelů a domů, jako záruka spásy. Na Východě se rozšířila o časté opakování tzv. modlitby Ježíšovy: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Známe ten způsob z pověstné knihy Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci.

Srdce

Namítají tedy někteří: Proč tuto starou a osvědčenou pobožnost nahrazovat novým kultem Božského Srdce? Není to zbytečná novost? Odpovídáme prostě: Jméno Ježíšovo je předmětem úcty ne proto, že je to jméno, ale protože vyjadřuje osobu, její poslání a činnost. Totéž však vyjadřuje v jazyku národů i výraz srdce. V Bibli shrnuje slovo srdce celou plnost duševního života, jeho obsahem je člověk se všemi schopnostmi a celou svou činností; v něm má sídlo věrnost Bohu (srv. Řím 10,10). Je to styčný bod člověka s Bohem.

První a základní náboženský problém se dá vyjádřit těmito slovy: Jako je zřítelnice oka, abychom tak řekli, styčný bod mezi dvěma světy, vnějším a vnitřním, tak také musí být v člověku, jak předpokládají mystikové, tajemné místo, kam Bůh vstupuje do našeho života se všemi svými bohatými dary. Je známo, že pro Platóna je tím bodem „to, co je v duši nejlepší“, to pak je podle něho schopnost poznávat, inteligence, mysl. Základní ctnost náboženská je tedy „pozdvižení mysli k Bohu“. Křesťané to přijali jako definici modlitby, ale byli si vědomi toho, že se musí doplnit. Bůh není jenom nejvyšší „idea“, jak říkal Platón, ale především láska (srv. 1Jan 4,8). Proto se k Bohu vystupuje ne jenom myšlením, ale křídly lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého“ (Řím 5,5). Nemilujeme Boha jen rozumem, ale „celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37). Jeden z východních autorů píše, že „v srdci se soustředí celá duchovní činnost člověka“. Moderním výrazem bychom řekli, že srdce znamená jeho identitu.

Jednotu člověka můžeme pozorovat ze dvou hledisek. Jak je nazvat? Označíme-li jedno jako „statické“, druhé bude „dynamické“. Za statickou jednotu můžeme považovat spolupráci všech složek osobnosti v jednom okamžiku. Je to požadavek upřímnosti a pozornosti. Když např. řeknu někomu, že si ho vážím, má to odpovídat i mým vnitřním citům a mám být ochoten mu pomoci. Když sv. Ignác z Loyoly radí, aby se do rozjímání o evangeliu zapojila paměť, rozum, vůle, city i tělesný postoj, míní nás naučit, abychom se modlili z celého srdce.

Ale lidský život je jednota také v běhu života. Co jsem já? To, co konám dnes, to, co jsem myslel před léty, to, co ze mne bude ve stáří? Jednotlivé skutky, i když jsou dokonalé, rychle pomíjejí. Proto lidem nemůžeme snadno věřit. Dnes to s námi myslí dobře, a zítra nás zradí. Neřekneme to však o své vlastní matce, protože ta nás miluje celým srdcem, tj. láskou, která je stálá. Taková láska, jak píše sv. Pavel, „ať se děje cokoliv, vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá, láska nikdy nezanikne“ (srv. 1Kor 13,7–8). Budeme-li mít takovou lásku z celého srdce, budeme si navzájem věřit, budeme věřit Bohu a Bůh bude mít věčnou důvěru v nás.

Božské

Obraťme nakonec pozornost k třetímu výrazu, který je v titulu naší úvahy: Srdce Ježíšovo je Božské. I toto slovo má hlubší význam, než by se na první pohled zdálo. Ptali se jednoho východního myslitele (Něsmelova), věří-li v Boha. Užasli nad jeho odpovědí, která byla negativní: „Nevěřím v Boha.“ Ale hned nato dodal: „Věřím v Boha, který se stal člověkem.“ Pouhá víra v Boha se totiž může stát skrytým ateismem. Přiznává se, že existuje první příčina světa, nějaká vyšší bytost kdesi daleko, která nezasahuje vůbec nebo jenom velmi málo do našeho denního života. Chodí-li „věřící“ tohoto druhu do kostela, jeho náboženský život proniká jenom do kratičkých okamžiků jeho myšlení a jednání. U Ježíše je naopak Božské celé jeho Srdce, celá jeho osobnost, je Bohočlověk.

V krátké meditaci o tomto tajemství upozorňuje Karl Rahner, že slovo „Božské“ nejenom vyjadřuje, čím je pro nás Bůh, ale odhaluje nám i možnosti člověka, čím se může stát. Člověk může jednat zvířecky, ale nemůže se stát zvířetem, přestal by být člověkem. Nemůže se stát ani andělem. Ale kupodivu se může stát Bohem, a přitom zůstane člověkem v celé své lidské dokonalosti. Celé Srdce Ježíšovo je Božské, tj. Bůh proniká do celé jeho mysli, do všech rozhodnutí jeho vůle a i do života citového a tělesného. Otcové církve to vysvětlovali názorným příkladem, když mluví o uzdravení slepého. Čteme tam, že „Ježíš udělal ze sliny bláto a potřel slepému tím blátem oči“ (Jan 9,6). Ani bláto, ani sliny ovšem nejsou lékem k uzdravení očí, spíš naopak oslepují. Ale tu byla docela jiná okolnost. Sliny pocházely od Bohočlověka, měly tedy božskou moc. Církevní otcové však nezůstanou při pouhé spekulaci o tomto problému, ale odvodí z dogmatu závěr pro náš denní život. Dá se vyjádřit jednou větou: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím“, tj. aby milost Ducha Svatého pronikala do všeho našeho myšlení, jednání, rozhodování, citů, do celého našeho srdce. Tak to vyjadřuje krátká střelná modlitba: „Božské srdce Ježíšovo, učiň naše srdce podle srdce svého!“

***

Úcta k Ježíšovu Srdci (Tomáš Špidlík)

Náznaky této pobožnosti nacházíme u středověkých mystiků. V pravém slova smyslu však začíná až zjeveními sv. Markéty Marie Alacoque (1648–1690), řeholnice v Paray-le-Monial. V červnu r. 1675 se jí zjevil Ježíš, ukázal jí své Srdce se slovy: „Podívej se na to Srdce, které lidi tolik milovalo, které nevynechalo nic, vyčerpalo se a zničilo, aby jim dosvědčilo svou lásku. Dostává se mi však místo uznání jenom nevděčnosti, neuctivosti, svatokrádeží, chladu, pohrdání, se kterými se chovají ke mně v této svátosti lásky. Víc mě trápí zvláště to, že se tak chovají i osoby, které se mně zasvětily. Proto tě žádám, aby se zasvětil první pátek po oktávu Nejsvětější svátosti a stal se zvláštním svátkem ke cti mého Srdce, aby se smírným sv. přijímáním podala náhrada za všechny urážky, kterých se mu dostalo v oltářní svátosti.“

„Srdce Ježíšovo je živé nitro Bohočlověka, střed jeho celé osobnosti.“

Zpočátku se setkávala pobožnost s potížemi, ale pak se rozšířila do celého světa. Církev ji přijala za svou a doporučila ji v několika encyklikách. Bylo však potřeba blíž vysvětlit celistvý výraz „Božské srdce“. Teologové proto přidávají několik objasnění.

Srdce je na prvním místě tělesný orgán, který se obecně považuje za hlavní zdroj tělesného života. Probodení Kristova Srdce na kříži (srv. Jan 19,34) mělo dosvědčit úředně, že skončil definitivně Spasitelův pobyt na zemi a jeho činnost, že se dokončila oběť. V Kristově Srdci tedy vzdáváme úctu jeho tělu, které se stalo zdrojem posvěcení. Proto se úcta k Božskému Srdci spojuje s eucharistií, adoracemi, návštěvami svatostánku, zvláštěpak s tzv. smírným přijímáním první pátek v měsíci.

Srdce Ježíšovo však není mrtvá relikvie, ale živé nitro Bohočlověka, střed jeho celé osobnosti. Sv. Markéta Marie často říká: „Božské Srdce mi sdělilo…“ Je to totéž, jako by řekla: „Sdělil mi to Ježíš…“ Úcta k Božskému Srdci je tedy úcta k osobě vtěleného Božího Syna, který je „brána k Otci“ (srv. Jan 10,7), jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (srv. 1Tim 2,5).

Tlukoucí srdce je symbol života a činnosti. Obdivujeme tedy v Ježíšově Srdci všecku práci, všecky námahy, které vykonal a podstoupil pro nás. Nechceme patřit k těm, kteří se mu za to odplácejí jenom „nevšímavostí a nevděkem“.

V Bibli je srdce symbol vnitřního života, toho, který snad navenek zůstane bez povšimnutí. Bůh zkoumá srdce člověka (srv. Žl 7,10). V Písmu srdce „rozvažuje“, „myslí“, „rozhoduje se“, shrnuje se tu to, čemu dnes říkáme duševní život. V srdci spravedlivého pak bydlí Bůh, srdce je chrámem Ducha Svatého (srv. 2Kor 1,22); je tedy srdce střed duchovního úsilí. Úcta k Božskému Srdci proto klade důraz na vnitřní život Ježíšův, do kterého se toužíme vžít. Přejeme si pochopit jeho smýšlení, sklony, city, rozhodnutí, ctnosti, milost. Bohočlověk měl totiž plný lidský život i po stránce psychologické. Vnitřní život je ovšem důležitější než vnější viditelné skutky.

V úctě k Božskému Srdci je tedy několik cenných prvků. Myšlenka smíru za hříchy jiných nás přivádí k tématu kolektivní viny, která je dnes tolik aktuální. Vřelý poměr ke Kristu nám pomáhá k tomu, abychom se povznesli nad mrtvý legalismus předpisů a nařízení, abychom dali přikázáním ten smysl, který mají: být výrazem lásky a cestou k Otci.

Dnešní člověk se cítí silný a mocný při organizování vnějšího světa, ale zato si víc uvědomujeme svou slabost vnitřní, psychologickou a mravní. Nemáme už pocit humanitního ideálu silného a dokonalého jedince, obdivovaného od všech. V úctě k Božskému Srdci se klade důraz na svátostný prvek našeho posvěcení a na sílu Božího milosrdenství, které vždy a za všech okolností pomůže tomu, kdo na svůj úkol nestačí.

Podle zjevení sv. Markéty Marie se vypočítává dvanáct příslibů, které dal Ježíš těm, kdo uctívají jeho Srdce:

„Dvanáct příslibů pro ty, kdo mají v úctě Ježíšovo Srdce.“

1. Dám jim všechny milosti potřebné k jejich stavu.

2. Uvedu pokoj do jejich rodin.

3. Potěším je v utrpení.

4. Budu jejich útěchou v životě a zvláště ve smrti.

5. Vyleji hojné požehnání na jejich práci.

6. Hříšní najdou v mém Srdci pramen, nesmírný oceán milosrdenství.

7. Vlažní se stanou horlivými.

8. Horliví dospějí k velké dokonalosti.

9. Požehnám všem místům, kde bude vystaven a uctíván obraz mého Srdce.

10. Kněžím dám milost pohnout i nejzatvrzelejšími srdci.

11. Jména těch, kdo budou rozšiřovat tuto pobožnost, budou zapsána v mém Srdci a nikdy se odtud nevymažou.

12. Z hojnosti milosrdenství mého Srdce uštědří má všemohoucí láska milost pokání na konci života těm, kdo přistoupí k svatému přijímání v první pátek měsíce a po devět dalších měsíců. Neumřou v mé nemilosti, bez přijetí svátostí. Mé Srdce jim bude záštitou a pevným útočištěm v poslední hodině.

***

Modlitba srdce (Tomáš Špidlík)

Modlitba, stejně jako jakýkoliv jiný křesťanský čin, navozuje otázku milosti a naší osobní spolupráce. Někdy převládá naše úsilí, jindy se zas projevuje milost, jež je darem Božím. Existuje ještě jedno rozlišení: modlitba může být chápána čistě jako vztah k Bohu, nebo jako jeden z našich každodenních činů. Jestliže se projevuje jako duše aktivního života, bude považována za něco, co převyšuje všechny činy; jelikož je ale modlitba sama o sobě také činem, lze ji chápat jako „základní činnost lidského života“.

První stupeň modlitby

Prvním stupněm modlitby je modlitba tělesná, pronášená nahlas. Ta spočívá v čtení, odříkávání textů atd. Všichni mistři duchovního života, i sama církev, této modlitbě přikládají velkou důležitost, zvláště proto, že se jedná o nezbytnou přípravu na modlitby vyššího stupně. Pro výstup je zapotřebí žebřík. Modlitby slovy tak jsou příčkami, umožňujícími dosáhnout úrovně modlitby v duchu. Začátečníkovi nelze říci: „Modli se sám od sebe!“ Člověk se musí naučit modlit, musí si na modlitbu zvyknout. Řeč modlitby je zvláštní řečí. Je zapotřebí se ji naučit jako jakýkoliv jiný jazyk. Zpočátku se člověk bude nejprve přidržovat modlitebních knížek, a později se může odvážit rozmlouvat s Bohem bez předlohy.

Přesto však modlitba slovy není bez nebezpečí. „Modlitba, kterou rty vyslovují bezmyšlenkovitě a nezaujatě, jenom provokuje Boha,“ říká Simeon Nový Teolog. Tento modlitební formalismus Teofan Zatvornik na mnoha místech odmítá, a stejně tak obecně odmítá i formalismus v církvi. „Není až tak důležité mít v modlitbě nějaký systém. Důležité je mít ducha modlitby, aby vyvěrala ze srdce jako pramen.“ „Čím méně se budete opírat o modlitební knížku, tím lépe,“ doporučuje v jednom ze svých dopisů. A ještě: „Bůh hledí na srdce, ne na slovo.“ Když dojde k tomu, že se odříkávání modlitby nedokončí kvůli meditaci, která se do ní vmísila, Marta je z takové modlitby zarmoucena, Marii však naplňuje radost.

Druhý stupeň modlitby

Druhým stupněm modlitby je modlitba mysli. Je to to, čemu říkáme vnitřní dialog, rozjímání, meditace. Člověk si vybere nějaký známý text, běžně recitovanou modlitbu a při jejím odříkávání se snaží rozjímat nad smyslem slov, meditovat o ní. Je jasné, že slova doprovázená meditací budou posléze plynout s větším usebráním. „Slova, nad nimiž člověk nemedituje, jejichž smysl se nesnaží pocítit, způsobují spíše rozptýlení než usebrání.“ K tomu, aby se duše obohatila pokladem myšlenek a živých citů z modlitby, nestačí jen číst předpřipravené modlitby, je nutné nad nimi také meditovat a zakoušet je.

Modlitba srdce

Modlitbu intelektu a modlitbu srdce pojí úzké pouto. Zpočátku je činný především intelekt; modlitba se odehrává v mysli, ale je ještě chladná. Nezačne však postupně rozehřívat srdce, dokud se nepřesune z intelektu do vlastního srdce. Simeon Nový Teolog uvádí tři druhy modlitby. První modlitba není pravou modlitbou, protože je plná představ, fantazií a snů. Druhá modlitba se odehrává v rozumu a mozku a v ní převažují rozumové úvahy. Ani tato však stále není pravou modlitbou: je zapotřebí proniknout až do srdce, aby se modlitba stala modlitbou srdce.

Je dobré projít racionální meditací, ale nesmíme u ní zůstat: je potřeba zapálit srdce, probudit v něm živé vroucí city. Pán nám přikázal, abychom se zavřeli ve své komůrce a tam se modlili. Touto komůrkou je srdce. Přikázání Pána nám proto ukládá povinnost, abychom se modlili ve svém srdci. A toto přikázání je závazné pro všechny křesťany, pro každého křesťana. „Když se modlíte, neukončujte svou modlitbu, aniž byste v sobě navodili nějaký cit k Bohu, cit milosrdenství, zbožnosti, vděku… A když na konci modlitby vezmete do rukou nějakou knihu, nepřerušujte své čtení, dokud nebudete dojati přečtenou pravdou.“

Modlitba (stejně jako víra, svědomí a celý křesťanský život) není opravdová, pokud nevychází ze srdce. „Takové myšlenky jsou dobré, které vedou k Bohu a jsou završeny citem.“ „Existuje modlitba mysli a modlitba srdce. Ta první nikdy není ryzí modlitbou, oproštěnou od duševního neklidu.“ „Při odříkávání vaší modlitby se snažte, aby se rodila v srdci. Modlitba je, v pravém smyslu slova, vzdechem srdce k Bohu; jestliže tento impulz chybí, nejedná se o modlitbu.“

Když člověk dosáhne tohoto stádia modlitby, kdy srdce zakouší myšlenku a reaguje na ni živým citem, není dobré pokračovat v recitaci ani rozjímání; je zapotřebí dále pěstovat tento právě zrozený cit a snažit se jej uchovat co nejdéle: modlitba se tak stává zakoušením, vychutnáváním. Připravit srdce na přebývání s Pánem je zapotřebí obzvláště po svatém přijímání, poněvadž to je především tato chvíle, kdy Bůh působí v srdci člověka.

Tomu, kdo si navykne se modlit s živým citem, se čas modlitby stane stále příjemnějším. Modlitba ale nemá sestoupit do srdce proto, aby došlo k potlačení činnosti rozumu. Naopak, když se intelekt spojí se srdcem, přestává být vratkým, a získává tak schopnost jasněji rozlišovat představy a lépe reflektovat myšlenky. Když modlitba sídlí v srdci, rozum lépe chápe pravdy, jež se mu v srdci samovolně a znenadání odhalují.

Srdce, jež je středem života, je také sídlem milosti, místem, kde vstupujeme do kontaktu s nebesy. Modlitba srdce je tedy vyslyšena v tom stejném okamžiku, v němž je povznesena k Bohu, a to i přesto, že žádaná milost je – ve skutečnosti – udělena teprve později. Srdce, jež je sídlem milosti, se spojuje s Otcem prostřednictvím Ducha Svatého, který se za nás přimlouvá (srv. Řím 8,26). To, co slova nemohou vyjádřit, Bůh čte v živých citech srdce. Takto můžeme pochopit, proč je modlitba „duchovním batometrem“. Je jakoby přirozeným dechem srdce, spontánně toužícím po spojení s Bohem.

Bůh je šťastný, když se modlíme stále, nepřetržitě a jsme stále ponořeni v modlitbách svým srdcem, neustále přítomni v něm. Neustálé ponoření v Bohu, v jeho Božství znamená největší vítězství lásky v člověku i kolem něj. Všechno, co je v něm i kolem něj, proměňuje potom jeho modlitba – modlitba srdce! Modlitba – proto, že je rozhovor s Bohem samotným, všechno proměňuje, všemu dává sladkost, právě skrze ni všechno On tvoří nové, uděluje na všechno nový pohled a dává přímo nový zrak. Modlitba je cesta, jediná cesta ke štěstí, do nebe, do Ježíšova krásného Srdce! Modlitba je hlubina moudrosti, kterou je potřebné objevit, vstoupit do ní a už nikdy se jí nevzdat. Modlitba srdce je nakonec Boží dar pro každého člověka. Bůh nás chce učinit šťastné v hlubinách Ježíšovy vlastní modlitby!

***

O úctě k Božskému Srdci Páně (Pavel Ambros SJ)

Plnost lásky čeká, aby se nechala objevit

Krajina kolem Paray-le-Monial patřila k nejchudší části Francie. I dnes působí stroze. Městečko samo je tiché, skrývá nenápadný půvab. Podobá se Arsu, poutnímu místu podobně nedotčenému. Když však vstoupíte do chrámu, pronikne vás závan domova. Starobylá bazilika vybízí k modlitbě. Není těžké pochopit, že Paray-le-Monial je prosáklé zbožností stále přítomnou. Klášter, v němž žila Markéta Marie Alacoque (i dům jezuitské komunity Klaudia La Colombièra) působí skromně a neokázale, neruší, neznepokojují, zvou. Oba světci by samozřejmě tuto jednoduchost ocenili; nechtěli by, aby cokoli zastíralo střed jejich vlastního života a zbožnosti – Nejsvětější Srdce Ježíšovo.

„Hluboké zaměření na dovršení a Kristův příchod.“

Obraz Božského Srdce najdeme v mnoha našich kostelech. Obraz byl spojen s životem mnoha katolických domácností, protože byl spojen s časem: s prvním pátkem v měsíci. Ale také s hlubokým zaměřením na dovršení a Kristův příchod: o čem jiném hovoří oněch dvanáct zaslíbení, na kterých spočívá tolik naděje a útěchy. Móda v pobožnostech se mění stejně jako ve všem ostatním. Církev však má paměť víry; dokáže udržovat důležité pravdy a poznatky při životě a obnovovat je. Forma a obrazy se mohou měnit, ale úcta k Božskému Srdci zůstává vždy ústředním bodem v životě a srdci samotné církve. Mýlí se ti, kdo ji považují za zbožnost prosťáčků. Úcta je víc než jen řada modliteb a praktik. Je to něco prožívaného a kontemplovaného. Není to nic menšího než naše účast na vykupitelské Boží lásce, která se uskutečnila v osobě jeho Syna Ježíše Krista.

Přiblížení slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Již dlouhou dobu je měsíc červen spjat s úctou ke Kristovu Srdci, Božskému Srdci, s tím, co je Nejsvětější. Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova přichází obvykle v polovině měsíce. Slavnost připadá pravidelně na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Předchází mu svátky liturgicky spjaté s tajemstvím vlití Ducha a naše putování zaměřuje k druhému Kristovu příchodu. Je to čas, kdy nabývá na síle jedna z proseb modlitby Otčenáš: „Přijď království tvé.“ V pondělí po svátku Seslání Ducha Svatého je nově zavedena památka Panny Marie, Matky církve, a svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, následuje slavnost Nejsvětější Trojice a Těla a Krve Páně. To vše tvoří zářný celek, jehož obsahem jsou dary a plody Ducha Svatého.

Význam pro svátostný život

Poznání tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova způsobem, který nám zprostředkovává sv. Markéta Marie Alacoque svou duchovní zkušeností, nám dnes pomáhá objevit hlubší význam zpovědi a svatého přijímání. Jsou spojeny se zaslíbeními spjatými s přijímání na první pátek v měsíci. Toto Pánovo přání nám zprostředkovala. Přineslo již mnoho dobrého ovoce. Pravidelný rytmus častého, osobně prožívaného přijímání svátostí (vskutku duchovního přijímání) přispívá k prohloubení našeho přátelství s Ježíšem.

Svatá Markéta Marie Alacoque – usmiřující Ježíšovo Srdce

Sv. Markéta Marie Alacoque se narodila 22. července 1647 v burgundské vesničce Hautecour. Záhy osiřela. Vychovávala ji nejbližší rodina, příbuzní zemřelých rodičů. V srdci talentované mladé Francouzky se během času stále častěji ozývala touha vstoupit do řehole a zasvětit se v ní Bohu. Její záměr byl splněn v roce 1671, kdy se jí otevřely brány konventu v Paray-le-Monial. Žily zde sestry vizitantky, ženský řeholní řád založený sv. Františkem Saleským a sv. Janou Františkou de Chantal. Sestra Markéta byla upřímně zbožná a pokorná, což jí velmi pomohlo snášet každodenní potíže, někdy i pohanění, které zažila v noviciátu. Zemřela zde 17. října 1690.

V den svátku sv. Jana Apoštola, 27. prosince 1673, se sv. Markétě dostalo zvláštní mystické milosti, poznání tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Objevila v jeho Srdci svědectví velkorysé a neutuchající Boží lásky ke všem. Pán Ježíš ji požádal, aby přinášela smíření za nevděčnost tolika lidí vůči bezmezné lásce Boha, zjevené v jeho smrti na kříži na Kalvárii, a ještě více při zmrtvýchvstání.

„Mé Srdce miluje lidi nekonečnou láskou.“

Později následovala další zjevení. Ježíš ji podnítil k tomu, aby se zasadila o liturgickou úctu k jeho Nejsvětějšímu Srdci. V roce 1674 ji Pán Ježíš požádal, aby na první pátek v měsíci přijala eucharistii a spojila se s ním v Duchu. V tomto osobním propojení se jí dostalo účasti na smíření s Bohem v Kristu. Dne 16. června 1675 sv. Markéta Marie uslyšela z Pánových rtů tato slova: „Mé Srdce miluje lidi nekonečnou láskou.“

Francouzská řeholnice, která tyto mystické milosti prožila, se pokusila odpovídat na bezmeznou lásku k Pánu velkorysostí svého srdce. Její jedinou touhou se stalo dosažení stavu nepřerušovaného rozhovoru lásky s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem. Otevřela své srdce nesmírné lásce k Bohu, nabídla mu svá utrpení a odříkání všedního dne. Na podnět Pána Ježíše obětovala všechna protivenství a nepříjemnosti za obrácení nekajících hříšníků. Činila tak i za druhé, aby vynahradila lhostejnost a chlad mnoha lidí vůči Bohu.

Klaudius Colombière

V té době se stal jejím zpovědníkem jezuita, sv. Klaudius Colombière, který ji neváhal doprovázet v dobách zkoušek poslušnosti a pokory v každodenním životě. Zkoušky to byly mimořádně těžké, ale vyšla z nich posilněna v jí svěřeném povolání. Velkoryse sloužila svými mystickými dary a živou zkušeností víry, která se protavila v modlitbu. Nelze zapomenout na slavný Rahnerův výrok: „Křesťan budoucnosti bude mystikem, nebo nebude vůbec.“ Mystický dar v sobě obsahuje: vnitřní obsah, inspiraci a sílu konkrétního života. Skrze mystiku se stává církev svátostí pro svět, svět lidí i celý kosmos.

Památka sv. Markéty Marie Alacoque (16. října) nám připomíná důležitý rozměr života každého křesťana: vyjít vstříc bezpočtu duchovních darů proudících z probodnutého Srdce Spasitele. Aby člověk vstoupil na cestu duchovního očišťování, musí odstranit nahromaděné překážky, zejména hříchy, zlé náklonnosti i vlastní spoutanost sebou samým. Projev svobody se stává patrným v Ježíšově jednání v našem srdci. Pán přichází a křesťan mu jde vstříc. Dal nám totiž ten největší dar – svobodu. Je naší volbou, naší vůlí, zda na lásku Jeho Srdce odpovíme láskou. A pak z nás budou proudit také proudy živé vody (srv. Jan 7,38).

V Srdci Ježíšově nacházím vše

„Veškerou mou nadějí je Božské Srdce.“

Francouzská mystička může být pro nás příkladem, jak pečovat o Boží prvenství v našem každodenním životě. Bůh může být na prvním místě uprostřed každého dne, který je naplněn mnoha povinnostmi a úkoly. Přesvědčená, že stačí jen Bůh, se modlila: „Můj Pane, nechci nic jiného než ty a to, co jsi pro mě vybral. Stačíš mi jen ty, můj Bože! Učiň pro mě a za mě to, co bude pro tvoji větší slávu, bez ohledu na to, co by bylo možná pro mne výhodnější. Buď potěšen jen Ty, můj Bože, a to mi stačí. V Nejsvětějším Srdci Ježíšově nacházím vše, co mi chybí v mé chudobě. Vždyť je plné milosrdenství. Nikdy jsem nenašla účinnější lék na své utrpení než Nejsvětější Srdce mého milovaného Ježíše. V něm bez obav usínám a odpočívám bez úzkosti. Nemocní a hříšníci se k němu uchýlili a pokojně odpočívali. Veškerou mou nadějí je Božské Srdce, plné slitovnosti: je mým útočištěm. Jeho zásluhy jsou mojí spásou, životem a vzkříšením.“

Modlitba s Markétou Marií

Vzpomeňme si na tuto velkou mystičku a pomodleme se na její přímluvu: „Nejsvětější Srdce Ježíšovo, učiň naše srdce podle Srdce svého.“ Kdo odhaluje pro sebe i pro druhé životodárný pramen Boží lásky, sílí v něm vědomí, že naše životy překračuje pouze to, co se narodí z lásky. Nechme se proto obejmout láskou Ježíšova Srdce, která nám ukazuje nekonečnou lásku Otcova srdce.

Častěji opakujme se sv. Markétou Marií Alacoque: „Buď pozdraveno, Srdce Ježíšovo, ohnisko lásky, rozněcuj mě! Buď pozdraveno, Srdce Ježíšovo, vzore dokonalosti, osvěcuj mě! Buď pozdraveno, Božské Srdce, zdroji štěstí, posilni mě! Buď pozdraveno, Srdce věčné velebnosti, povolej mě!“

Novéna

„Oheň lásky se stává součástí naší přirozenosti.“

Specifické místo má osobní příprava na slavnost Božského Srdce Páně, kterou známe jako devítidenní novénu, kdy se každý den křesťan osobně nebo ve společenství s druhými připravuje modlitbou. Boží lid vnímá svým smyslem pro víru, že tajemství Boží přítomnosti mezi námi je nevyčerpatelně bohaté. Navzdory této neprobádatelnosti, nepoznatelnosti a hloubce Božích tajemství je k němu bezděčně stále více přitahován rozvažováním, rozjímáním a obohacující teologickou reflexí Kristova Srdce. Důvodem je přitažlivost obrazu srdce samého. Uchytí-li se v nás touha nebo hoří-li již v nás oheň lásky, posouvá-li se veškeré naše bytí přímo k srdci věcí, na kterých nám opravdu záleží, protože na nich záleží i Kristu, pak se stává tento oheň lásky součástí naší přirozenosti. Obrazem jednoho z církevních otců je možné přiblížit, co znamená jednota dvou srdcí a čím se stává symbolem: železo zcela roztavené v ohni s ním tvoří jeden celek, přestože oheň (Duch) zůstává ohněm a železo (naše lidská přirozenost) je s tímto ohněm Ducha spjato, takže již nemá smysl rozlišovat mezi Bohem a mezi naším srdcem plným Boha. Srdce je jedno z těch mála slov, která by básník použil k tomu, aby dvěma slabikami vyjádřil různé vrstvy hloubky a významu věcí.

Význam pojmu srdce

„Srdce je slovo všech slov.“

Jeden z největších teologů 20. století Karl Rahner mluvil o srdci jako o slovu všech slov, totiž že je přítomno v celém stvoření. Člověk hledající jádro věcí za jeho pojmy hledá záměr Boží, který je skryt v intimitě Ježíšova Srdce jako stálý paprsek lásky. Je praslovem, které nacházíme v nejniternějším původním středu lidské osoby jako klíč k porozumění dílu stvoření. Srdce poznává nejhlubší význam jedinečným způsobem. Poznává záměr Boží se mnou vzhledem k věcem a situacím, o kterých uvažujeme a přemýšlíme. Jen v srdci se rozvíjí možnost rozhovoru s Otcem naplněného důvěrou a důvěrností. Kultura Božího lidu spojuje srdce bezděčně s láskou. Opakovaně používá symboly srdce (logo ve tvaru srdce), které odkazují na lásku. Pra-slovo srdce se objevuje ve zjevném růstu osobní odvahy, dotyčný se stává srdnatým. Štědrý člověk v sobě skrývá velké srdce. V době zármutku, kdy se ptáme, čím kdo prošel v těžké osobní ztrátě, neváháme hovořit o zlomeném srdci. Básníci s oblibou píší o tom, že vše podstatné poznali v jádru hlubin srdce. Heslo ve znaku sv. Johna Henryho Newmana (†1890) – Srdce promlouvá k srdci (Cor ad cor loquitur) – rozvíjí vyznání sv. Františka Saleského (†1622): „Slovo, které vychází z úst, vchází do ucha; ale slovo, které vychází ze srdce, se nezastaví, dokud nedosáhne jiného srdce.“ Proto mluva srdce zahrnuje i ticho, které přechází v tiché rozhovory srdcí. Slova srdce odkrývají i zahalují, protože láska v nich přítomná roste.

Denní sebeodevzdání Nejsvětějšímu Srdci

„Naladit své srdce podle vlnové délky Kristova Srdce.“

Denní sebeodevzdání Nejsvětějšímu Srdci je součástí soudobé katolické spirituality. Zásluhou sv. Markéty Marie Alacoque a sv. Klaudia Colombiére čím dále tím více a vroucněji se ujímalo u věřících. Stalo se osou Apoštolátu modlitby (1844) a zůstává těžištěm i jeho současné nové podoby – Celosvětové sítě modlitby s papežem. Generace věřících katolíků i mnozí křesťané dneška se spojují s papežem Františkem v modlitbě, která se dívá na potřeby světa pohledem zakořeněným v Ježíšově Srdci, které chce všechny přitáhnout k sobě a přivést k Otci. Úcta k Božskému Srdci je zaměřená misijně a dává křesťanům světlo, které je směřuje v jejich křesťanském povolání k tomu, aby sami předali druhým to, co jim bylo darováno. Kdokoli začíná své ráno tím, že naladí své srdce podle vlnové délky Kristova Srdce, chce mu být podobný, chce se s ním sjednotit, chce mít podíl v jeho způsobu rozhodování o tom, co dělat a co ne, pro co se namáhat a co nechat být jako neužitečné pro spásu celého světa.

„Začínáme růst jako misionáři dnešní doby.“

V modlitbě sebeodevzdání se předem, bez předběžných podmínek, dáváme k dispozici pro Kristovo poslání. Nejenže můžeme začít každý den s Pánem, ale také v jeho závěru, kdy večer den uzavírá, můžeme krátkým shrnujícím pohledem přehlédnout všechna obdarování, dary a příležitosti, které každý den jsou pro nás v Božích záměrech s námi připraveny. Konečně, když den je završen novým stvořením již prožitého dne prostřednictvím našeho zpytování a lítosti nad opomenutími, zanedbáními, nedostatečnou bdělostí srdce, nešťastně vyřčenými slovy, myšlenkami vzdálenými od Boha a zraňujícími skutky, dovolíme Bohu, aby do všeho vstoupil a proměnil naše slzy v životodárný déšť Božího odpuštění, nezbývá než mu vzdát chválu a dík, že nám dal možnost mít podíl na jeho díle spásy. V tomto stavu srdce začínáme růst jako misionáři dnešní doby.

Modlit se s celou církví

O co jde, když se modlíme s celou církví? Teprve v ní existuje úplnější rozměr naší modlitby, získává v ní hlubší obsah. „Nemodlíme se“, modlitba se nás zmocňuje, stává se v nás ohněm Ducha, který sleduje úplnější účel, než jak jej můžeme vnímat jako opodál stojící jednotlivci. Stáváme se modlitbou, protože jsme jedno s tím, kdo je Synem a modlí se k Otci jako jediný Syn v duchu a pravdě. Modlitba církve je modlitba Kristova Těla s jeho hlavou. Obsahuje to jediné v mnohém (modlitbu Krista Velekněze) a to mnohé (modlitba „království kněží a svatého lidu“; Ex 19,6), co nejsme schopni obsáhnout, se stává jedním (celým Kristem).

Úcta k Ježíšovu Srdci a Apoštolát modlitby

Každý měsíc je kdokoli z nás vyzván, aby zvážil úmysly Apoštolátu modlitby předkládané Svatým otcem. Jeho prostřednictvím nahlížíme celý svět, vidíme jej očima Otce. Tento pohled ztvárňuje Kristovo Srdce a každé srdce, které v něm přebývá. Vzdálené, často neřešitelné otázky jednotlivých míst světa a okruhů tíže starého života se stávají našimi osobními, blízkými, nám svěřenými a námi osvojenými. Posláním této sítě, která je co do četnosti největší na světě, je šířit poselství papežových záměrů, které se zrodily ze tří podnětů: z výzev, kterým lidstvo čelí, z poslání církve, které je jí bezprostředně svěřeno, a sdíleného soucitu nad světem, který naplňuje Kristovo Srdce a nám se stává zjevným prostřednictvím papeže. Volá po naší odpovědi. Nemůže zůstat bez ozvěny, co přitom zaslechneme. Ozvěna našeho srdce napodobí mohutnost tlukotu Srdce v tepnách naší doby. Je-li naše sebeodevzdání v modlitbě skutečnou obětí spojenou s úmysly nesoucími tep doby, je tomu tak z toho důvodu, že jsou v srdci papeže ozvěnou Ježíšova Srdce (můžeme mít důvěru, že Ježíš s papežem bezprostředně hovoří).

Výzvy se mění v modlitbu celé církve, celého Božího lidu a skrze naše srdce se stávají tepem Kristova Srdce uprostřed světa. Není to zde pouhá katolická loajalita ke své církvi. Rozhodnutí naší svobody je neseno záměrem nabídnout sebe sama pro poslání, které chce Ježíš s námi sdílet. Otevíráme v sobě hlubší rozměr naší ochoty, dispozici našeho srdce připojit sebe sama k Božímu jednání ve světě.

„Výzvy se mění v modlitbu celé církve a skrze naše srdce se stávají tepem Kristova Srdce uprostřed světa.“

Zasvěcení se Ježíšovu Srdci

Zasvěcením Božskému Srdci již nejsme jen pozorovateli, ale přímými účastníky. Srdce Spasitele je zasaženo bídou světa, takže soucítění s bídou člověka se přetavuje v oheň lásky, kterou utváří nový život. Dává člověku to, co má: proměnu lidského v božsko-lidské. Proto chceme být co nejblíž jeho Srdci, když zjišťujeme, jak tato životodárná síla se stává něčím, co můžeme předat jiným. Boží život roste v nás tím, že ho předáváme dále. Modlitba za druhé nemá proto hranice.

Důvěrnost s Ježíšovým Srdcem

Zbožnost je oblíbeným slovem sv. Ignáce z Loyoly. Když hovořil o hluboké zbožnosti, vyjadřoval tímto slovem důvěrnou blízkost s osobou Krista a osobní modlitbu, která ho s ním sjednocuje, kterou „není v našich silách získat a uchovat si“ (DC, č. 322). Můžeme ji chápat jako postoj volby, v níž se odráží náš záměr odpovědět na projevenou lásku neustále vzrůstající v našich vlastních srdcích. Nechme se přitáhnout tím, jak se můžeme podílet na soucitu a lásce Kristova Srdce k celému lidstvu. Spolu s tím i roste v člověku slitovnost a láskyplná náklonost k celému stvoření. Z naší strany oba tyto vnitřní postoje nemusí splňovat všechny náležitosti úmyslu, který je podložen úplným poznáním toho, co znamenají, jaký mají význam a v čem přesně spočívá požadavek naší spoluúčasti. Jedná se o nadpřirozenou, vlitou ctnost lásky k člověku a ke světu, která se dotýká nejhlubšího jádra naší vlastní bytosti, vyrůstá z toho, co nazýváme obraz Boží v nás, který na nás apeluje a vnitřně přitahuje k tomu, abychom se mu svojí svobodou připodobnili. Jsme totiž stvořeni k obrazu a podobenství Božímu.

„Nechme se přitáhnout tím, jak se můžeme podílet na soucitu a lásce Kristova Srdce k celému lidstvu.“

Velmi dobře bychom o tom mohli mluvit jako o hnutí Ducha v našich vlastních srdcích. Zde se naplňuje to, co apoštol Pavel přibližuje svým pohledem na podstatu toho, co a jak z člověka činí člověka duchovního: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) Duch Svatý je přítomen v srdci člověka jako osoba. On – Osoba skrze osobní sjednocení s člověkem může „vlít“ Boží lásku do srdce, učinit ji člověku přístupnou i skrze duchovní a tělesné smysly. „Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha Svatého v mohutnostech lidské bytosti.“ (KKC 1813) Vedle této vlité teologické ctnosti Bůh vstupuje do srdce jako projev naší nabyté duchovní svobody, která skutečně otevírá srdce k přijetí tohoto daru. V této souvislosti je srdce slovem, které vyjadřuje hlubší realitu celistvosti člověka, kterou jiná slova nemohou postihnout. Jsou domovem Božího přebývání v nás po křtu svatém, kdy naši celistvost tvoří jednota duše, těla a Ducha Svatého. Tím je otevřena možnost života v Duchu Svatém jako zároveň možnost vlastního lidského způsobu bytí. Člověk se stává novým člověkem. Tuto původní, Bohem stvořenou skutečnost ráje lidského bytí hledáme zde na zemi a dosahujeme jí po Božím soudu ve věčném životě, který je nezaslouženým Božím darem i projevem naší celoživotní volby nechat se obejmout Otcem. Srdce spojuje vědomí i podvědomí, minulost s přítomností a budoucností, prostor s časem podle podoby Krista, pravého Boha a člověka.

Blízkost Ježíšova Srdce

Když vstoupíme plně do dynamiky duchovních cvičení sv. Ignáce, jsme neustále povzbuzováni, abychom ve svých meditacích spočívali po celou dobu, ať už rozjímáme, nebo nazíráme, v blízkosti Kristova Srdce a všímali si více jeho lidského, viditelného těla (biblického soma) jako člověka s jeho zevnějškem. Díváme se takto na Krista v jednotlivých evangelních příbězích a prosíme, abychom ho poznali důvěrněji a aby nám dal poznat, jak pro nás pracoval a stále pracuje. Vstupujeme do prostoru skutečnosti, v níž se „Bůh pro mne namáhá a pracuje ve všech stvořených věcech“ (DC, č. 236). V exercičních meditacích se učíme toto dění v Kristově Srdci odvažovat. Připomínáme si „přijatá dobrodiní stvoření, vykoupení a zvláštních darů s velkou oddaností“ (DC, č. 234).

„Oddanost Ježíšovu Srdci: kontemplace zraněného boku ukřižovaného Krista, z něhož vytekla Krev a Voda.“

Znalost, která v nás roste, je mnohem více „v srdci“ než „v hlavě“. Z této důvěrnosti se rodí předsah, předběžné zaměření k Bohu, které v sobě pěstujeme jako oddanost Ježíšovu Srdci. Nejedná se o soubor myšlenek, ale o kontemplaci zraněného boku ukřižovaného Krista, z něhož vytekla Krev a Voda. Takto uchopená smyslová danost, obraz obsahující nejen to, co vnímáme smysly a rozumem, nýbrž obraz překračující to, co znázorňuje smyslově. Stává se symbolem, spojením viditelného a neviditelného. Oddanost se zde rodí v pohledu na Krista, umožňuje růst vnímání.

Když se na něj takto nepřestáváme dívat, je nám odhalováno, jak jsme nahlíženi ze strany Boží ve své jedinečnosti, nezaměnitelnosti a neopakovatelnosti. Jinak řečeno: jak se k nám osobně sklání a ujímá se nás. Naše srdce se k němu přibližuje, abychom sdíleli jeho pohled na nás osobně a s tím i jeho nahlížení na celé stvoření vcelku. Když takto uvažujeme, tušíme, že se nejedná o intelektuální myšlenky. Aniž bychom jimi pohrdali, učenlivost v Duchu nás ujišťuje, že se jedná o záležitosti srdce, které je překračují. Mluvíme o jeho Srdci v našem srdci. Odvážíme se hovořit o svém srdci v jeho Srdci.

„Revoluce něhy“

„Ježíšovo Srdce je tak velké, že nás chce pozvat k revoluci něhy.“

Papež František s oblibou ukazuje, že „musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět“ (Laudato Siʼ). Tuto podobu zbožnosti, kterou si křesťan osvojuje a předává v úctě k Božskému Srdci Páně, vždy znovu objevujeme. Papež František poznamenal, že „Ježíšovo Srdce je tak velké, že nás chce pozvat k revoluci něhy.“ Teď prosím zastavte a přečtěte předchozí větu ještě jednou. Platí pro mne, že v měsíci Božského Srdce se připojím k těm, kdo se připravují na tuto revoluci něhy k tomuto zkoušenému světu? Přejme si a učiňme něco rozhodného, aby tato něha, Ježíšova srdečnost, rostla i v našem vlastním srdci. Ať otevřeme své srdce k této sdílené odpovědnosti a staneme se nástroji této revoluce něhy, kterou náš svět tolik potřebuje a po které touží.

Proč? Cesta k životnímu dovršení nebývá narýsovaná správností, na kterou se odvoláváme, když naším skrytým či zjevným záměrem je pravda jako uplatnění moci a ideové převahy nad druhými. Naše putování k dovršení je podle příkladu Krista vydlážděné srdečností, která bránu k druhému otevírá a dodává odvahu přijímat s pravdou i toho, kdo ji přináší.

Z vlastní zkušenosti s druhými víme, že tato důvěrnost může být pomíjivá, i když po ní toužíme. Často může trvat mnoho let sdílení a vzájemného poznávání v průběhu všech životních zvratů. Ke skutečné osobní důvěrnosti dochází jen tehdy, když nás hluboce těší, projevíme-li ochotu spočinout. Je to spočinutí v druhém, soubytí. Tak je tomu i s Ježíšem. Jeho Srdce je neměnnou zárukou lásky, která na nás čeká. Vytváří domov pro všechno, čím jsme a co neseme. Jeho Srdce je pro nás útočištěm. Srdce Kristovo je srdce otevřené. Všichni v něm mohou najít své místo, protože všichni v něm mají své místo. Boží lásce, kterou objevujeme v Srdci Božího Syna, se meze nekladou. Když se necháme touto láskou přitahovat, zjistíme, že jsme přitahováni i mimo sebe k větší, hlubší lásce, a to zejména ti, jejichž vlastní srdce je zraněné. Pak začneme chápat krásu a tajemství Božského Srdce, které je samo zraněné. Zranění je nekonečné, protože Ježíšova láska je nekonečná.

„Úcta k Božskému Srdci je školou svobodné, odvážné a vnímavé lásky.“

Je také znamením pravdy. Toto srdce není symbolem falešné lásky. To, že nese zranění lásky – lásky, která zná hloubku zrady a odmítnutí – znamená, že nese také naši pravdu i pravdu Boží. Vidíme zde důsledky našeho hříchu, a to nás volá k větší pravdě. Vytváří v nás také větší svobodu. Pokud tuto pravdu nepoznáme, nemůžeme se změnit; stále zůstáváme ve svých iluzích. Život se nám mění v sebeobranu: minimalizujeme důsledky a chráníme své zájmy. Takto systémy i jednotlivci udržují a způsobují utrpení, ať už jde o jiné osoby, nebo o přírodu a přirozený život jako takový. V ráně Nejsvětějšího Srdce vidíme vlastní tvrdost srdce; musíme se vzepřít své sebestředné lhostejnosti. Kristus odhaluje své Srdce ne proto, aby nás drtil spravedlivou vinou, ale aby uzdravil naše vlastní zranění a ukázal nám, že oběť je nejen něčím cenným, ale i darem lásky. Úcta k Božskému Srdci je školou svobodné, odvážné a vnímavé lásky; znovu se učíme, jak milovat, jak dávat, aniž bychom hledali odplatu, jak dosáhnout úspěchu.

Být služebníky Ježíšovy lásky

„Být služebníky soucitu a aktivizujícími činiteli uzdravení.“

Zde je smysl myšlenky smíru a zadostiučinění: když se staneme služebníky této lásky v našich rodinách, společenstvích a ve světě, staneme se služebníky soucitu a aktivizujícími činiteli uzdravení. Chceme tuto lásku vracet; napravovat to, co jsme my sami nebo i ti druzí narušili. To není falešný pocit kolektivní viny, ale uznání a vděčnost jménem všech ostatních. Ježíšovo Božské Srdce otevírá oči našich srdcí. Stejně jako nemůžeme z Krista udělat obecně platný řád světa řízený pravidly bez tváře, tak nemůžeme z nikoho, koho milujeme, udělat projekt „našich dobrých skutků“, aniž bychom vnímali jeho tvář. Nevidíme výhradně problém nebo hrozbu, ale tuto osobu, tento jeho příběh; nemůžeme číst statistiky, aniž bychom si uvědomili, že za nimi jsou osudové události, život: ne kdokoli, osoba nemůže být kýmkoli nebo čímkoli, má jméno, jež jí dal otec, matka nebo někdo, kdo ji miloval od samého počátku jejího života a nepřál si, aby byla neviditelná a neznámá. Z tohoto osobního vztahu a odporu vůči neosobnímu začíná práce na nápravě: cokoli je jakkoli rozbité, vždy můžeme pracovat na nápravě; cokoli je ztracené, pokaždé se můžeme vydat hledat. Nejde nám o ponížené a opovrhované v obecném pohledu, který staví všechny do jedné řady. Jedná se nám o tohoto konkrétního porobeného a opovrhovaného, tomu v Srdci vracíme tvář. Kdo je opuštěný, využívaný a zneužívaný, kvůli němu pracujeme v Srdci Kristově, aby ožilo jeho srdce. Přece vždy v Srdci můžeme vyslovovat jméno těch, na které se zapomíná, jejichž životy jsou považovány za bezcenné, a zapsat jejich příběhy do knihy života.

Ježíšovo Srdce – živá ikona Ducha Svatého

„Duch Svatý v srdci je novou a věčnou smlouvou.“

Víme, že to nelze dělat bez apoštolské horlivosti, bez trvalého závazku a věrnosti. Pokud jsme však sami poznali Božské Srdce Ježíšovo, víme, že máme také jeho Ducha a že u Boha není nic nemožné. Božské Srdce ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista je totiž jakousi živou ikonou Ducha Svatého. Tento Duch je více než velká duha, kterou viděl Noe a která signalizovala vesmírnou smlouvu a nový začátek. Duch Svatý v srdci je novou a věčnou smlouvou o tom, že Boží láska k nám v Kristu nezaniká: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5)

Naše srdce v Ježíšově Srdci

Sv. Jan Eudes se domníval, že nejhlubší prožívání křesťanského života – mohli bychom také říci v jeho nejlidštějším rozměru – spočívá ve vzájemném přebývání našeho srdce v Srdci Kristově. Ačkoli naše srdce – láska, která se stává naší podstatou – musí být ze své podstaty vždy konečné, přesto může mít neomezenou schopnost přijímat Boží lásku a nechat se jí proměňovat. Krásně to vyjadřuje svatý Izák z Ninive: „A co je srdce slitovné? Je to srdce hořící pro celé stvoření, pro lidi, ptáky, živočichy, démony a pro každou stvořenou věc; a při vzpomínce na ně oči milosrdného člověka prolévají mnoho slz. Silným a mocným milosrdenstvím, které svírá jeho srdce, a svým velikým soucitem je jeho srdce pokořeno a on nemůže snést, když slyší nebo vidí nějakou křivdu nebo přehlížené trápení stvoření. Z tohoto důvodu vysílá ustavičně vzhůru modlitby plné požehnaných slz i za nerozumná zvířata, za nepřátele pravdy a za ty, kdo mu ubližují, aby byli chráněni a dočkali se milosrdenství. A podobným způsobem se modlí dokonce za různé druhy plazů z velkého soucitu, který bez míry hoří v jeho srdci podle Boží podoby.“

„Náš úkol? Nosit milosrdné Ježíšovo Srdce ve svém vlastním srdci.“

To je srdce, které je plně živé. V našich srdcích svět touží vidět živé Ježíšovo srdce. Papež František nám často připomíná dar milosrdenství, který jsme dostali. A náš úkol? Nosit milosrdné Ježíšovo Srdce ve svém vlastním srdci. Právě takové srdce, překypující milosrdenstvím, je dynamickým jádrem našeho křesťanského svědectví a poslání církve. Přece nemůžeme být jen přihlížejícími diváky, jsme pohnuti nejen empatií, ale i milostí. V Ježíšově Božském Srdci je trýzeň všech srdcí jediným jeho utrpením. Tato jednota srdcí je cestou k blízkosti Otcova srdce. Jen tak mohou být rány cestou k vítězství.

Pánovo přicházení

„Úlohou srdce je sebezachování, soudržení toho, co mu náleží. Probodené srdce Ježíšovo zvrátilo i tuto definici. Toto srdce není sebezachováním, nýbrž sebevydáním. Zachraňuje svět tím, že se otevírá. Zvrat otevřeného srdce je smyslem velikonočního tajemství. Srdce zachraňuje, avšak zachraňuje tím, že se daruje. V Ježíšově Srdci je tak před nás postaven střed křesťanství. V něm je vše řečeno, vše vskutku převratně nové, co se odehrává v Novém zákoně. Toto Srdce volá naše srdce. Zve nás, abychom zanechali marných pokusů o sebezachování a ve spolupráci a v sebedarování jemu a s ním nalezli plnost lásky. Pouze ta je věčností, pouze ta udržuje svět.“ (Benedikt XVI.)

„Ježíšovo Srdce ukazuje lidskou krásu, která se utváří Pánovým přicházením. Kristův příchod vždy nakonec šokuje.“

Ježíš Kristus, Slovo, které se stalo tělem, je skutečná osoba. Má Srdce. To je pro nás na něm to nejnáročnější (jak lidské chápat v božství) a zároveň nejútěšnější (jak se božství ujímá lidství). Nacházíme v něm nekonečného a věčného Boha, který si nás vybírá a nabízí nám podíl na trojjediném životě. V celé své hmotné, historické a fyzické hustotě je On jedinou lidskou skutečností v plném slova smyslu. Této skutečnosti nemůžeme uniknout, vymazat ji ani popřít. Ježíš není mýtus jako některý z řeckých bohů, který na sebe bere lidskou nebo zvířecí podobu, ani není nějakou šifrou filozofické představy o přesažnosti, kterou může každý člověk rozpoznat. Je nepominutelnou podmínkou pravého lidského života. Neklade v prvé řadě další a další morální nároky.

Ukazuje lidskou krásu, která se utváří Pánovým přicházením. Kristův příchod vždy nakonec šokuje, protože odolává všem pokusům o konstrukci kategorie, do níž by zapadl. Ježíšova osoba nás proměňuje, a tím posouvá za naše hranice do nových oblastí myšlení a existence. S ním musíme vždy začínat znovu. S Ježíšem je to vždy osobní; vždy musíme začít buď v odpovědi na setkání, nebo v jeho odmítnutí. Z osobního vztahu, který od nás jeho osoba vyžaduje, nemůžeme vyklouznout ani se mu vyhnout. To je smysl obrazu Božského Srdce Ježíšova. Vždy jde o osobní, plný (tedy i zažívání, vnímání a procítění) vztah, utvářející zbožnost obsaženou v obrazu jeho Srdce; dodejme Srdce živé, žijící a živené láskou.

Nemůžeme pohlédnout na zraněné Ježíšovo Srdce, aniž bychom se setkali s láskou, která je tak zcela lidská. Kristovo lidství je před námi v celé své zranitelnosti a síle. Obraz Božského Srdce nabízí hlubokou důvěrnost. To mnohé může děsit. Proč? Být takto odhalený, obnažený ukazuje bezměrnost oddanosti před srdcem každého, před každým srdcem. Proto je otevřenost Srdce zranitelná. Přesto je Ježíšovo Božské Srdce také srdcem čekajícím. V něm můžeme zakusit něco z trpělivé, velkorysé Boží lásky, která nás nebude nutit ani ohrožovat. Láska v Kristově Srdci hledá pouze naši lásku, a k čemu je dobrá láska, která není dávána zadarmo? Ježíšovo srdce vytváří posvátný, osobní prostor pro onu hluboce skrytou a intenzivně osobní výměnu od srdce k srdci. Srdce hovoří k srdci.