Cesta srdce – úcta k Božskému Srdci

Na počátku všeho je láska Boha Otce, kterou poznáváme skrze Syna

„Věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem ti zachoval smilování.“ (Jer 31,3) „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ (Iz 49,15) „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ (1Jan 4,10) „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce.“ (Ef 1,4) „A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38–39)

Prvním a nejtrvalejším slovem v našem životě ve víře je věčná láska Otce. To nám neustále říká a to vidíme ve všem, co pro nás každý den dělá: miluji tě. Je to jeho podstata. „Bůh je láska“ (1Jan 4,8); nemůže nás nemilovat. Láska je způsob, jakým na nás Pán neustále pohlíží bez ohledu na to, kam nás život zanesl. I když se od něj dokonce kvůli svému hříchu odkloníme, miluje nás. Jeho láska je bezpodmínečná a trvá navzdory všemu. Je počátkem všeho, základem naší duchovní cesty. Náš život začíná jeho láskou, je jí udržován a jednoho dne budeme touto láskou přijati. Uznat jeho lásku nám dává šanci na oplátku ho milovat.

Lidské srdce, nepokojné a hledající

„Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.“ (Žl 63,1) „Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas!“ (Žl 130,1) „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,3) „Kam ses ukryl, Milovaný, a mne zanechal v nářku?“ (sv. Jan od Kříže, Písně mezi duší a Snoubencem ) „A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ (sv. Augustin )

Toužíme po štěstí a hledáme ho mnoha způsoby. Bůh nám dal schopnost milovat a žít s velkodušností. Ovšem častokrát se cítíme zbědovaní a ztracení, obtěžkáni zklamáními a nesplnitelnými tužbami, neschopní vyřešit svou osobní krizi a najít vnitřní klid. Nabízí se zde cesta víry, modlitby a života pro hledající, pro ty, kteří prahnou po duchovní hloubce, a pro všechny, kteří touží přijmout Ježíše Krista ve svém srdci. Je to cesta pokory, kde naše slabost srdce nebude zábranou, ale spíš naší největší předností pro setkání s Bohem, který se sklání k chudým.

V rozvráceném světě

„Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den šestý.“ (Gn 1,31) „Užasněte, nebesa, nad tím a velmi se zděste – praví Hospodin – neboť dvojí zlo spáchal můj národ: mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou udržet vodu.“ (Jer 2,12–13) „Budou běhat od moře k moři a chodit od severu na východ, budou hledat Hospodinovo slovo, ale nenaleznou ho.“ (Am 8,12) „Vzbuď se, proč spíš, Pane? Probuď se, neodháněj nás navždy! Proč skrýváš svou tvář, zapomínáš na naši bídu a útisk?“ (Žl 44,24–25) „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,11)

Přemýšlíme s obdivem o kráse našeho světa a velkých skutcích vykonaných lidským umem v dějinách. Ale svět, který sdílíme, je zraněný bolestnými rozpory, které způsobují smrt a utrpení. Život a láska jsou často zardoušeny násilím a sobectvím. Slabí a zranitelní jsou drceni mocnými. Přírodní zdroje jsou pleněny. Existuje příliš mnoho smutku a osamělosti. Avšak ve volání po míru a spravedlnosti slyšíme hlas Otce, který nás volá, abychom se k němu vrátili. Sešli jsme z cest Páně a od jeho plánu, který s lidstvem měl.

Otec posílá svého Syna, aby svět spasil a zachránil

„Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech.“ (Iz 43,19) „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem…“ (Ex 3,7–8) „Já jsem Efraima učil chodit, bral jsem je na svá ramena, ale nechtěli uznat, že jsem se o ně staral. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst.“ (Oz 11,3–4) „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.“ (2Kor 5,19) „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“ (Řím 8,26) „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) „Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Lk 19,10)

Otec nás v tomto neurovnaném a rozvráceném světě neopouští. O své lásce mluvil mnohokrát a na mnoho způsobů skrze proroky a teď v poslední době k nám promlouvá skrze Syna člověka, Ježíše Krista (srv. Žid 1,1). V něm Otec spojil naše dějiny s vlastními dějinami, aby obnovil stvoření a uzdravil naše zraněné lidství. V něm, který za nás dal svůj život a který díky Otci vstal z mrtvých, nám odpouští naše hříchy. V něm přichází Boží horoucí láska, prýštící jako Hořící Krev, předurčená k naší spáse. S ním se učíme poznávat, jak Duch Boží pracuje v tomto světě a přináší něco nového, dokonce i uprostřed trápení a neřešitelných otázek.

Nazývá nás svými přáteli

„Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj! … Protože ses v mých očích stal drahým a slavným, miluji tě a dám za tebe lidi a národy za tvůj život.“ (Iz, 43,1.4) „Potom vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy.“ (Mk 3,13–15) „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15) „Petr se obrátil a viděl, jak za ním jde učedník, kterého Ježíš miloval a který ležel při večeři na jeho prsou a zeptal se: Pane, kdo tě zradí?“ (Jan 21,20) „Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ (Žid 7,25) „Je mojí vůlí podrobit si celou zem nevěřících. Proto, kdo chce jít se mnou, musí se spokojit s tím, že bude jíst jako já a stejně tak pít, odívat se apod.; rovněž musí se mnou snášet námahy dne a noční bdění atd., aby se se mnou potom podílel na vítězství, jako se podílel na námahách.“ (DC. č. 93)

Ježíš Kristus nás zve svými přáteli a nabízí nám osobní a důvěrné pouto lásky. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a novým způsobem je mezi námi. Dává nám bytí, oživuje nás, uděluje cítění, dává rozum, namáhá se pro nás (srv. DC, č. 235–236). Přimlouvá se za nás a činorodě nás přitahuje k sobě. Vidí v nás vzácný poklad svého Srdce. Přátelství s ním nám umožní vidět svět jeho očima, budeme zajedno s jeho radostmi i mukami. Uvažujeme, co mu musíme nabídnout ze své strany a dát jeho božské Velebnosti (srv. DC, č. 234). Je vždycky s námi a bude s námi do konce věků.

Kristus vstupuje do našeho srdce a důvěrně v něm přebývá

„V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás.“ (Jan 14,20) „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23) „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. (…) Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce.“ (Jan 15,4.9) „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ (Gal 2,20) „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“ (1Kor 3,16) „Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci.“ (1Jan 2,24) „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, a prosím ho: ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce…“ (Ef 3,14–17) „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně.“ (2Kor 3,18)

Ve své nekonečné lásce k nám chce Bůh přebývat v našich srdcích. Ježíš tento překvapivý slib zanechal svým učedníkům před svou smrtí. Chce přebývat v každém z nás. Sv. Pavel podává svědectví svým výrokem, že už to není on sám, ale Kristus žijící v něm. To je nejzazší horizont naší důstojnosti, k níž nás vede Duch Svatý v našem životě víry. Chce křesťana připodobnit Kristu – celou jeho bytost: tělo, duši i ducha k jeho podobě. Toužíme po tom a žádáme o to s pokorným srdcem a přitom víme, že jenom svým vlastním úsilím toho nedosáhneme. Věříme, že toto připodobnění Kristu je nám dáváno výsadně přednostně prostřednictvím eucharistie. Kristus dává sebe skrze své Tělo a svou Krev a přetváří naše srdce v jeho vlastní Srdce, takže můžeme být a jednat jako On.

Je nám dovoleno vstoupit do Kristova Srdce a nabídnout svůj život Otci s jeho životem

„Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“ (Řím 8,26) „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ (Mk 12,43–44) „Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dal jim ho se slovy: To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ (Lk 22,19) „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38) „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba.“ (Řím 12,1) „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ (Žid 10,9) „Vezmi si, Pane, a ujmi se celé mé svobody, mé paměti, mého rozumu a celé mé vůle. Všechno, co mám a vlastním, jsi mi dal, tobě to, Pane, vracím zpět. Všechno je tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí.“ (DC, č. 234)

Chceme-li se přiblížit ke Kristu, dojdeme vždy k tomu, abychom svůj život odevzdali druhým, jako to učinil on. Učíme se, že navzdory naší slabosti a omezením je náš život pro ostatní užitečný. Když víme, že jsme milováni, vyvoleni a že v nás přebývá Kristus, tak nás to pozvedá, naplňuje vděčností a umožňuje nám to odpovídat na četná obdarování nabídkou sebeodevzdání, ba i obětováním svého vlastního života, a tím prohloubit svoji ochotu k apoštolátu a apoštolskou horlivost. Odevzdáváme-li sami sebe Ježíšovu Srdci, vzdalujeme od sebe sobectví a lenost, které Boží práci proměňují vniveč. Vyzývá nás, abychom velkoryse odpověděli na jeho volání, jako to učinila Marie z Nazaretu. Nechce nás ušetřit nebo měnit svět bez nás. I když možná někdy hledáme těžce smysluplnost našich obětí, jsou pro ostatní užitečné, neboť Otec je spojí s životem a Srdcem svého Syna, který za nás položil život na kříži. Když jsme s Ježíšem, dostáváme se blíž k utrpení světa a budeme se snažit na něj odpovídat obdobně, jak to činil On. Otci svým sebeodevzdáním nabízíme stále více námi prohlubovanou ochotu ke spolupráci s jeho Synem skrze modlitbu a oběť. Současně se pokorně modlíme k Duchu Svatému, abychom nebyli na překážku jeho působení v nás. Skrze svaté přijímání a úctu k eucharistii jsme zvláštním způsobem inspirováni a syceni, neboť v ní nacházíme dokonalou oběť Krista pro Otce a nepřekonatelný vzor pro naši vlastní životní oběť.

Boží smilování a soucit jako naše poslání

„Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmoucené na Siónu obveselit, dát jim věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti.“ (Iz 61,1–3) „Ze svého majetku dávej almužnu. Nikdy neodvracej tvář od chudého a Bůh neodvrátí od tebe tvář svou.“ (Tob 4,7) „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.“ (Flp 2,5) „Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: Chci, buď čistý!“ (Mk 1,41) „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“ (Lk 4,18–19) „První průprava. Zpřítomnit si událost, na kterou mám nazírat. Zde je to, jak tři božské Osoby hleděly na zemský povrch plný lidí, a poněvadž viděly, že všichni lidé sestupují do pekla, ustanovily ve své věčnosti, že se druhá Osoba stane člověkem, aby spasila lidské pokolení. A tak, když se doba naplnila, poslaly svatého anděla Gabriela k naší Paní.“ (DC, č. 102) „Vidět a uvažovat o třech božských Osobách na jejich královském křesle nebo trůnu jejich božské Velebnosti, jak pohlížejí na celý zemský povrch a všechny národy, které žijí v tak velké zaslepenosti a umírají a sestupují do pekla.“ (DC, č. 106)

Bůh, Otec Ježíše a náš Otec, si přeje, aby jeho soucit byl i naším prostřednictvím přítomen ve světě, protože jsme jeho učedníci. Jsme naléhavě zváni osvojovat si milující pohled Otce na lidstvo, jednat Srdcem Ježíše Krista. Jsme rozmanitým způsobem vysíláni do života lidí společně s jeho Synem. Jsme posláni na místa, kde muži a ženy trpí nespravedlností, abychom pomohli uzdravovat a podpořit sklíčené. I když jsme fyzicky svázaní nebo omezováni nemocemi, vnímáme neschopnost změnit nespravedlivé společenské struktury, přesto přijímáme Boží soucitný pohled na naše bratry a sestry, a tím se účastníme jeho poslání. Můžeme ho přinášet druhým, neboť nám samotným se dostalo milosti Božího slitování. Náš životní styl je nesen vědomím vděčnosti za lásku, kterou jsme dostali, ještě když jsme byli hříšníky, a proto naše láska je odpovědí na lásku. Stává se věcí spravedlnosti a zadostučinění. Překračujeme i hranice společenství církve, neboť Duch Ježíše je tam, kde je soucitná láska a milosrdenství. Skrze modlitbu a jednotlivé projevy duchovního života (přítomnosti Ducha v našem životě) se můžeme spojit s lidmi z různých kultur a náboženských tradic, s lidmi otevřenými tomuto Duchu, a umenšovat trýzeň těch nejpotřebnějších.

Celosvětová síť modlitby s papežem a pozornost k potřebám a tužbám člověka jako služba

„Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. … Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážné; ani ve dne, ani v noci nikdy nesmějí mlčet. Vy, kdo máte Hospodina upomínat, nedejte si pokoj, nedejte pokoj jemu, dokud nezaloží Jeruzalém, dokud ho neučiní slavným na zemi!“ (Iz 62,1.6–7) „Ti muži se vydali odtamtud na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Abrahám přistoupil blíž a řekl: Cožpak smeteš s ničemným také spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých. Smeteš je také?… Abrahám řekl: Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset. Pravil: Nezahubím ani kvůli deseti.“ (Gn 18,22–23.32) „Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.“ (Sk 1,14) „Vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.“ (1Petr 2,5) „Potom Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.“ (Lk 10,1) „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21)

Apoštolát modlitby je celosvětová síť, jejímž hlavním posláním je služba rozšiřovat úmysly Svatého otce, které vyhlašuje každý měsíc. Tyto úmysly upozorňují na to, co upoutalo pozornost Svatého otce v současném světě natolik, že předkládá tyto výzvy lidstvu a církvi k modlitbě. Chceme je v Apoštolátu modlitby brát natolik vážně, že k nim chceme v daném měsíci zaměřit naše modlitby i naše veškeré jednání formou pravidelného sebeodevzdání se Božskému Srdci na tento úmysl. Tuto síť tvoří ti, kteří sami ochotně spolupracují na poslání Krista prostřednictvím smírné oběti svého života kdekoli a kdykoli, v jakékoli situaci a stavu, v kterém se můžeme nacházet. Volání k tomuto poslání se stává vnitřním žárem a ve spojení s Kristovou Hořící krví z nás činí apoštoly vysílané z roztrženého Srdce Otce do samotného srdce světa a každého člověka. Mezi prvními, kdo jsou vyzváni, aby se stali součástí této sítě, jsou katolíci z různých zemí, rozmanitých kultur, rozdílných spiritualit i duchovních tradic. Apoštolát modlitby obohacuje všechny tyto oprávněné rozmanitosti a umožňuje jim spojit se v jednom podstatném, v Ježíšově Srdci pro službu spásy a jednoty církve. Tato výzva je adresována i všem ostatním lidem, i oni se mohou zapojit do této sítě modliteb a sebeodevzdání osobitými formami účasti. Vždyť výzvy obsažené v úmyslech apoštolátu Svatého otce otevírají spolupráci s ostatními křesťany a se všemi dalšími, kteří usilují o větší lásku a spravedlnost na tomto světě.