Nedělní rozjímání
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 2. neděli v mezidobí
Kázání k poslechu zde.
Hostina Ženicha – Krista a svatba nevěsty – církve
Jsme stále zváni na hostinu v Káně, abychom se účastnili tohoto setkání mezi Kristem, Pánem a Ženichem, a jeho společenstvím. Jde o to jít do naší současné Kány, pokusit se vidět očima víry, naslouchat slovům víry, znovu slyšet a znovu poslechnout slova, která Ježíš pronesl. Vstoupit na svatbu v Káně a zde ochutnat víno Království. Nadto dotknout se jeho lidství, ano, sáhnout si na Ježíšovo tělo. Pocítíme, že On sám záhy vyjde vstříc, stále vychází ze své strany, aby s námi pil nové víno Království: pil ho na zemi, vždyť nám ho zanechal jako eucharistický dar, a to proto, že ho bude s námi pít znovu v nové zemi, v novém nebi.
Pro ty, kdo chápou evangelijní úryvek o svatbě v Káně v jeho nejhlubším záměru, je vždycky drobet zahanbující slyšet ho při svatebních oslavách. Proč? Protože když si jej člověk pozorně přečte, uvědomí si, že při svatbě ženich a nevěsta hrají první roli. Oni jednají, oni zpečeťují svou manželskou smlouvu. A zde? Nevěsta není ani zmíněna, ženich je v pozadí, je osloven spíše mimoděk správcem svatby, aby jej pochválil za kvalitu vína. Ani nedopovídá. Je postavou bez hlasu, bez těla, jako by se sám odstranil ze scény a přenechal místo jinému ženichovi. Hlavní postavou této story je ve skutečnosti Ježíš, zatímco ostatní postavy jsou představeny pouze v souvislosti s ním: Ježíšova matka (aniž by bylo zmíněno jméno Marie) a jeho učedníci, mlčenliví svědkové, kteří se však nakonec objeví jako společníci na jiné svatbě, spolu s novou nevěstou oné smlouvy, Božím lidem, církví s Ženichem Ježíšem, smlouvou zpečetěnou novým vínem Království.
Pokusme se tedy porozumět tomuto zjevení, této manifestaci, která našla odraz v liturgii v předchozích svátcích, Zjevení Páně a Křtu Páně: „Hle, přichází Vládce a Pán“, hovoří ústy mudrců pohané; „Když byl Pán Ježíš pokřtěn, otevřelo se nebe“, může zvolat při jeho křtu Izrael; „Ať se ti koří celá země, Bože, ať ti zpívá, ať opěvuje tvé jméno!“ Tak volá při svatbě v Káně celá církev.
Slaví se tedy svatba, na které je přítomna Ježíšova matka a na kterou je pozván i sám Ježíš se svými učedníky. Nacházíme se ve třetím dni (v lekcionáři je bohužel tento důležitý údaj vynechán, což je časový výraz evokující den Ježíšovy slávy, den, v němž se ukázal jako Pán, Kýrios, více než kdy jindy; Mk 8,31; Sk 10,40 aj.). Ježíšova matka je přítomná, stojí zde na počátku znamení, stejně jako bude přítomná, bude stát na konci znamení, pod křížem (Jan 19,25). Právě jako Ježíšova matka, přítomná v onu hodinu, kdy vidí, že na této svatbě není víno, odvážně se k němu obrací a říká: „Nemají víno“. A když není víno, jak může být svatba oslavena s radostí nezbytnou pro hostinu? Cožpak není jeden z hlavních – nám svěřených – úkolů říkat toto Ježíšovi uprostřed lidstva? Což nemá církev plnit i tuto funkci a upozorňovat Pána, že „není víno“? Není to snad radost? Jak my, jako církev, plníme tuto zásadní službu?
V Písmu je víno především odkazem na Boží zaslíbení. Víno je darem blaženosti a radosti, jež jsou dány jeho lidu. Je to víno, které těší srdce člověka (Žl 104,15), ale také srdce Boží (Sdc 9,13: „obveseluje Boha i lidi“). Je to právě víno, jež bude naznačovat eschatologickou hostinu přislíbenou prostřednictvím proroka všem národům země, onu hostinu, při níž se bude slavit definitivní osvobození od smrti: „Zničí smrt navždy.“ (Iz 25,8) „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ (Iz 25,6). Je to víno, které vytváří atmosféru lásky mezi ženichem a nevěstou ve „vinném sklepě“ (Pís 2,4), víno, které bude stékat jako potůčky z kopců požehnané země („Tehdy budou hory mokvat moštem, pahorky potečou mlékem, všemi potoky Judska poplynou vody, z Hospodinova domu vytryskne pramen, zavlaží údolí Šittim.“ /Joel 4,18/). Je to víno dané zcela bez našich zásluh, zdarma, nezaslouženě, které přesahuje život ve znamení nutnosti chleba, v přemíře, jež muže a ženu volá vyjít ze sebe, vydat se dále, opustit sebe sama. Proto je nám v pokrmu, který Ježíš zanechal na svou památku, dáván chléb, který nic jiného nemůže nahradit, zcela zdarma i víno, jenž je nejcennějším nápojem, vždyť dává život věčný (Mk 14,22–24; 1Kor 11,23–25). Cožpak člověk nemusí vždy zároveň potvrzovat jedno i druhé? Cítit se jako tvor v nouzi, ale také schopný tvořit, vnášet krásu, zpívat a tančit před Bohem a pro Boha samotného?
Svatební oslava se tedy neobejde bez vína, a proto zasahuje Ježíšova matka. Ježíšova odpověď však přichází ve slovech, která – zdá se – vytvářejí odstup. Jako Ježíšova lidská matka si nemůže nic nárokovat: „Co mi chceš, ženo?“ Jinými slovy jí Ježíš říká, že pokud jí něco patří, není to rozhodně proto, že je matkou, ale je ještě něco jiného. A tak se Marie z matky stává učednicí, která naslouchá, poslouchá svého syna a žádá ostatní, aby dělali totéž: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Matka, která se stala učedníkem, žádá, aby poslouchali a poslouchali Ježíše, nic jiného. Nemůže říci jiná slova, protože je věřící ženou, schopnou naslouchat, poslouchat Pána: je Ježíšovým prvním učedníkem.
Na tomto místě Ježíš dává znamení, jímž předjímá svou hodinu, která ještě nenastala, ale přijde až na kříži. Zde bude slavit svatbu zpečetěnou krví. Služebníci ho okamžitě poslechnou: přinesou šest nádob plných vody, která se používala k očišťování. Tato voda však již není potřeba, neboť všechny hosty očišťuje přítomnost Ženicha. A tato hojnost vody, více než šest set litrů, se stává vínem pro svatbu! Výjimečné množství a kvalita říkají, že toto víno je víc než jen víno, je to víno lásky, které Ježíš dává svým vlastním, je to láska, která už nemůže chybět. Stále pijeme z tohoto vína na svatbě v Káně. Daroval nám ho Ježíš, a u jeho stolu slavíme svatbu mezi ním a křesťanským společenstvím, jeho tělem. Tak jako se při svatbě oba stávají jedním tělem (Gn 2,24; Mk 10,7.8; Mt 19,5.6; Ef 5,31), tak se při eucharistii věřící stávají tělem Krista, svého Pána a Ženicha. Jaký je to Ženich? Který se zcela daruje svému společenství. Závěrečná slova mají zvláštní důležitost: „To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“ Stávají se nevěstou nebeského Ženicha. Proč je metafora svatby tak silná a fascinující? Protože více než kterákoli jiná vyjadřuje pravdu vtělení: těla se stávají jedním, stávají se společenstvím, stávají se komunikací velmi důvěrnou, stávají se zpěvem lásky, a to ve střízlivém opojení vínem. Náš lidský jazyk je omezený, zvláště když chce odkazovat na neviditelné skutečnosti. Uchyluje se k těm nejlidštějším skutečnostem: k jídlu, k pití vína, k tělesné blízkosti při oslavě vzájemné lásky a vzájemné sounáležitosti. Na hostinu v Káně jsme vždy zváni ne proto, abychom hledali ženicha a nevěstu, kteří tam nejsou, ale abychom se účastnili tohoto setkání Krista, Pána a Ženicha, a jeho společenství.
Shrňme na závěr, o co se jedná: jedná se o to jít do Kány, o snahu vidět očima víry, o naslouchání slovům víry, o naplnění slov, která Ježíš pronesl, o ochutnání vína přicházejícího Božího Království, o dotknutí se Ježíšova těla.
Pocítíme, že on čeká, aby s námi brzy pil nové víno Království (Mk 14,25): pil ho na zemi, zanechal nám ho jako eucharistický dar, ale bude ho s námi pít znovu v nové zemi, v novém nebi (Iz 65,17; 66,22; 2Petr 3,13; Zj 21,1).
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke Svátku Křtu Páně
Kázání k poslechu zde.
Nořit se s Ježíšem do Ducha Svatého v srdci
Na internetu snadno zapomínáme na lásku, důvěru, stud a poctivost. Kdo se nenoří do skutečnosti, žije ve svém bizarním světě za obrazovkou. Kdo se ponoří do Ducha Svatého, začne žít realitu svého srdce. Jen v srdci se potkáváme s tím, kdo je silnější než smrt, kdo je nejněžnější v životních utrpeních, kdo dává přednost druhému před sebou samým. Duch v srdci vede neomylně život k plnosti.
Jan Křtitel oznámil příchod silnějšího než on, který se ponoří (tj. pokřtí) nikoli do vod Jordánu, ale do Ducha Svatého a ohně. Jen Duch a oheň lidských zkoušek „připravuje ochotný lid pro Hospodina“ (Lk 1,17). Mohlo by se zdát, že se Ježíš ztratí v zástupu lidí, s kterými se solidarizuje. Takto začal Ježíš svůj veřejný život: ne kázáním, ne zázrakem, ne zjevením, které by mohlo ohromit a ohromit přítomné, ale lidským gestem pokory, podřízení se Bohu a naprosté solidarity se svými bratry a hříšnými sestrami. Když jsme silní, může k nám přijít silnější?
Na rozdíl od jiných evangelií odhaluje Lukáš, že Ježíš přijímá křest, když se modlí, a zároveň uznává přítomnost a panství svého Boha a Otce. Zde je první Ježíšův čin v jeho veřejném životě: modlitba! A v evangeliu podle Lukáše bude modlitba také posledním Ježíšovým působením na kříži před smrtí (Lk 23,46). Co tedy znamená modlit se? Pár věcí: mlčet, udělat si v sobě prostor pro přijetí Ducha Božího a naslouchat slovu, které Bůh osobně adresuje věřícímu. Toto a jediné je křesťanská modlitba: ne slova mluvená k Bohu, ne opakování formulí, ne projev náklonnosti, ale mlčení, předurčení k přijetí Slova a Ducha Božího, které každé slovo modlitby předchází.
Ježíš se tedy nechává ponořit Janem, ale především se modlí. K čemu připravuje celou svou bytost? Aby se stala domovem Ducha Svatého. Dále aby viděl Ducha sestupovat z nebe v podobě holubice a konečně aby v něm přebýval. Domov v nebi, sestupování pokoje a tvůrčí přebývání směřující k nebi. To jsou znamení Ducha Božího, znamení přítomnosti živého Boha (šekina). Nestačí starozákonní svět Sáry, jež je předobrazem života a boje o přežití. Je zde svět Hagary, bojovnice, již umdlévání ve větru a písku pouště zocelilo, Boží zaslíbení vlilo naději. Vyvrcholením přítomnosti Boží síly a energie, která přebývala i ve svatostánku jeruzalémského chrámu, bylo ponoření se do Ducha na ostrově Patmos, kdy skrze Jana bylo novému Izraeli předáno Zjevení (ἀποκάλυψις). Můžeme na tento okamžik jen tak zapomínat? Nemají v nás rezonovat slova Ducha sestupujícího adresovaná Ježíši: „Ty jsi ten můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“
Pro vysvětlení tohoto úryvku je vhodné připomenout Žl 2,7: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ Tento hlas není zjevením určeným Ježíši, který znal Otce (Lk 2,49). Je spíše mesiášskou intronizací na začátku jeho poslání. Je v našem srdci přiveden k trůnu, který jsme pro něj připravili. U Marka vyznívá odlišně: „Ty jsi můj Syn, milovaný, v tobě mám zalíbení!“ (Mk 1,11; Mt 3,17). Kromě Žl 2 se zde objevuje i narážka na služebníka z knihy proroka Izaiáše: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil.“ (Iz 42,1) Ano, Bůh má zalíbení, sympatii, soucitnou lásku, ba co více, nachází radost ve svém Služebníku, nachází ji v jeho přicházení mezi lidi (Lk 2,14). I v proměnění na hoře Tábor sestoupí tento hlas z nebe, aby hlásal Ježíše jako Syna Božího, jako vyvoleného Služebníka, k němuž Duch přichází, aby posluchačům potvrdil, že jeho cesta skrze utrpení a smrt jsou součásti jeho cesty k dovršení světa ve slávě (Lk 9,35).
Zdá se na první pohled, že nikdo ten hlas neposlouchá, nikdo nevidí sestupovat Ducha kromě Ježíše, který může s autoritou o sobě prohlásit: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu.“ (Lk 4,18; Iz 61,1) Vidíme otevřenou bránu pro všechny? Křest Ježíšův zjevuje i všem ostatním pokřtěným: Boží záměr spásy se naplní v Ježíši jen jako Služebníkovi a v křesťanech jako služebnících Jeho Srdce.
Ježíšovi bylo „asi třicet let“ (Lk 3,23), poznamenává Lukáš. Nesmlčuje, že strávil mnoho let skrytého života. Stal se synem přikázání (bar mitzwah) ve dvanácti letech (Lk 2,41–50). Až do svého křtu žil Ježíš obyčejným skrytým životem, jenž je nám zahalen. Jistěže naše meditace mohou otevřít propojenost mezi jeho životem ve skrytosti a naším životem. Podstatné je, že si nepřidělil ani specifickou roli, ani zvláštní povolání. Prožíval ve skrytosti stálý Boží dnešek.
Jsme si jisti jeho poslušností vůči Bohu. Poslouchal ho více než lidi či svou rodinu (Lk 2,49; Sk 5,29). Tato poslušnost Otci svědčí o jeho ochotě dát prostor Duchu Svatému ve svém životě. To je nejvlastnější smysl poslušnosti, dovolit Bohu dokončit své dílo k dovršení. Člověk, křesťan, řeholník, kněz, církev bez Ducha ztrácí schopnost naděje, tedy pohled na dovršení Božího díla stvoření, vykoupení a posvěcení. Podle Bazila se Duch stal jeho nerozlučným společníkem. Tato poslušnost Otci se projevila v jeho umění naslouchat Božímu slovu. Vedla jej k tomu, aby přišel za Janem, prorokem, a nechal se od něj pokřtít. Poslušnost jej vedla dále, totiž k tomu, aby Jana opustil a šel vlastní cestou. Poslušnost jej vedla k tomu, aby se přibližně třicet let připravoval na své poslání skrytým životem. A když byl jeho mistr Jan uvězněn Herodem (Lk 3,19–20), nadešla jeho hodina, hodina, aby zaznělo jeho slovo, hodina hlásání evangelia, hodina putování po cestách Galileje a Judska. Opustil svoji skrytost a začal se procházet mezi lidmi a konat dobro (Sk 10,38) a přiměl ďábla k ústupu. Když dovolíme Pánu, aby se procházel po krajině našich srdcí, rodí se v nás skutky pro věčnost a ďábel je vymýtán.
Tato cesta vede od ponoření do vod Jordánu k ponoření do vod hrozivých vášní zloby, nenávisti a touhy zabíjet, až k sestoupení do samotné smrti (Žl 69,2–3). V hodině smrti bude Ježíš ukřižován mezi dvěma zločinci (Lk 22,37; 23,33; Iz 53,12), solidární s hříšníky. Dovrší nyní novým způsobem svoji celoživotní solidaritu s lidstvem ponechaným napospas tělu, světu a ďáblu. Upřednostnil tyto dva před spravedlivými; stále jim dává přednost před spravedlivými tím, že mezi nimi zemře na kříži. Jak daleko je schopen zajít, když jednomu z nich přislíbí: „Dnes budeš se mnou v ráji!“ (Lk 23,43) A jakmile zemře, znovu uslyší hlas Otce: „Ty jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil“, hlas, který ho volá zpět z mrtvých, Duch Svatý, který ho křísí k životu věčnému. Apoštol Pavel přečte tento příběh syntetickým způsobem na začátku Listu Římanům: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji [radostnou zvěst] už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán.“ (Řím 1,1–4).
Svátek Ježíšova křtu je poslední manifestací – zjevením vánočního období. Když Ježíš přišel na svět, zjevil se v Betlémě pastýřům, chudým Izraele; ukázal se jako král Židů mudrcům, kteří přišli od východu, lidem země; a na začátku svého veřejného působení se celému Izraeli projevil jako Mesiáš a Boží Syn. Od příští neděle nás bude církev žádat, abychom šli za Ježíšem jdoucím vstříc svým Velikonocům. Jeho exodus, který se musí uskutečnit v Jeruzalémě, otevře bránu nebeského Jeruzaléma. (Lk 9,31) Je to brána, jež otevírá v srdcích pokřtěných vodou křtu a krví své smrti sílu Ducha Svatého.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 2. neděli po narození Páně
Kázání k poslechu zde.
Slovo Boží přichází, aby žilo mezi námi
Když je láska obklopena nadějí, najde sílu vždy znovu začít milovat. Jen naděje v Kristův příchod ve slávě dá lásce vytrvalost a víře vždy znovu se narodit. Prolog evangelia podle Jana je propastí světla. Můžeme poslouchat jen některá slova, rytmus této písně oslavující Trojici. V Ježíši se Bůh ponořil do stvoření, jako se to děje s každým člověkem, který přichází na svět, žije a umírá. Proto jsme poutníky naděje.
Nejprve se evangelista odvažuje ponořit svůj pohled do věčnosti, časoprostoru, který je pro nás lidi, tak křehké a procházející tímto světem, plně nepochopitelný. Na počátku, tedy před stvořením vesmíru, bylo Slovo, existovalo mimo čas, od celé věčnosti. Bylo to Slovo Boží, bylo adresováno Bohu, byl to Bůh sám. Ale tento božský život nese v sobě tajemnou spirálu vyjít ze sebe. To láska stvořila vesmír. Boží Slovo vychází z Boha doprovázené Božím Dechem, Duchem od něj neoddělitelným (Gn 1,2–3). Počátkem rození do nebe je slovo, nerozlučitelné spojení dechu a slova. Je-li doprovázeno Duchem, žádné vydechnutí a nadechnutí není určeno ke smrti, dýchá-li s námi.
A co nyní? Vycházení Slova a přicházení Slova do stvoření nikdy neskončilo. Proč? Stalo se samotným lidským tělem, pozemským, tj. vzatým ze země. Učinilo z něj stan, svatostánek, chrám (σκηνή). Přebývá mezi námi jako křehké a smrtelné, jako muž, jehož bylo možné vidět, slyšet, cítit (1Jan 1,1). Dochází i nyní k postupnému sestupu Slova od Boha do světa (Žd 1,1). Začalo u Abraháma, bylo dané Mojžíšovi, padlo na proroky. A křesťan? Je přece víc než Abrahám, Mojžíš a proroci. V srdci křesťanů, v novém Izraeli, se Slovo stává moudrostí, přítomností, plností a naplněním času (Gal 4,4; Lk 2,6). Starověká liturgie zpívá: Jak podivuhodná výměna (O admirabile commercium). Výměna důvěrností mezi naším srdcem a jeho Srdcem.
Není jeho Slovo v našem srdci spíše jako ve vyhnanství? Není v tomto exilu zranitelný a smrtelný? To je ovšem skandál inkarnace, kterému bylo vždy nejobtížnější uvěřit ve všech dobách, dokonce i samotnými křesťany. Co křesťané během těchto dvou tisíc let neudělali, aby skryli pravé a skutečné lidství Ježíše Krista! Zbavili ho lidského života, zbavili ho víry, zbavili ho psychických limitů, zbavili ho jeho slabosti a smrti, aby se vyrovnal bohům. Lidé tápají po Bohu, ale nedaří se jim ho najít a poznat (Sk 17,27). Ve svých nejistotách, které jsou porodními bolestmi rození se k dovršení, by měli křesťané vyznávat, že Ježíš přišel v těle a s krví (1Jan 5,6–8), aby nesl naše bolesti. Copak nekážeme Krista ukřižovaného? (1Kor 1,22–24) Cožpak nezemřel jako otrok a zločinec, nebyl pohřben, nesestoupil do pekel mezi mrtvé jako každý Adamův syn? Cožpak nebyla jeho láska k nám jediným důvodem, proč se ujímá našich životů s tělem, jež umírá? Jen toto umírající tělo nese v sobě nový život v jeho lásce.
Jak se uchovává spojení s dovršením světa v Kristu? V dějinách spásy se stalo Slovo člověkem, jímž se Ježíš obrátil k Bohu. A tento příběh vypravujeme bez přestání každý z nás svým životním údělem. Kdo spočívá v náručí Otcově, ten o něm podává zprávu, přináší exegezi (ἐξηγήσατο = vyvádí nás ven, vtahuje nás do Božích tajemství, učí nás přepočítávat nebeskou odměnu, pokrývá nás božskou atmosférou, vykládá znamení; Jan 1,18). Toto Slovo nám neustále říká, kdo Bůh ve skutečnosti stále je: láska (1Jan 4,8.16). Když ho slyšíme a přijímáme den co den, noc co noc, stáváme se pokaždé dcerami a syny Božími. Slovem se mění obraz Boží do nás vložený v podobnost s Bohem, který v nás vidí Ježíše, svého Syna, když jeho Slovu popřáváme sluchu.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke Slavnosti Matky Boží, Panny Marie
Kázání k poslechu zde.
Již nyní
Nebojme se stáří, to nejlepší je před námi. Již nyní. Ani před Božími tajemstvími nemlčme sami. Když zmlkneme společně před Božími tajemstvími, je to chvíle, kdy umlkne i celé nebe. Ztišit se až do ticha společně znamená připravit nejlépe zemi, lidstvo i vesmír na dovršení. Boží dílo, které již v tomto čase pracuje. Vzácná pomlka před závěrečným finále.
„Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.“ (Lk 2,21) Tento krátký verš, který tvoří závěr a vrchol dnešního evangelijního úryvku, obsahuje tři oslavy v jedné slavnosti, jež označuje i začátek občanského roku v zemích Západu: obřízku srdce, darování jména, duchovní plodnost. Zkusme zmlknout společně před trojím tajemstvím onoho tajemného již nyní.
Ježíš se narodil v Betlémě (Lk 2,4.15), ale až osm dní později je opěvována jeho úplná totožnost. Podle Zákona je Ježíš obřezán. Stává se součástí největšího tajemství: smlouvy Hospodina s člověkem. Tvoří svaté spojenectví. (Gn 17,10–1). V těle Ježíše tato rána, která zůstane navždy, naznačuje, že je synem Abrahamovým, v definitivním a věčném spojenectví s Hospodinem. Co znamená jizva, která je vrytá do jeho těla? Je Židem v tom smyslu, že celý jeho život je nesen zaslíbením Boží věrnosti. Budoucnost je v jeho rukách. Obřízka je znamením zaslíbení daných otcům, která se již nyní naplňují (Lk 1,72–73). Jeho Srdce bylo znovu obřezáno na kříži a tuto obřízku srdce v sobě nese každý křesťan. Je zraněn láskou, jež je plně přítomná v nebi. Tato obřízka není vykonána lidskýma rukama, nýbrž Duchem Svatým.
Při obřízce dítě dostává jméno. A totéž se stalo Ježíšovi: Josef a Marie mu říkají Ješua. Ve skutečnosti toto jméno – které odkazuje na nevyslovitelné Boží jméno JHWH – dává sám Bůh (Lk 1,31), nikoli lidé: Ježíš je dítě narozené z vůle a jednání Božího, a proto mu Bůh dává jméno, patří Bohu. Ješua je vzýváním spásy: Pane, zachraň. Ale již nyní Hospodin zachraňuje. Proto jej můžeme nazývat Synem Nejvyššího. „Bude kralovat.“ (Lk 1,33) Velmi záleží na tom, jak jméno vyslovujeme. U Ježíše se učíme ctít jméno, pod kterým se rozšíří království Boží a satan ustoupí. Již nyní má tuto sílu.
Nakonec se Ježíš „narodil z ženy“ (Gal 4,4). Tou ženou je Maria, panna z Nazareta, na kterou se Bůh díval s láskou, jež předčí všechny ostatní lásky. (Lk 1,48). Mocí Ducha Svatého Maria otěhotněla (Lk 1,35), z Boží vůle porodila toho, kterého mohl dát lidstvu jen Bůh. Nejvyšší se stalo nejnižším, nekonečné se stalo konečným, věčné se stalo dočasné, silné se stalo slabým: a to v Mariině lůně. Ano, Duch Svatý svou mocí zastínil Mariino lůno a učinil z ní matku samotného Pána: Ježíš bude nazýván synem Marie a Synem Božím. Požehnaným plodem lůna této ženy je tedy Boží požehnání dané Abrahámovi. Ono zde potřetí opakované již nyní zazní potřetí: nyní již zakoušíme, že v Marii skutečně „země vydala svou úrodu, Bůh, náš Bůh, nám požehnal“ (Žl 67,7). Co se stane s tím, kdo je požehnán? Nemůže nežehnat, jinak by své požehnání zapřel.
Začátek kalendářního roku je připomenutím začátku času osmého dne, éry po Ježíšově vzkříšení. I v roce 2025 bude pokračovat sled osobních, světových i vesmírných událostí, jejichž cíl je jediný: dovršit vše v Kristu jednou provždy. Již nyní, dnes, můžeme přijmout novoroční požehnání jako svatební požehnání mezi Bohem a lidstvem, které miluje. Je ženichem, který se již nyní ujímá své nevěsty. Již nyní můžeme mít radost v nejistotách, jež letošní rok jistě přinese.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke Svátku svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa
Kázání k poslechu zde.
Podle Ježíše ho máme hledat u Otce
Josef a Marie byli věrní židovští věřící a dodržovali Boží zákon daný Mojžíšovi. Poslušni Tóry (Dt 16,6) podnikali každoročně výstup vzhůru, pouť do svatého města Jeruzaléma u příležitosti svátku Paschy, památky vysvobození izraelského lidu z egyptského otroctví. Když bylo Ježíšovi, synovi narozenému v Betlémě a nyní vychovávanému u nich v Nazaretě, dvanáct let, vzali ho rodiče do Jeruzaléma, aby se prostřednictvím rituálu prováděného v chrámu stal Bar micva, „synem přikázání“, tj. věřícím mužem odpovědným za to, čím je před Hospodinem a uprostřed svého lidu. Chlapec byl pozván ke čtení svitků svatých Písem. Umí číst v hebrejštině, odpovídá na otázky, ukazuje na poctivou přípravu, dobu studií. Věnoval se Božím tajemstvím. Ten chlapec, mladý muž byl Ježíš. Josef a Marie se spolu se svou karavanou, která vyrazila z Galileje, vydali na zpáteční cestu, až večer při zastávce zjistili, že dospívající Ježíš s nimi není. Syn, který se ztratil, není s rodiči, když se setmí, v nich vzbuzuje úzkost, strach. Horečně pátrají. Otázka kde je, se změní na otázku, kdo je. To je výsledek nalezení Ježíše v chrámu. Hledání trvá tři dny. Je tři dny ztracen, jako byl tři dny v hrobě. Tři dny, doba čekání podle židovské tradice, doba úzkosti, která končí, protože třetího dne se Bůh zpřítomní (Oz 6,2). Dodržoval zákon, když jej našli v chrámě? Ne, byl u svého Otce.
Ježíš nepronáší homilii, která všechny ohromí. Stává se učedníkem rabínů, naslouchá jim, táže se jich, paradoxně je vychovává. Máme před sebou jiného Ježíše, „Ježíš učedník“, věřící chlapec, obdařený „srdcem, které naslouchá“ (1Král 3,9) a schopný klást otázky. Samuel začal ve dvanácti letech prorokovat (srv. 1Sam 3), Daniel v tomto věku pronesl slovo moudrosti (srv. Dan 13,45–49). Ježíš roste lidsky. Hledá přítomnost Boha schopného „mluvit“ k těm, kdo se stávají dětmi učení a „služebníky Slova“ (Lk 1,2). Právě tam je Ježíš!
Rodiče jsou ohromeni, překvapeni a matka Maria mu vytýká: „Synu, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě v úzkosti hledali! Josef nemluví, ale Marie sama ho dává do souvislosti s Ježíšem. Nazývá ho „jeho otcem“. Byl svěřen jako syn Josefovi a zůstal jím. Byl otcem podle Zákona. Ježíš jim odpovídá jednoduše, aniž by je obviňoval. Připravuje je svojí první otázkou na to, co jim chce zjevit: „Proč jste mě hledali?“ Slova, která jistě zasáhla srdce Marie a Josefa, kteří se museli ptát sami sebe, a zpytovat své pocity a svou víru ohledně tohoto Syna, Božího daru, narozeného z vůle Boží, a ne z jejich vůle. Ano, ve vztahu mezi chlapcem Ježíšem a „jeho rodiči“ došlo k nedorozumění. Jako všechny děti byl i Ježíš příčinou úzkosti a utrpení svého otce a matky, kteří také zasáhli do jeho výchovy výtkou. Veškerý lidský růst a každý závazek „přivést dítě na svět“ jsou únavné, a právě proto, že se Syn Boží vtělil, stal se skutečně člověkem, a proto zažil lidský růst a zrání.
S touto otázkou souvisí i druhá otázka: Nevěděli jste, že se musím zabývat záležitostmi mého Otce? Má Otce, který je jeho pravým Otcem, a musí být s ním tam, kde přebývá. Zůstat s Otcem, v chrámu, znamená vstoupit dovnitř chrámu, jímž je jeho srdce, Nejsvětější svatých, obsahuje jeho Přítomnost. Na svou matku, která mu připomíná synovské povinnosti předepsané přikázáním (Ex 20,12; Dt 5,16), Ježíš odpovídá tím, že jí připomene první přikázání, povinnosti vůči Bohu (Ex 20,3–6; Dt 5,7–10). Především je to Boží Syn, ví, kdo je jeho Otec v nebi, a proto mu nabízí své poslušné naslouchání. Naslouchá tak, že každým slovem svědčí o Otci. Jeho poslední slova na zemi mu proto právem patří: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ (Lk 23,46).
Ježíš musí být s Otcem, je to pro něj nutnost a mnohokrát ve svém životě pocítí a oznámí svým učedníkům, že něco „je nutné“ (δεῖ εἶναί). Ježíš po celou dobu své existence poslouchá tuto „nezbytnost“, ne proto, že je to jeho úděl, neboť si vždy zachovává plnou svobodu, ale proto, že je to jeho vůle a jeho poslání: uskutečnit to, o co ho žádá Bůh, jeho Otec. Není náhodou, že tato necessitas bude hlasitě znít zvláště od okamžiku jeho výstupu do Jeruzaléma, aby prožil své utrpení, smrt na kříži a přijal život od Boha navěky skrze vzkříšení (srv. Lk 9,22; 13,33; 17,25; 22,7.37 24.7.26.44). Ale pokaždé, když Ježíš řekl: „Je to nutné,“ ti, kdo ho poslouchali, nechápali. Zde mluvíme o jeho rodičích, později to budou jeho učedníci (srv. Lk 18,34). Tváří v tvář tomuto Ježíšovu výroku (τὸ ῥῆμα) zůstávají Marie a Josef němí, mlčí a nechápou je.
A Ježíš? Aby také splnil přikázání lásky vůči svému otci a matce, vrací se s nimi do Nazaretu a zůstává jim podřízen. Ale nyní je dáno znamení a přijde den, kdy pochopí, zvláště Maria, která „všechny tyto události slov uchovávala ve svém srdci“ jako uhlíky pod popelem: ve skutečnosti pro ni bude hořet oheň víry, hodina kříže a o Letnicích (srv. Sk 2,1–12).
Toto je svátek Svaté rodiny, rodiny, která má být příkladem pro naše rodiny. Ale pak tomu dobře rozumějme: zde je zpochybněno každé rodinné pouto, které by mohlo relativizovat pouto s Pánem a poslušnost vůči němu. Ve skutečnosti je na této stránce, stejně jako na ostatních, které zdůrazňují spojení mezi Ježíšem a jeho rodinou (matkou a klanem), silná kritika tradiční rodiny s jejími kodexy, což je v naprostém rozporu s evangeliem. Ježíš řekne: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden.“ (Mt 10,37; srv. Lk 14,26) „Ježíš odpověděl: Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný!“ (Mk 10,29–30) Vánoce nejsou svátky rodiny sedící za pecí, jsou svátky rodin společně vyhlížejících budoucí věk života věčného.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke Slavnosti Narození Páně
Kázání k poslechu zde.
Neuvěřitelné: Bůh je člověk!
Sešli jsme se, abychom si připomněli, co se této noci stalo? Nebo jsme se nad tím nepozastavili? Podlehli jsme svému svátečnímu zvyku, nebo jsme poslechli svou víru v Ježíše, Boží dítě? Co je důležitější: zazpívat a dojmout se koledami, nebo veřejně vyznat: „Věřím v Ježíše Krista, Božího Syna, který se narodil z Panny Marie“? Bůh se stal člověkem, Neviditelný se stal viditelným, Věčný se stal smrtelným, aby byl Emanuelem, Bohem s námi a mezi námi. To se stalo v dějinách velmocenského světa, jak upozorňuje Lukáš: císař Augustus, místodržitel Quirinus. Potřeby římského státu vybírat daně dalo podnět ke sčítání lidu. A to vše se stalo pouhou kulisou pro událost mnohem větší.
Přichází na svět další lidské dítě. Jesle se mu stanou kolébkou. Pro svět kočovníků, pastýřů a lidí na venkově jedna z mnoha událostí. Rodiče činí tak, jak činit mají. V Božím příběhu toto dítě je však středem nového života. A jeho budoucnost začíná pokorou Boží, který se stává maličký. A malost odkrývá doposud nepoznanou velikost lásky.
Kde je třeba hledat Boha v životě lidí? Kde ho hledat v jejich narození, v jejich každodenním životě, v jejich umírání? Co všechno jsme schopni vymyslet, abychom ukázali na svoji domnělou velikost, když představujeme naše hledání Boha. Na odiv dáváme, jak jsme přece jen v našem chvění pevní. Polidšťujeme Boha, a nemusíme přijmout Boží způsob zbožštění člověka. Kde se rodí nové lidství? Než se tato všeobsáhlá a neslýchaná událost stala skutečností, totiž že věčný Bůh a Stvořitel přijal naši lidskou přirozenost z pozemské ženy, ještě před vtělením věčného Slova bylo už všechno rozhodnuto a předzvěděno v propastných hlubinách Boží lásky. Byl počat a přijal tělo v srdci Otce dříve než z Marie, své matky. Co bylo v jeho Srdci, se stalo v těle. Proto je to lidství, Ježíšovo lidství, které nám umožňuje poznat, kdo je Bůh, a je to lidství každého z nás, lidství druhých, v němž se učíme vidět Boží jednání, Boží lásku, jejímiž jsme pak jako věřící napodobiteli. Toto dítě, když se narodí, vypráví o Boží lásce k nám a žádá od nás jediné: abychom věřili v lásku. Apoštol Jan ve svém prvním listě hlásá: „Uvěřili jsme v lásku.“ To je pravá definice křesťanství, definice, která však klade otázku, na niž bychom měli ve víře odpovědět, zejména v tuto noc: Věříme v lásku?
Každý z nás si musí položit otázku: Věřím v lásku? Protože křesťanství, a to je třeba říci důrazně, zvláště v této době, předtím, než je láskou k druhým, žádá jako předchozí a absolutní podmínku věřit v lásku; protože pokud člověk nevěří v lásku, může také dělat mnoho velkorysých věcí, velkých gest a činů, ale jak prozrazuje Pavel, byla by to jen gesta protagonistů, podobná zvučným tónům polnice.
Co udělali ti pastýři, kterým se zjevil anděl Páně? Uvěřili lásce, o níž vyprávěl Spasitel, o níž vyprávěl Mesiáš, malý narozený Ježíš. Jen díky tomu, že uvěřili Boží lásce, se rozhodli jít do Betléma a podívat se, co jim anděl zvěstoval.
A pozor: anděl je pozval, aby šli do Betléma. Nepozval je tomu, aby šli a viděli Spasitele, osvoboditele, Boha s námi. Anděl je pozval k něčemu, co nám uniká: máme jít a vidět znamení, nic víc než znamení. To je nečekaná formulace. Toto dítě zavinuté do plenek, které leží v jeslích, tato lidská scéna všech běžných rodin, je znamením. Je znamením, které odkazuje na naději jiného dne, znamením, které odkazuje na osvobození, které bude úplné až později, až definitivně přijde ten, který je označen za Spasitele. To je důležité, náš svět je kolébkou rodícího se dovršeného světa. Slavíme Vánoce, rozjímáme o narození Ježíše v těle. Je znamením jeho druhého příchodu. Nečeká nás dlouhé čekání, protože z druhé strany je to Boží láska, která nás vyhlíží, jde vstříc. Copak láska může nespěchat?
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 4. neděli adventní 2024
Kázání k poslechu zde.
Vyprávění o Mariině návštěvě u Alžběty naplňuje úžasem, pozastavíme-li se u něj. Událost navštívení je závratná. V čem? Mesiáš Ježíš, který se ještě nenarodil, přítomen v lůně své matky, se setkává s předchůdcem Janem, prorokem, který jej bude ohlašovat světu. Co vše bylo předem! Byl přítomen v lůně své matky Alžběty, a když je Mesiáš poznán, vyvolává radost a jásot. Dochází k setkání s Kristem. Všechna proroctví, která mu předcházela, se slévají v jeden moment. Učíme se stát v němém úžasu? Nebo příchod vytouženého Přicházejícího neočekáváme? Jaká ale může být radost, nedostává-li se nám této adorace? Dítě se radostně pohnulo, obrazně řečeno roztančilo se kvůli naplnění Božích zaslíbení. To vše se odehrává při velmi lidském setkání dvou žen, které spolu hovoří, naslouchají si a radují se z chvály Boha.
Čtvrté evangelium to vyjadřuje slavnostní doxologií, což je přeloženo sláva Slovu. Odkazuje na každou naši modlitbu, jíž má být vzdávána sláva Pánu. „A to Slovo se stalo sarx (ὁ λόγος σὰρξ ἐγένετο; takříkajíc tělem z masa a kostí) – „masem“ a usídlilo se mezi námi, (a dívali jsme se na jeho slávu, slávu jakoby jednorozeného, jenž přišel od Otce) plné milosti a pravdy.“ (Jan 1,14) Synoptická evangelia nám dosvědčují rozvíjející se meditaci prvotní církve na dopad Této události na nás: Boží Slovo se stalo člověkem uprostřed nás v Ježíši Nazaretském, synu Marie a Josefa. Je mezi námi (Emanuel).
Lukášova perspektiva sleduje jeden cíl: Spolehlivost těch věcí, o nichž byl věřící křesťan již poučen (srv. Lk 1,4). Proto chce upřesnit, kdy a jak toto Slovo, dávno předtím, než se objevilo veřejně, přebývalo mezi námi. S odvahou nám vypráví o samotném okamžiku, kdy podle slov Božího posla moc Ducha Svatého rozprostřela svůj stín nad Marií (srv. Lk 1,35), panenskou dívkou z Nazareta, a učinila ji matkou nového Adama, dítěte, které nám mohl dát jen Bůh: svého Syna! Nejde o polidštění Boha ve skrytosti, nýbrž že se Bůh člověkem stal. A Maria je stanem tohoto tajemství. Od tohoto početí je Boží Slovo uprostřed nás. Je Slovo (ὁ λόγος οῦ θεοῦ; Lk 5,1), ne pouhý Boží výrok (ῥῆμα θεοῦ; Lk 3,2; λόγιον; Žid 5,12). Proto se vydává na cestu, žije mezi lidmi (srv. Bar 3,38), jde z Nazareta do Jeruzaléma a z Jeruzaléma na konec světa, do Říma (srv. Lk 2,22.41; 9,51; 24,47; Sk 1,8; 28,30–31). Dokonce můžeme tušit vítězný běh Slova za konečným vítězstvím. Slovo Páně se nejen šířilo, ale doslova běželo úprkem: „slovo Páně běželo“ (2Sol 3,1; ὁ λόγος τοῦ κυρίου τρέχῃ). To vše bylo přítomno v radosti Jana Křtitele, protože se Maria vydala na cestu. Rozdíl mezi Slovem Božím a výrokem Božím má dalekosáhlý dopad. Člověk je duchovní, duševní a žije v těle. Člověk může ‚slyšet/vidět‘ svýma fyzickýma ‚ušima/očima‘, ale může také ‚slyšet/vidět‘ svými duchovními smysly, duchovníma ‚očima/ušima‘. Co se odehrává v srdci, je setkání osob, ne názorů. A proto jednota, která se takto rodí v srdci, proniká do těla a činí tělo duchovní tím, že se stává součástí Kristova těla.
Maria se dozvěděla o svém těhotenství z vnitřního popudu vyvolaného slovy anděla. On sám ji zjevil plodnost lůna Alžběty, její sestřenice. A ona ve spěchu, který nám od té doby připomíná naše spěchání k dovršení všeho v Kristu, se vydala na cestu k Judské hoře. Z Galileje do Judska, z Nazareta na předměstí Jeruzaléma, cesta trvající několik dní. A co vidí za sebou? Cestu od staré, neplodné Alžběty k ženě, v níž Bůh učinil zázraky. A Zachariáš? Oněměl. Jinak by svému synu nedal jméno: Hospodin je milostivý, Jan.
Marie vchází do domu a Jan je pokřtěn ještě v lůně své matky Duchem Svatým. Sestupuje na ni, aby ji i dítě naplnil svou přítomností a mocí. Maria tak vlastně způsobuje první křesťanské Letnice: Duch, který na ni sestoupil v hodině zvěstování, nyní díky její přítomnosti, kterou dítě Jan vnímá jako přítomnost stanu, Hospodinovy archy (Ex 40,34–35; 2Sam 6,9.14), sestupuje na Alžbětu i na samotného Jana.
V dějinách spásy je mnoho požehnaných žen, i když na to příliš snadno zapomínáme: od Sáry až po Alžbětu je jejich přítomnost v Písmu vlastně nepřetržitá. Je to žena, která střeží tajemství skrytého Boha, skrytého v dosud neznámém dítěti, tedy ještě bez lidského jména, ale se jménem milým Bohu: Ježíš, „Pán zachraňuje“. Ale střeží i proroctví, to největší proroctví: že Pán přichází. Proč je druhý příchod Pána v mnohých němý? Ale vždy se najdou v Božím lidu ti, kteří již nyní umějí ukázat na Přicházejícího, Pána, protože bezprostředně vědí, jak žít povolání předchůdce, což znamená předcházet tomu nejkrásnějšímu, co život křesťana provází.
To vše se děje v lůně dvou žen, které spolu mluví, naslouchají si a radují se z chvály Boha. Zvuk Mariina hlasu dolehne k Alžbětě, která jí „zpívá“ a stává se pro ni bohoslužbou; Alžbětino vyznání víry dolehne k Marii, která zpívá Magnificat (srov. Lk 1,46–55).
Toto není prehistorie Mesiáše, ale je to příběh Mesiáše, Božího Syna, který se stává člověkem mezi námi: jak výmluvné je svědectví těchto dvou žen, Alžběty a Marie! Kam nás víra v Pánovo slovo může až zavést! A jak neříci něco o dvou mužích, kteří jsou do tohoto příběhu zapojeni? Zachariáš je němý kvůli nedostatku víry; Josef má v plánu Marii tajně zavrhnout (Mt 1,19). Jistě nebyli schopni víry jako jejich manželky, ale ani vztahu, péče o druhé a lásky, jako jsou tyto dvě ženy. Ale i jim Otec nabídne oživující cestu pokání. Nový začátek v Božích záměrech vždy existuje. A to nám napovídá i otevření brány jubilejního svatého roku. Říká nám, že pro nás poutníky naděje vždy je blíž, než si někdy umíme představit.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 3. neděli adventní 2024
Kázání k poslechu zde.
Požaduje Jan Křtitel ve svém kázání něco zvláštního? Tříbí náš duchovní vkus. Vyžaduje to, co patří do každodenního života. Aby byl lid připraven na setkání s tím, který přichází. Nevymáhá po něm běžné či tehdy v chrámě časté zápalné oběti. Nežádá po něm, aby se několikrát vydal do chrámu a účastnil se slavnostních liturgií, aby dodržoval liturgický kalendář nebo dodržoval zvláštní půsty. Co žádá? Na co naléhá? O co prosí? Činy, pozornost ke každodennímu chování ve vztazích s druhými: sdílení, spravedlnost, nenásilí. Kde jinde se má projevit obrácení (μετάνοια)?
Evangelium minulé neděle nám představilo povolání Jana Křtitele a jeho poslání (Lk 3,1–6). Stejně jako v případě proroků na něj slovo „padlo“, to znamená, že „k němu Boží slovo promluvilo“ (Lk 3,2), zatímco pobýval na poušti. Jan je prorokem, který ukazuje na samotné Slovo Boží, nyní přítomné, stávající se tělem (srv. Jan 1,14). Na Ježíše slovo nepadne, protože on sám je Slovo Boží. Lid se proto má k němu obrátit.
Na co se Jan ve svém kázání ptá? Událost, která se odehrává, je mimořádná, jedinečná v celých dějinách: Bůh je mezi lidmi, člověk mezi lidmi, kterého člověk potřebuje, protože potřebuje učitele. Sledujme cestu Slova: stává se v Marii tělem, je vychován Josefem, potřebuje „temnou dobu“ na poušti. Zde je zasvěcován do svého poslání. Vše v prostotě každodenního lidského života. Janovo kázání patří ke každodennímu životu. V něm máme být připraveni. Jak? Podívejme se na Janovy příklady.
Nejprve říká: „Kdo má dvě (…), ať dá tomu, kdo nemá (…).“ Určuje nejvhodnější taktiku s ohledem na příchod Pána: dělit se o to nejnutnější, tedy o jídlo, oděv, domov. Uskutečnit obrácení (μετάνοια), změnit život s ohledem na setkání s přicházejícím Pánem. Jan nás udivuje, protože nežádá to, co obvykle slyšíme od současných kazatelů: pravidelně chodit na nedělení bohoslužby, modlit se více a konat různá zbožná cvičení… Rozlišuje jen nástroje k získání větší lásky. Cílem je větší láska, dělit se o podstatné. Zacheus po setkání s Ježíšem dává polovinu svého majetku chudým (srv. Lk 19,8), a tak do jeho domu vstupuje spása (srv. Lk 19,9); jeruzalémští Židé, kteří se stali křesťany, se dělí o svůj majetek (srv. Sk 2,44; 4,32). Neděláme si naopak často starosti s pravidly? Evangelium je jednodušší. Máme se o to, co je naše, dělit s těmi, kdo to potřebují: pak budeme v opravdové čistotě (srv. Lk 11,41)!
V evangeliu se poté ujímají slova některé specifické kategorie lidí, přítomné v Janově publiku: „Co máme dělat?“ Jedná se o celníky, výběrčí daní. Jsou spolčeni s císařskou mocí. Jan Křtitel po nich nežádá mimořádné věci ani je nežádá, aby se vzdali svého povolání, ale aby jej žili zohledňujíce spravedlnost. Nic více, nic méně. Tito úředníci jsou náchylní zneužívat svoji moc, zvyklí vyhrožovat finanční šikanou, neštítí se okrádat při výběru daní. V těchto pokušeních se učí být spravedlivými. A vojáci? Proč jsou přitahováni Janem, člověkem tak bezmocným, bezbranným? Jsou vykonavateli příkazů mocných tohoto světa (srv. Lk 22,25). A co žádá Jan od armády? Nikoli aby dezertovali. Dostávají jiný úkol: zaručit svobodu a řád jakéhokoli společenského soužití. O co je žádá? Aby se zřekli násilí. Násilí je pro ně denním chlebem. Jak snadné je násilí pro ty, kdo mají zbraně; jak pohodlné je vznášet falešná obvinění, mstít se lidem s využitím svého nadřazeného postavení. Mají se vzdát toho, na co navykli.
Janovo obrácení vyžaduje konkrétní změnu v každodenním životě, obrat, jenž hluboce mění mezilidské vztahy. V reakci na jeho slova vzrůstá mezi jeho posluchači atmosféra velkého očekávání, a to až do té míry, že vedou k otázkám: „Kdo je vůbec Jan? Je to prorok? Je to ten prorok (srv. Dt 18,15.18)? Je snad znovuzrozený Eliáš?“ Jakmile si Jan uvědomí, o čem uvažují, okamžitě prohlásí: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánku. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm. Mezi křtem Janovým a Ježíšovým je jistá kontinuita, ale rovněž rozdíl. Oba znamenají svléknutí starého člověka poznamenaného logikou hříchu a znovuzrození nového člověka, ale Janův křest je pouze předjímáním toho konečného, trvalého, dovršeného: jeden je ponořením do vody, druhý do ohně Ducha Svatého. Tento druhý zakládá společenství učedníků zrození v den Letnic (srv. Sk 2,1–11). Božímu lidu se dostane nová smlouva vepsaná do jejich srdcí (srv. Jer 31,31–33) a nový Duch bude přebývat v novém srdci (srv. Ez 11,19; 36,26). A právě proto, že ohlašuje toto ponoření do ohně Ducha Svatého, oznamuje Jan v souladu s Písmem, že tento Přicházející bude oddělovat pšenici od plev, spravedlivé od nespravedlivých.
Proto Lukáš říká: „Jan – zvěstovatel evangelia“. Zvěstuje stejnou dobrou zprávu jako Ježíš. Ale Ježíš přece jen bude jiný! Nebude soudcem na způsob Křtitele! Mýlil se tedy Jan? Bylo jeho kázání iluzí (srv. Lk 7,18–19; Mt 11,2–3)? Ne, ale Bůh Ježíše je Otec, milosrdný. I když nenaplníme veškerou míru spravedlnosti (srv. Mt 3,15), můžeme očekávat toho, koho vnáší mezi nás Ježíš. Někoho většího, než je Jan Křtitel. Ten je na ikonách představován se zlatými křídly jako anděl. Ohlašuje toho, kdo překoná lopotnou tíhu pozemské spravedlnosti. Otevírá dobrodružství víry v různých životních kulisách, v nichž hlavní roli hraje milosrdenství Otce. To přináší do srdce ponoření do ohně Ducha.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 2. neděli adventní 2024
Kázání k poslechu zde.
Co znamená ponoření do Jordánu? Ochotu obrátit se. Ponoření je úzce spojeno s odpuštěním hříchů. Dodejme: s Božím působením. Je to Boží láska, která nás předem chrání. Předem. Důležité je ono předem. Co v nás vyvolává touhu obrácení? Zakoušení ono předem. Můžeme bez přípravy poznat, kdo působí dar odpuštění hříchů? Nikdo jiný než Bůh to nedokáže: naše dluhy jsou smazány Bohem. Pohlíží na nás jako na bezúhonné tvory, protože nás ospravedlnil svým milosrdenstvím. Skutečná dobrá zpráva, evangelium, která zaznívá na poušti od Jana Křtitele.
Povoláním a posláním Jana Křtitele začíná Lukáš své evangelium. Kým Jan je? Tím, „kdo hlásá evangelium“ (Lk 3,18). Ježíš se narodil v Betlémě asi o třicet let dříve (srv. Lk 3,23), ale jeho život byl skrytý. Tato tři desetiletí zůstávají pro všechna evangelia Ježíšovými léty zastřenými rouškou. Co víme? Vyrůstal v Nazaretě (Lk 2,51–52), dospěl a stal se zralým člověkem: nevíme však přesně, jak se to stalo. Někteří předpokládají, že Ježíš strávil nějakou dobu na poušti v blízkosti Jana. Nebo dokonce, že byl jeho učedníkem.
Lukáš začíná velmi slavnostně. A přece: v kontrastu se všemi jmenovanými potentáty té doby („V patnáctém roce císařství Tiberia Caesara, když byl Poncius Pilát místodržitelem v Judsku, Herodes knížetem v Galileji, jeho bratr Filip knížetem v Itureji a Trachontis a Lysajáš knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, přišlo Boží slovo a dopadlo na Jana, syna Zachariášova“ /Lk 3,1/) je rozhodující slovo: slovo poušť. To podstatné se rodí v malém, nevelkém, v nicotném. Rozhodující je Boží slovo, jež přichází k Janovi, asketovi žijícímu na judské poušti. Slovo ho ustanovuje prorokem, tj. nositelem slova samotného Pána Boha. Proroctví, které v Izraeli po pět století téměř zmlklo, se zpřítomňuje. Stává se putujícím kazatelem. Prochází údolím řeky Jordánu, periferií, aby přivedl lid žijící v hlavním městě zpět k Bohu.
Jan hlásá změnu mentality, chování a životního stylu. Rozhodnutí může vzniknout pouze v srdci. Poté se zrodí prostý, lidský čin: nechat se ponořit (to je doslova význam slovesa křtít) do vod řeky Jordán. Tento úkon je obrazem utonutí: člověk se ponoří pod vodu, odloží tam „starého člověka s jeho počínáním“ (Kol 3,9; srv. Řím 6,6; Ef 4,22) a z vody se vynoří, muž a žena, znovuzrození. Jsou schopni chodit „v novém životě“ (Řím 6,4). Toto ponoření znamená nový začátek, novost. Je uskutečněn veřejně, přede všemi. A stává se závazkem. Není rituálem omývání předepsaných Tórou, jimiž nabýval věřící žid ztracenou rituální čistotu. Je činem vykonaným jednou provždy. Naznačuje spolehlivou volbu, jež má být vodítkem pro celý budoucí život. Co vše znamená toto ponoření! Obrácení, návrat na cestu, která vede k Bohu, návrat k Hospodinu, obrácení se k němu.
Podle Marka (srv. Mk 1,4) je v tomto gestu obsažena ojedinělá, neslýchaná, překvapující novinka: odpuštění hříchů Bohem. Ano, je úzce spojeno s odpuštěním, s odpuštěním hříchů Bohem. Čím je tato působivá nabídka odpuštění ze strany Boha? Co způsobuje jeho odpuštění? Preventivní láska? Nebo obrácení? Bezpochyby „vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit.“ (Flp 2,13) Nabízí nám vše mnohem dříve, než po tom vůbec začněme toužit nebo usilovat. Nabízí svou lásku, která je nekonečným milosrdenstvím. Co je důležité? Připravit se na přijetí této lásky. Víme však, jak přijmout to, co je větší než všechny naše představy? Proto je čekání na jeho příchod nejdůležitější formou kterékoli přípravy. Tehdy nás dar odpuštění hříchů zasáhne. Působí to, co by nikdo z nás nedokázal: jsou smazány naše dluhy, zahlazeny dopady námi způsobeného zla, zapomenuty Bohem. V jeho očích se stáváme bezúhonnými. Dobrá zpráva se začíná ozývat mezi dunami a skalami pouště, v údolí řeky Jordánu začíná skrze Janovo dílo zvěstování evangelia: prorok je mezi námi, abychom slyšeli Boží slovo zvěstované jeho hlasem.
Jan, povolaný Božím slovem. Slovo na něj padlo, jako padlo na dávné proroky (srv. Jer 1,2; Ez 1,3). Plní velmi přesné poslání, předpovězené prorokem Izaiášem (Iz 40,3–5): připravte cestu, urovnejte stezky. Kde letos najdeme svoji poušť? To je svěřované každému. Nejen pro některé, ani ne jen pro málo, ani pro mnohé, ale pro všechny. „Dobře víte, že Pán prolil svoji krev nikoli pro některé ani pro mnohé, nýbrž pro všechny.“ (František, promluva papeže na Italském církevním sněmu, katedrála ve Florencii, 5.11.2015)
To vše se odehrává na okraji svaté země, na prahu pouště, s její prázdnotou, tichem a samotou. Jaký kontrast mezi velkými dějinami, v nichž vládnou Tiberius, Herodes a další, kteří působí za velekněžství Annáše a Kaifáše, a dějinami spásy, jež se uskutečňují pokorným, skrytým způsobem! Není zde nic z toho, co dodává lesk politické moci; neobjevuje se nic z toho, co charakterizuje slavnostní kněžskou liturgii: ne, jen řeka, proudící voda, do níž se lze ponořit, těla sestupující a vystupující z vody působením Jana. Je hlasem na poušti žádajícím o jiný, nový život, žádajícím muže a ženy, aby začali znovu žít podle vůle Pána. Janův křest byl křtem, v němž voda byla výmluvná sama o sobě, nebyla zastřena ani skryta tolika předstíranými kultovními úkony: voda, slova, těla, která jsou ponořena a pak se znovu vynořují, paže, které doprovázejí ty, kdo sestupují, a pak je zvedají… plná lidskost tohoto znamení-svátosti ponoření. Musíme se učit překračovat naše vidění křestního rituálu, je mnohem více, než my sami vidíme. Skrývá v sobě gesto, které mluví, slovo, které jedná!
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 1. neděli adventní 2024
Kázání k poslechu zde.
První adventní neděle je začátkem nového liturgického roku. Církev neděli co neděli slaví, doslova oživuje tajemství Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. V něm jsou přítomné všechny události Ježíšova života, od jeho narození až po jeho slavný příchod na konci časů. Otevře se nám Lukášovo evangelium. Jak představuje Ježíše? Proroka ohlašujícího příchod Boha mezi nás v pokoře, křehkosti, v nekonečném milosrdenství. V něm vidíme ztělesněné milosrdenství jeho Otce. Přibližuje Otce s mateřskou láskou.
Liturgické čtení z Markova evangelia jsme minulou neděli zakončili eschatologickou řečí: ohlášením slavného příchodu Syna člověka (Mk 13,26–27). A dnes – stejná událost očima Lukáše. Co je advent? Slovo samo (adventus) znamená příchod i přicházejícího. Poslední chvíle dějin světa je spojena s osobou Krista. Ano, znovu slyšíme: „Budou znamení na slunci, na měsíci a na hvězdách a na zemi úzkost lidí, kteří se obávají přílivových vln a bouří.“ (Iz 65,8) Ježíš používá apokalyptický jazyk. To je jazyk duchovního proudu, jež si klade za cíl oživit naději ve věřících, zejména v dobách zkoušek, pronásledování a temnoty. V tlacích, kdy se dokonce zdá, že se dějiny vymykají z Božích rukou, dochází více než kdy jindy ke zjevení, k odhrnutí závoje (to je doslovný význam slova ἀποκάλυψις = zjevení, odhalení /pravdy, poučení; svlečení; obnažení; věci, stavy nebo osoby dosud skryté před zraky všech stávají viditelnými). Závoj temnoty je odhalován z Boží strany. Ne z naší strany! Země, nebe a moře projdou procesem obnovy. Jak ho nazýváme? Zrození, nové stvoření. Vše se stane Božím příbytkem.
Obrazy tohoto konce nás mohou děsit, ale pokusme se je dekódovat, dešifrovat, rozluštit. Slunce, měsíc a hvězdy byly pro národy modlami. Viděly v nich bohy. Byly uctívány jako božské mocnosti. Co se stane v onen den příchodu Syna člověka? Budou odstraněna ze svého trůnu. Bohem a Králem vesmíru bude pouze Pán, náš Bůh. O této Boží moci nad vesmírem a dějinami svědčí nejprve hodina Ježíšovy smrti na kříži: „Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla.“ (Lk 23,44–45) Co to znamená? Jediný, „skutečně spravedlivý“ (Lk 23,47), zahynul. Co teprve my sami? V onen den (den Páně) bude lidstvo prožívat toto kosmické, dějinné a existenciální drama: bude pociťovat úzkost (συνοχή = zúžení; zužující se část cesty; úžina; tíseň, trápení), bude prožívat situaci bez východiska, situaci zmatku a zmatení (ἀπορία = stav člověka, který je v rozpacích, zmatku či nesnázích; bezradnost). To jsou však bolesti zrození nového stvoření, které by nás měly varovat, rozkolísat, znejistit, podkopat naše světské jistoty, avšak ke konečnému dobru. Nikoli znásobovat živočišný strach.
Ježíš ohlašuje Boží zjevení o konci dějin a času. Přijde náhle. Nejedná se o vzdálený zítřek. V samotném vesmíru i lidském životě je zakomponován z příčin vlastních vesmíru konec. Ale jaký je počátek stvoření, ukazuje láska Kristova! Že tento Boží počátek přišel nazmar? Navíc, je-li počátek všeho projevem lásky Boží, pak je dovršení blízko. Láska vždy spěchá. Proto je dovršení blízko, tak blízko, že nás může zaskočit, tak jak umí zaskočit jen láska silnější než smrt. Náhle, aniž by to kdokoli z nás mohl předvídat, se „Syn člověka zjeví na oblaku s velikou mocí a slávou“ (Dn 7,13) a jeho přítomnost prostoupí celý vesmír. Nikdo nebude schopen uniknout vhledu, jenž odhalí Ježíšovu pravou tvář. Ten muž, Ježíš z Nazareta, který „chodil a konal dobro“ (Sk 10,38), který byl odsouzen k násilné a potupné smrti, ten, který byl nevinný a spravedlivý, schopný milovat a odpouštět až do konce (Lk 23,34), nuže tento člověk, který je nyní v Bohu v plnosti a slávě, bude zjeven jako Kýrios, Pán a Spasitel lidstva, Soudce zla a dobra vykonaného v dějinách. Jan vidí. Pozoruje, nazírá, nechá se proniknout, a proto rozvíjí slova proroka Zachariáše: „Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.“ (Zj 1,7; srv. Zach 12,10; Jan 19,37) Všimněme si: všichni ho poznají v probodených rukou, nohou a boku, v probodnutých ranách, jež nezmizely v duchovním těle Zmrtvýchvstalého, jak vyplývá z jeho projevů učedníkům po vzkříšení (Lk 24,40; Jan 20,20.27). Paruzie, zjevná přítomnost Vzkříšeného Ukřižovaného v Boží slávě nastane, nikdo jí neunikne, událost, která je děsivá, ale také milosrdná, protože ten, který se zjevuje, je ten, který jenž nesl hřích světa, je ten, který přišel, aby usedl ke stolu hříšníků (Lk 7,34), je ten, který přišel hledat a zachránit ztracené (Lk 19,10).
Co tedy dělat při čekání na tento den? Dívat se, být pozorný, pozorovat skutečnost, do níž je člověk ponořen, žít konkrétní život naší doby. Zemědělec, který žije mezi ovocnými stromy, zná je, pozoruje je a pečuje o ně, chápe z fíkovníku také průběh ročních období. Když pupen této rostliny, v zimě sotva znatelný, nabobtná, roste a zdá se, že je připraven se otevřít, pak zemědělec chápe, že se blíží léto. Když tedy čteme do hloubky události naší doby a reálie našich míst, můžeme je rozeznat jako znamení, tj. signály schopné něco naznačit: znamení časů (Mt 16,3) a míst, v jejichž výkladu se musí cvičit Ježíšovi učedníci, aby pochopili, jak a kam směřují dějiny vedené Bohem a jak se lidé této cestě brání (Lk 21,29–33).
Ježíšovi učedníci, věřící v něho, proto nesmějí klesat na mysli, ale mají důvod pozvednout hlavu, zaujmout postoj člověka na cestě, stát vzpřímeně, opírat se o naději. Mimořádný obraz: člověk stojící se vztyčenou hlavou, v postoji, jenž nejlépe objasňuje výraz παρρησία. Což znamená: Nejnadějnější životní situaci – svobodný přístup k Pánu. Tento postoj obsahuje otevřenost, upřímnost, jednání nic nezastírající, bez dvojsmyslů a obezliček, bez používání čísel a přirovnání. V této situaci srdce je člověk plný svobodné a nebojácné důvěry, ba jisté veselé odvahy, smělosti, jistoty. Výrazně svým chováním vystupuje z řady. Stává se až nápadným. Vybočuje z normálu. Je zcela Boží. Žije z upřímnosti a přesvědčení, že to, co se děje, je pro jeho spásu; člověk, který se nebojí, a proto kráčí s důvěrou vstříc přicházejícímu Pánu. Je to postoj člověka v modlitbě před Bohem, toužícího po setkání s tím, koho miluje; je to postoj strážce, který stojí bdělý, ostražitý, zkoumá obzor, aby byl připraven volat do města, že Pán přichází, brzy přijde a zjeví se ve slávě (Iz 62,6–7).
A jak mají Ježíšovi učedníci prožívat toto bdění, toto čekání na den Páně? Bděním a modlitbou! Modlitba učí každého být obezřelý, pečlivý, dbalý, pozorný, nepropadat duchovní ospalosti, která je důsledkem roztržitého života. Modlitba vzdělává srdce zatížené světskými starostmi a honbou za požitky, které omračují. Bez této bdělosti není možné udržet si životní orientaci a setrvat ve správném životním nasměrování: V očekávání Pánova příchodu. Bez modlitby se předmětem našeho očekávání stávají jiné věci. Modlitba je ovšem skutečný duchovní zápas! A spolu s bděním je modlitba je rozeznáváním jeho přítomnosti v nás, je projevem přilnutí ke Kristu, které denně prožíváme; ale je také vzýváním, plným touhy po příchodu Pána a jeho království. My nejen čekáme, ale již nyní prožíváme zaslíbení nám daná: „A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem“ (1Kor 15,28).
Očekáváme? Co každý z nás osobně očekává? Ale právě o tomto příchodu Pána ve slávě rozhoduje naše křesťanská víra, která není etika, jen pomoc, jak přebývat ve světě, a nejen lpění na příběhu spásy, ale je jistou nadějí na příchod Pána: ten, který přišel ve slabosti lidského těla v Betlémě, přijde slavně v plnosti Boha a Pána, aby učinil nebe a zemi novými (Iz 65,17; 66,22; 2Petr 3,13; Zj 21,1). Advent nás tedy vybízí k probuzení očekávání Příchozího, vyzývá nás, abychom vzývali: „Marana tha (1Kor 16,22)! Přijď, Pane Ježíši (Zj 22,20), přijď rychle!“
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ ke slavnosti Ježíše Krista Krále 2024
Kázání k poslechu zde.
Ježíš je král zcela jiný. Mění naše utkvělé představy o panovnících. V našich představách má monarcha světskou moc a pozemskou slávu. Jediný pravý Král zjevuje v nahotě člověka připodobněného otroku, zmučeného, zbičovaného, korunovaného trním: jinou slávu. Velebnost, kterou mu nikdo nemůže odejmout. Slávu neodvolatelné lásky. Nádheru vzkříšení.
Dovršili jsme četbu v liturgickém cyklu B, tedy četbu evangelia podle Marka. Eschatologická řeč ohlášená v neděli před týdnem byla plné útěchy: „Lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.“ (Mk 13,26) Zaznívá: Je blízko. Čtvrté evangelium, Janovo, odhaluje povahu Božího království. S nadsázkou můžeme říci, že ji obnažuje s hlubokou smělostí v příběhu Ježíše Nazaretského, v jeho umučení. V něm dochází k prozření: právě když je Ježíš předhozen římskému soudnictví v Jeruzalémě, vydán židovskými vůdci, vyznává před Pilátem, že je králem Židů, jejich Mesiášem, pomazaným a poslaným Bohem svému lidu. Ale pozor: u Jana je Ježíš králem plným paradoxů: zdá se být v koncích, neví kudy kam, vše je postaveno naruby. Proč? Otrok králem? Nemá světskou moc, slávu králů země, nechlubí se potleskem lidu, nevystupuje v triumfálním prostředí. Není jen ponížen, nýbrž „ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Flp 2,8) Naopak, právě v jeho obnaženosti, v níž se s ním zachází jako s otrokem, který je mučen, bičován, korunován trním, se zjevuje jako jediný pravý Král celého vesmíru. Je mu dána sláva Boží, kterou mu nikdo nevyrve. Je slávou toho, kdo miluje svět až do konce (Jan 13,1), toho, kdo umí dát svůj život za všechny (Jan 15,13), toho, kdo zůstává v lásce (Jan 15,9). Je králem, kde vládne láska. Až k prolití krve. Scéna zjevuje řád božské lásky.
Umučení podle Jana (Jan 18,1–19,42) se skládá z jedenácti scén. U Jana je spjato s místy, kam Ježíše zavlekli jeho pronásledovatelé. Středem je scéna (šestá) korunování trním. Je v janovských pašijích vrcholem zjevení Ježíšovy identity (Jan 19,1–3). Ježíš – otrok je bičován vojáky. Nejen důtkami, nýbrž zuřivostí, nenávistí. Proč mu nasazují na hlavu trnovou korunu? Nejen proto, aby trny zdokonalily bolest. Proč ho přikryjí purpurovým pláštěm? Aby zesměšnili jeho království parodií na intronizaci krále. Při ní poddaní vyjadřují králi poctu. Vojáci se mu klanějí a dávají mu dary, zatímco ho fackují a zdraví takto: „Buď zdráv, židovský králi!“ (Jan 19,3). Scéna je očividně výsměchem, parodií. Podle Jana je však skutečnou epifanií, zjevuje skutečné kralování Ježíše, služebníka a nevinné oběti zla tohoto světa.
Scéna z dnešní neděle je dřívější. Je v pořadí čtvrtá. Židovští předáci předávají Ježíše římskému prokurátorovi, aby ho jako zločince odsoudil k smrti. Pilát, kterému by osud tohoto Žida byl zřejmě lhostejný, mimo rozlišovací schopnost vysokého politika římského impéria, kvůli tlaku žalobců vstupuje do pretoria, k soudu, předvolává Ježíše a vyslýchá ho. Nejprve se ho ptá na to, co ho zajímá nejvíce: „Jsi židovský král?“ To znamená: „Chlubíš se politickou mocí nad touto zemí a nad tímto lidem?“ To vlastně může být útok na římskou císařskou moc, podkopávání císaře. Ježíš mu však hned neodpovídá, místo toho mu na oplátku klade otázku: „Ty, který nejsi Žid, ale patříš k pohanům, k pronárodu (gój = kdo není Žid), kladeš mi tuto otázku veden osobním hledáním, nebo prostě proto, že tě k tomu podnítili moji žalobci?“ Stručně řečeno, je Pilát manipulován židovskými vůdci, nebo jeho otázka vychází z vnitřního pohnutí?
Pilát otázku nechápe v její komplexitě, navíc projevuje hluboké pohrdání Židy a také Ježíšem, svázaným mužem, který mu byl vydán, bezbranný a vůbec ne bojovný. Pouze Ježíšovi opakuje, že jsou to jeho vlastní krajané, náboženští vůdci Židů, kteří ho vydali do jeho moci jako římského prokurátora v Jeruzalémě. Následuje otázka: „Co jsi udělal, že tě mohou obvinit? Jakého zločinu proti zákonu ses dopustil? Co jsi udělal?“ Ježíši se otevírá příležitost zjevit Boží věci. „Království, mé království není z tohoto světa.“ Ježíšovo království není království, které se ustavuje násilím meče, nemá vojáky připravené k válce, není to mocnost mezi mocnostmi tohoto světa, které spolu soupeří. Není soupeřem, proto je zbytečné hledat smír! Ježíši nejde o nadvládu. Slouží životu pro věčnost. Běžná měřítka k pochopení nepřivedou.
Pilát se pohybuje v jiném světě. Jediné, na co se zmůže, je říci: „Takže ty jsi král?“ Nárokuješ si být králem, i když víš, že jsi v mé moci? Ty jsi mi byl vydán židovskými vůdci na milost a nemilost! „Já jsem král!“ Jsem svědkem nejvyšší spravedlnosti: milosrdenství Otce! „Otec tak miloval lidstvo, že za něj dal svého Syna.“ (Jan 3,16) Buďme opatrní: pravda není pomyslná skutečnost, nelze ji převést na nauku nebo etiku. Pravda je v životě, který není určen k záhubě! Proto život člověka, který se vydává za druhé, miluje až k smrti, je Božím životem prožívaný lidským způsobem v Kristu. Ježíš žije v sobě tento Boží život a o něm hovoří. Ale nasloucháme tomu, kdo takto hovoří? Nejde nám spíše o logiku, jež vládne mezi pozemskými potentáty?
V této odpovědi Pilátovi zjevuje Ježíš krásu lidství: může se podobat Bohu. Ježíš – Král nemá strach z života směřujícího ke smrti, protože podstupuje umírání a smrt k přijetí života Božího dítěte. Zůstává svobodný, mluví a jedná jen z lásky. Vládne stejným kralováním, jakým vládne Bůh! Pokud existuje hodina, v níž Boží království přišlo, bylo uprostřed nás a zjevilo se, pak je to hodina umučení a kříže. To nám odhaluje dnešní svátek. Chápeme tedy, proč evangelista poznamenává, že Pilát, oslovující zástup a židovské vůdce, dvakrát prohlašuje, že Ježíš je nevinný, že podle římského práva na něm není žádná vina (Jan 18,38; 19,4; a znovu v 19,6); poté, co ho nechá zbičovat (Jan 19,1), ho všem představuje se slovy: „Hle, ten člověk!“ (Jan 19,5) Pilát se však – prozrazuje evangelista – během tohoto výslechu začne bát, a když slyší, že se Ježíš podle obžaloby označil za Božího Syna, „bojí se ještě víc“ (Jan 19,7–8). Mocnosti tohoto světa se možná nebojí jedna druhé, a proto proti sobě vedou válku, ale před Ježíšem „se bojí“, protože bezmocný, bezbranný, tichý, chudý, nevinný Ježíš skutečně vládne a je Králem a Soudcem celého vesmíru.
Tento titul král Izraele, židovský král, je v Janově evangeliu rozhodující pro vnitřní poznání Ježíše. Od samého počátku evangelia zaznívá z úst Natanaela: v hodině jeho povolání a prvního setkání s Ježíšem: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele!“ (Jan 1,49) Je vyznáním víry. Uznává Mesiáše, potomka Davidova, krále-syna Božího, toho, který naplňuje Boží zaslíbení pro svůj lid a přináší osvobození, spravedlnost a mír. Právě v očekávání naplnění tohoto příslibu byla mesiášská naděje v Ježíšově době živá, ale byla zatížena politickým očekáváním, touhou po světovládě! Proto když zástupy spatřily znamení rozmnožení chlebů, chtěly Ježíše zajmout, aby ho učinily králem (Jan 6,14), ale nemohly, protože před nimi utekl a stáhl se do samoty na hoře (Jan 6,15). Ale i když Ježíš vchází do Jeruzaléma na svou poslední cestu, ke své Veliké noci, zástup mu jde vstříc s palmovými ratolestmi a oslavuje ho: „Přichází král Izraele, požehnaný ve jménu Hospodinově (Jan 12,13). Ani tato událost však není pochopena ve svém významu, a to ani jeho učedníky (Jan 12,16).
Až v pašijích je Ježíšovo kralování odhaleno. A v pašijích je odmítnuto těmi, kdo rouhavě volají: „Nemáme krále, ale císaře“ (Jan 19,15), světskou moc. Když je však Ježíš na kříži, Pilát prorocky nechává napsat ve třech jazycích (v hebrejštině, řečtině a latině), aby tři kulturní světy poznaly pravdu života: „Ježíš Nazaretský je židovský král.“ (Jan 19,19) Ano, „každý jazyk vyznává, že Ježíš je Pán“ (Flp 2,11), Kýrios. A to je možné každému z nás jen z kříže!
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 33. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Strachovat se z temnoty konce?
Pokud věřící umí číst dějiny, pokud pobývá v každodennosti života a naslouchá Božímu slovu, bude připraven na hodinu Pánova strašného a milosrdného příchodu. Proč? Na konci je Kristus, na konci je On – Světlo. Hodinu proměny temnoty ve světlo zná jen Otec. Hodinu, v níž rozptýlené Boží děti konečně budou tvořit jedno společenství, které už nebude znát smrt, zlo ani hřích. I pro dnešní dobu má toto slov zaznít. Nemá být přeslechnuto.
Touto nedělí končí průběžné čtení evangelia podle Marka. Cyklus liturgického roku B je dovršen 13. kapitolou, eschatologickou. Následující obsahuje pašije, události Ježíšovy smrti. Před svým umučením a smrtí, v posledních dnech svého života pronesl slova, o kterých máme rozjímat. Tato souvislost jim dává mimořádnou váhu. Sdělil je učedníkům první hodiny (Mk 1,16–20), těm, kteří s ním byli na Olivové hoře naproti chrámu (Mk 13,3).
Takzvaná eschatologická řeč je velmi dlouhá – zabírá celou 13. kapitolu – a má být odpovědí na otázku o době, která nastane po Ježíšově pozemském životě: Co se stane? S využitím myšlenek a obrazů převzatých z prorockých knih Ježíš oznamuje, že jeruzalémský chrám, který před ním a učedníky majestátně stál, se zhroutí (Mk 13,2), že dojde k událostem, které lidem způsobí velké utrpení (Mk 13,5–23), a že nakonec – to je téma našeho úryvku – přijde Syn člověka ve své slávě, aby vykonal poslední a definitivní soud (Mt 25,31–46). Tato Ježíšova řeč je poselstvím psaná jazykem apokalyptického žánru. Jeho jazyk je naléhavý, zjevující, prorocký, i když je někdy nejasný, obtížně objasnitelný.
Čteme jen závěrečnou část celé eschatologické řeči: ohlášení slavného příchodu Mesiáše. Až dojde ke zničení chrámu a uplyne čas dějin, v němž se války, pohromy a pronásledování bolestně promítnou do života mužů a žen. Něčeho podobného jsme toho svědky od nepaměti až do dnešních časů. V tomto se svět příliš nemění. Po strašlivé, děsivé a příšerné zkoušce, která postihne celé lidstvo, izraelský lid i Hospodinovu církev, dojde k převratu v celém uspořádání stvořeného vesmíru. Nenechme se Ježíšovými slovy vyděsit či vystrašit. To není jejich cílem. Nechtějí zastrašit. Ale mohou s námi od základu spasitelně zatřást. Ano, protože nám zjevují pravdu o tomto světě, který Bůh stvořil, stále chce milovat a láskyplně udržuje, ale který bude mít svůj konec, závěr. Zanikne, tak jak je. Jako existuje osobní konec, smrt, tak bude konec i tohoto světa. Copak zvláště mladí lidé neprožívají klimatický žal? Ježíš o těchto událostech mluví, odhaluje skutečnost s nepopsatelnými rysy. Stvoření projde procesem odstranění toho, co do něj bylo vloženo proti vůli Stvořitele. Nejedná se o návrat k tomu, co bylo na počátku, in principio (Gn 1,1–2). Je v něm již nyní přítomno to, co nazývá novým stvořením, slávou Boží, novým dovršeným světem, novým nebem a novou zemí (Iz 65,17; 66,22; 2Petr 3,13; Zj 21,1). Tyto obrazy neznamenají zkázu, rozklad, zánik hmoty, ale konec způsobu dosavadního uspořádání stvoření. Proměna vyvede svět ze zajetí utrpení, ze zla a smrti. Svět, toxický zkázou, se Bohu nehnusí, je malomocný, proto má zalíbení ve světě, nahlíží jej ve fázi proměny. Kdo se dívá na nového Adama, Krista, nepohrdá starým Adamem.
Všechny apokalyptické obrazy, jež člověk pozoruje, mají jedno společné: Jsou pomíjivé, dočasné, prchavé, přechodné. Zatmění Slunce, ztráta světla Měsíce, pád hvězd z oblohy. Obrazy evokující křehkost struktury našeho vesmíru, který není věčný, který – jak nás ujišťují i vědy – má svůj počátek a bude mít svůj konec. Tento vesmír je v očích věřících v Pána Ježíše stavem, v němž „celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,22); doslova: „sténá a pracuje k porodu“; „společně vzdychá a společně se svíjí v bolestech“; stává se vesmírem, který si Bůh přál a který Bůh zachrání a promění v příbytek svého království.
V čem spočívá podstata nebe? Cílem proměny spojené s Kristovým druhým příchodem je sláva Boží. Proč Kristus přijde ve slávě? Aby všechno, co bylo dobrého vloženo do veškerého stvoření, dosáhlo nejvyšší míry, stupně a intenzity dokonalosti, jíž dosáhnout může; aby se celý svět stal chrámem; aby i hmota a veškerenstvo měly účinky duchovní; aby se člověk stal korunou stvoření. K tomu ovšem dochází tím, že se již nyní postupně Kristus stává vším ve všech a ve všem. Vroucí modlitbu prvních učedníků za tento stav nám uchovává poslední prosba Písma, zachovanou v aramejském (originálním) znění: „Marana tha / Maranatha! Náš Pán přišel! „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20)
Právě v této kosmické krizi se Syn člověka zjeví, uskuteční svou paruzii slavným způsobem. Sestoupí z nebes, ve světle, které navždy přemůže temnotu. Ujme se nás: „Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno“. (Dan 7,13–14). Opakuji: konečný příchod Pána nepopírá dějiny, ale chce proměnit náš svět. Ale popravdě řečeno, kdo dokáže tuto událost popsat? Křesťané malovali nebo zobrazovali na mozaikách v apsidách kostelů přicházejícího ve slávě, sedícího na duze, soudce celého vesmíru, Pantokratora (2Kor 6,18; Zj 1,8; 4,8 atd.). Viděli v něm toho, který drží všechno pohromadě; inspirovali se paruzií, slavným příchodem králů a císařů. Kristus je oděn podobně, nese rysy lidské slávy. Ale jeho sláva je Boží.
Ve skutečnosti nevíme, v jaké podobě budeme vyhlížet přicházejícího Pána. Jedno je jisté: dá se poznat všem, I těm, kteří ho za svého života nepoznali v hladovém, žíznivém, nemocném, cizinci, uvězněném, nahém (Mt 25,31–46). Dokonce i ti, kdo Ježíše probodli, poněvadž v něm spatřovali chudáka, zločince nebo oběť justiční vraždy. I oni ho poznají, budou se bít v prsa (Zj 1,7). Pochopí, že veškerá probodnutí způsobená druhému, bratrovi či sestře, byla probodnutími, která zasáhla Pána. Div: Ten, kdo byl probodnut, ukazuje tvář milosrdného. V tomto milosrdenství uvidí člověk plný zahanbení a studu strašlivého soudce. Stud nás zahalí děsem! Co jsem před jeho tváří? Takto vykoupáni v krvi Beránka se tvoří shromáždění vyvolených, spravedlivých. Proto se učíme důvěře v druhé, jež nám ublížili. Rozptýlené Boží děti budou nakonec jedním společenstvím, které už nebude znát smrt, zlo, hřích (Iz 35,10; Zj 21,4).
Kdy se to stane (Mk 13,4)? V den, který nikdo nezná, a přece je to den jistý. Je Božím zaslíbením, které se splní. Jak nezapomínat na ono kdy? V paměti, která se nechává ztvárňovat Pánovým příslibem: „Brzy přijdu!“ (Zj 22,20). Ježíšovi učedníci nezatěžují otázkou: „kdy!“ s kalkulačkou v ruce. Ptají se: Budeme přichystáni? Jsme připraveni? Strojíme se do výzbroje Ducha? Raduji se již nyní z paruzie, těším se již před příchodem Syna člověka? Rostu v tom, jak dokáži doufat vytrvale v onu hodinu: hodinu, která je tajemstvím, protože ji neznal ani člověk Ježíš, ani andělé, ale pouze Otec? Proto se učíme sledovat dějiny v duchu rozlišování a číst znamení časů. Ježíš to ostatně pozoroval s jistým údivem, který je zároveň výzvou: „Vzhled oblohy tedy umíte posoudit, a znamení časů ne?“ (Mt 16,3). Nebo nechávám jalovými řečmi rozkládat tuto nejdůležitější rozlišovací schopnost?
Příchod Syna člověka se bude podobat létu, jež umí rolník předvídat, zvláště když se podívá na fíkovník: když fíkovník v důsledku stoupající mízy napučí a větve a pupeny, které zůstaly celou zimu zavřené, se otevřou, pak se blíží léto. Pokud jsou dějiny pro věřícího křesťana sadbou pro věčnost, jestli se drží každodenní reality lidského života, dále naslouchá Božímu slovu, které vždy zaznívá v jeho dnes (Žl 95,7), bude konečně připraven na hodinu Hospodinova strašného a milosrdného příchodu. Jde o to, jak čteme v závěru eschatologické řeči (Mk 13,33–37), bdít, zůstat bdělý, pozorný, ostražitý, dbalý. V adventu uslyšíme: uplatni svoji duchovní inteligenci, rozlišuj, co připravuje příchod, co mu klade překážky. Chceš být nalezen spící?
Bude konec? Ano, ale ten konec nese jméno: je to Pán Ježíš Kristus, Syn člověka a Syn Boží, člověk a Bůh, který přišel na svět, z Boha, jak byl (Flp 2,6), aby se stal člověkem, a přijde ve slávě, aby se člověk stal Bohem. Pak konečně bude Bůh všechno ve všem (1Kor 15,28): celé lidstvo bude v Bohu a každý z nás bude Božím Synem. Na konci temnoty je Kristus, Světlo světa.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 32. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Prohloubit spíše lásku než reformovat struktury
Napadlo vás, že bychom si měli zvykat říkat, že ten, kdo není jako chudá vdova v evangeliu, by měl být exkomunikován? Existuje druh exkomunikace, která vstupuje do platnosti samým skutkem. Nemusí ani být vyhlášen církevní autoritou. Můžeme se vyloučit ze společenství církve svým životním stylem. Chudá vdova nedala do chrámové pokladnice něco, ale celé své živobytí. Dala doslova celý svůj život (ὅλον τὸν βίον αὐτῆς). Miluje Boha celým svým srdcem (Dt 6,5). Tato žena je pro Ježíše obrazem lásky, která se umí zříci i toho, co je nezbytné: je zde žena, které zemřel manžel, bez ochrany, ale opravdová Ježíšova učednice. Jak máme chápat tento radikální postoj. Je užitečný, potřebný nebo nutný pro život křesťana?
Zákoníci a farizejové se představují v křesťanském světě typ člověka ztělesňující proradnost, pokrytectví, pýchu. K tomuto předpochopení buďme obezřetní. V polemikách s nimi se osvětlují požadavky evangelia. Vnímáme je? Vyžadují moudrý výklad, odhodlanost k rozlišení a odvahu k rozhodnutí. Nepomůže ani tanec mezi vejci, ani spát se zavřenýma očima.
Zákoníci byli znalci Písma svatého, muži, kteří se od dětství věnovali četbě a studiu tradice. Ve zralém věku se stávali osobami požívající značnou autoritu. Stali se rabíny, učiteli, obdařenými právní mocí v různých židovských institucích. Na druhé straně farizeové byli trochu něčím jiným. Mohli bychom je přirovnat církevním hnutím, skupinou, která se horlivě snažila žít podle Mojžíšova zákona a předpisů vypracovaných rabíny. Ty považovali za své duchovní otce. Byli to prostí věřící, kteří patřili k lidu, a představovali silnou, velmi přítomnou a dokonce misijní složku v Izraeli. Nepochybně někteří z nich byli Ježíšovými protivníky. Někteří Ježíše považovali za jednoho z rabínů. Nezapomínejme na kontext vzniku evangelií. Reaguje i na situaci pozdější. Evangelisté měli před očima opakované argumenty těch, kteří křesťany nábožensky nebo politicky pronásledovali. Proč by se mělo stát křesťanství náboženství lidu, tak jak o to usilovali právě farizeové? Jistý protižidovský náboj by byl nepochopením. Ne všichni zákoníci byli arogantní, ne všichni farizeové byli pokrytci, ba někdy evangelia svědčí o zákonících, kteří měli blízko k Božímu království (Mk 12,34), a o poctivých a spravedlivých farizejích, kteří byli Ježíšovi nakloněni (Lk 13,31).
K ostrým konfliktům docházelo. Co by možná řekl Ježíš dnes? „Dávejte si pozor na dnešní elity, znalce a všeznalce. Reformují vše kolem sebe a to s jedinou výjimkou: nemění sami sebe.“ Jsou všude slyšet. Na sítích, skryti anonymitou, tepou do všeho, šíří nenávist, aniž by byli sto hovořit z očí do očí. Žijí ve zvláštním světě svého tunelového vidění svět. Ježíšovy ostré poznámky jsou na místě. On však mezi zástupy vidí a rozeznává ženu – navíc vdovu –, tedy osobu, která ve světě ovládaném muži je křehká. Muži považují chrám za svou doménu. S ženami nepočítají. Pohrdali jimi. A tato naše žena? Možná ani nepřišla do kontaktu s Ježíšem. Neměla v srdci nic jiného než bezvýhradnost důvěry. Stala se služebnicí Božích zaslíbení. Co nám prozrazuje? Církev potřebuje prohloubit spíše lásku, více než leda reformovat struktury.
Když dnes mluvíme o církvi chudých, měli bychom si připomenout tuto ženu, Ježíšovu učednici v církvi chudých. Co dáváme těm, kteří jsou méně obdarovaní než my, těm nejchudším? Snadno vyhazujeme jídlo. Jsme ochotni občas dávat z nadbytku. Chudoba začíná tam, kde váha našich potřeb klesá v konfrontaci s Božími zaslíbeními. S velkou lehkostí klábosíme o chudé církvi nebo církvi chudých: ale jsme její součástí? Nebo se sami z této církve chudých exkomunikujeme, vylučujeme, neznáme se k ní?
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 31. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Nejsi daleko od Božího království.
Židovský zákoník z dnešního evangelia plně souhlasí s Ježíšem: milovat Boha a bližního je zde na zemi zárodkem věčného života. Není daleko od Božího království, kdo se odváží ptát se ho na lásku. Teprve pak, po třech dnech, uvidí, jak ho Ježíš na kříži miluje. Bude se cítit být milován, bude vědět, jak na lásku odpovědět láskou. Text evangelia není polemický. V předchozích otázkách vidíme nastražené pasti. Léčkou je otázka: Jakou mocí to děláš? Mocí zavrženého kamene. Je opakem moci císaře, chrámu a důležitých lidí, jež spočívá v rozsévání smrti. A minule jsme viděli, že jeho mocí je přinášet vzkříšení těm, kdo umírají. Vstupme do textu. Ježíš začíná otázkou. A poté, když vidí, že zákoník odpověděl dobře, říká: „Odpověděl jsi dobře, nejsi daleko“. Proč? Jelikož základní kvalifikací naší víry, která už není pod zákonem, pod povinností, ale pod láskou, je svoboda Božích dětí uvěřit.
Předně zákoník naslouchal. Naslouchat znamená nevědět všechno, znamená to zajímat se o to, co obsahují vyřčená slova, znamená to, že než začnu mluvit, jsem připraven slyšet i to, co nevím. To časté nebývá. K Ježíši přichází lidé už s tím, že vědí. Mají své odpovědi. Když naslouchám, nestačí zvědavost nebo zvídavost. V srdci chovám vědomé nevědění. Toto nevědění, o kterém víme, otevírá naší svobodu slyšet, nechat se zasáhnout.
Co se skrývá za otázkou, které z přikázání je první? Jakoby zákoník říkal: Víš, přikázání je mnoho. Bylo jich šest set třináct, tři sta šedesát pět negativních a dvě stě čtyřicet osm pozitivních, tedy zákazů a přikázání. Když nesmíme spáchat něco zlého tři sta šedesát pět krát, pak je to každý den v roce. A když musím vykonat dvě stě čtyřicet osm krát něco dobrého, odpovídá to podle dobové znalosti vazům držící kostru pohromadě. Tak uvažovali v tehdejší době. Zlo, z tohoto hlediska znamená přetnout vazy a člověka znehybnit. Těch přikázání je docela dost. Které z nich je hlavní? Jaký je jejich smysl? Kde hledat princip všeho? Člověk se neřídí instinktem jako zvíře, které dobře ví, co má dělat. Člověk, i kdyby mnohokrát zachoval člověka jako živočišný druh, není šťastný! Proč? Štěstí není dáno instinktem, jenž dává potěšení z jídla či plození. Radost je něco jiného: je to vztah. A vztahy jsou takové, jak jsou nastaveny! Podle modelu, jímž se řídíme: model sobectví; model mocipána; model narcise atd.
A model Božího dítěte? Ten se tvoří na prvním místě jedním základním principem: naslouchejte druhému. V tomto modelu hlavní příběh hraje láska. Láska absolutní. Co tím Ježíš míní, když říká, že nejsi daleko? Opakem není to, že jsi blízko jeho srdce, nýbrž uvnitř jeho Srdce. My se chováme v Božích tajemstvích jako reportéři, ne jako miláčci.
Jednomu velkému, opravdu dobrému křesťanskému asketovi, světci, pouštnímu otci, Bůh ve snu jednou řekl: Podívej, jdi tam do města a najdeš mistra, který tě naučí něčemu důležitému. Dal mu adresu. Vydá se do města na trh s ovocem a zeleninou. Nachází toho člověka, jak prodává zeleninu. Je s ním celý den. I večer, kdy se celé město mění v hanbinec. A on si říká: Co mi to Bůh řekl, že se zde něco důležitého naučím. Asi se Bůh spletl, když mi dal tuto adresu. Nebo že bych se spletl já, když jsem to slyšel? A přišlo mu světlo: „Tito všichni lidé mne předejdou do Božího království.“ A pochopil, které Boží přikázání je největší.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 30. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Kdo z nás by se nemohl ztotožnit se slepým Bartimaiem? Kdo z nás netrpí slepotou? Kdo z nás by nemohl zvolat: „Smiluj se nade mnou!“? Kdo z nás nedoufá, že bude vytržen ze tmy a uvidí to, co jeho oči nevidí? Přípravná fáze Ježíšovy cesty vzhůru do Jeruzaléma na tomto místě Markova evangelia končí. Co se chystá? „Konec proroka“ jeho odsouzením k smrti. Brzy nastane slavnostní vyhlášení Ježíše za Syna Davidova, tedy Mesiáše! Ale nepředbíhejme!
Timaiův syn, Bartimaios, vyděděnec, na okraji společnosti, žebrák. Zaslechne, že se Ježíš Nazaretský kolem chystá projít. Proč zaslechne? V jeho srdci nechybí touha vidět. A proto volá. V tomto zvolání je velká spontánnost, je v něm židovská víra v přicházejícího Mesiáše, je v něm očekávání uzdravení, spásy, je v něm síla volat a dát se slyšet, v osobním přesvědčení, že ten rabín pro něj může něco udělat, proto je to Pán! Je schopný – podoben Hospodinu – péče a lásky k těm, které potkává.
Tuto jeho touhu chtějí ušlapat, pošlapat, vytvořit nepřekročitelnou bariéru. A Ježíš se u něj zastaví. A Duch mu klade do úst slova, která před tím vdechl Petrovi: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29). Stane se přesně to, co Ježíšovi učedníci tolikrát slyšeli při jeho setkáních s trpícími nebo hříšníky: „Odvahu, vstaň!“. Ve výzvě vyjádřené slovy „Odvahu!“ (Mt 9,2-22; 14,27; Mk 6,50) je Ježíšovo srdce, které říká především: „Odvahu, nebojte se, mějte důvěru!“. To je první postoj potřebný při setkání s Ježíšem: člověk se musí vymanit ze strachu, osvobodit z nedůvěry, vyprostit z nedostatku očekávání. Copak lze někoho považovat za nehodného jeho lásky? V té chvíli jde o to vstát. Výraz ἔγειρε vyjadřuje pohyb, člověka vstávajícího po dlouhé nemoci z umírání do života. A to jediné, co má, odhazuje. Na rozdíl od boháče, který se nedokázal zbavit balastu svého majetku, a proto odešel smutný (Mk 10,21-22), se Bartimaios zbavuje jakýchkoli jistot, své minulosti, samotného života, a vyskočiv na nohy, tápavě se vydává k Ježíši. Odhazuje plášť. Velká je odvaha tohoto muže, zrozená z jeho svobody: ve své nahé chudobě a slepotě stojí před Ježíšem a očekává od něj všechno. Jaká síla modlitby: „Rabbi, můj pane, ať zase vidím!“
Modlitba je touha vyjádřená před Ježíšem a Bartimaios touží vidět, a to zdaleka nejen očima: chce vidět také srdcem, chce vidět ve víře, chce být ve světle, a ne ve tmě. „Jdi“, vydej se na cestu, ke svobodě těch, kteří žijí ze vztahu. Prosme, aby Ježíš takovou víru v nás probudil. Čím se víra probouzí? Tím, že si uvědomíme, že víra v člověku už je! Jak? Přece Otec každému svému dítěti důvěřuje! Takto Ježíš probouzí víru, která je v druhých již přítomna: svou přítomností jako důvěryhodný a pohostinný člověk, který neříká, že je to on, kdo uzdravuje a zachraňuje, ale víra těch, kdo se k němu obracejí. Víra, jen víra přijímá moc Boží!
Tato epizoda je mnohem víc než pouhý příběh o zázraku, jak už čtenář Markova evangelia může pochopit. Ježíš se chystá vstoupit do svatého města kvůli svému umučení a smrti, ale jeho dvanáct učedníků zůstalo po celou dobu této cesty slepých. Naslouchali jeho slovům, ale nerozuměli jim, což ukazuje, že zdaleka neviděli události tak, jak je viděl Ježíš: nejprve Petr (Mk 8,32), pak všech dvanáct (Mk 9,34) a nakonec Jakub a Jan (Mk 10,35–37) se zdáli být slepí k jakémukoli zjevení, které jim Ježíš učinil. Nyní se však každý čtenář může ztotožnit s tímto slepcem z Jericha; stačí, aby si uvědomil svou vlastní slepotu, zvolal k Pánu: „Smiluj se nade mnou!“ a měl víru, že ho může vytrhnout ze tmy a dát mu vidět to, co jeho oči nevidí. Ano, v tomto kráčení za Ježíšem je pro nás žebrák a vyděděnec Bartimaios příkladnější než Dvanáct. Ať se každý z nás postaví před Pána Ježíše a s vírou a očekáváním k němu vzhlédne. Co máme dělat, když zjistíme, že jsme slepý? Mějme sílu a odvahu volat k němu samotnému: „Pane, smiluj se nade mnou“, Kýrie eleison, toto velmi krátké, ale tak úplné zvolání adresované jemu, s plnou důvěrou, že nás může zachránit.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 29. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Silnější zákon ruší slabší. Konkrétní ustanovení má přednost před obecnější normou. Dnešní evangelium lze považovat z jistého hlediska za jakousi ústavu církve. Co je tím nejsilnějším zákonem, jež objasňuje všechny ostatní? Kdo požívají větší moc a slávu, jsou služebníky všech. „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Nejsilnějším zákonem je ochota dávat život za druhé. Pro křesťana nic více není. Ježíš v Markově evangelium tuto vůli dát život za druhé ohlásil předem třikrát: Po prvním oznámení je to Petr, kdo přichází zpochybnit Ježíšova slova (Mk 8,31–32). Stává se překážkou, doslova satanem. Když Ježíš svůj záměr potvrdí podruhé, všichni učedníci otupí, nechápou, ba začnou se dohadovat, kdo z nich může být považován za největšího (Mk 9,32–34). Dnešnímu úryvku předchází třetí potvrzení jeho záměru: utrpení a smrt jsou nevyhnutelné při přechodu ke vzkříšení. „Po třech dnech že vstane z mrtvých.“ (Mk 10,32–34). Uvažování Ježíšovo a apoštolů se zcela míjí. Jakub a Jan Ježíšovi sdělili, co si myslí všichni. Vnesli nárok na to, co si myslí, že si pro budoucnost „zaslouží“. Chtějí z toho něco vytěžit.
Ježíšovu trpělivost nemůžeme neobdivovat. „Nevíte, co žádáte.“ Omlouvat chyby není zaslepeností, nýbrž součást Boží pedagogiky. Jak jinak vyjít ze střetu dvou zcela odlišných představ: úspěch, moc, nádheru nebo služba? Sláva zde na zemi nebo sláva před Bohem?
Ježíš se nejprve ptá, zda jsou ochotni pít kalich utrpení. Tento biblický výraz označuje utrpení, které je třeba snášet. Ale copak sám Ježíš nebude v agónii v Getsemanech překonávat pokušení tento kalich od sebe odstrčit? „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich!“ (Mk 14,36). Ježíš jej přijímá: bez vzpoury a bez pokušení vymanit se. Čteme-li pozorně, narážíme na ponoření pod vodu, křest, chvilkové utonutí v „proudech smrti“ (Žl 18,5). A do tohoto křtu za Ježíšem putuje každý křesťan. Plnému významu výrazu křest (βάπτισμα) nerozumíme: křest je ponoření, je to vstup pod vodu, v níž se staré stvoření utopí, aby se z vody vynořilo jako nové stvoření. Všimněte si naléhavosti původního textu, jak vyplývá z doslovného překladu: Můžete „to ponoření, jímž jsem ponořen, být ponořeni“ i vy? (τὸ βάπτισμα ὃ ἐγὼ βαπτίζομαι βαπτισθῆναι). Projdete ti ničivou povodní, skrze kterou jsem prošel já? Synové hromu, Jakub a Jan, neváhají ani okamžik. Zahřmí, ale je to pouhý halasný zvuk. Slovo vysloví až v síle Ducha: Jakub svým umučením v Jeruzalémě za dnů krále Heroda (Sk 12,2) kolem roku 44 po Kr. jako první apoštol – mučedník a Jan jako poslední apoštol umíráním ve vězení na ostrově Patmos na konci 1. století.
Malá víra či nevíra nahlodávala již první společenství Ježíšových učedníků. Začátek nevíry se rodí v závisti, jež vnáší do jejich středu jejich matky a příbuzní. Jim nárok na větší či menší slávu za zásluhy vadí. V našich společenstvích, farnostech, v rodinách, v řeholních komunitách se neztrácejme ve složitých záhadách lidské psychologie. Počátky bývají velmi podobné. My jsme udělali toto! Co za to budeme mít? Na tuto lidskou křehkost nezapomínejme. Počítejme s ní. Vždy se nakonec objeví v té či oné podobě.
Vracejme se k základu: Základem tohoto společenství je právě událost, při níž se Syn člověka, Ježíš, stal služebníkem a dal svůj život jako výkupné za zástupy, tedy za všechny. Ježíš nedominoval, ale vždy sloužil, a to i do té míry, že se stal otrokem, dokonce i do té míry, že umýval nohy, dokonce i do té míry, že přijal potupnou smrt, připodobnil se zločincům. Ano, Ježíš je trpícím Služebníkem. A co je více než být Služebníkem Kristova Velekněžského Srdce? Služba v církvi nemá za cíl zajistit pozitivní a efektivní skupinovou dynamiku podle psychologických schémat. Ne, služba je pro křesťanské společenství zákonem! Nejvyšším zákonem. Proč? Tehdy je v srdci společenství Ježíš, Kýrios, náš Pán, který se činí naším služebníkem: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy.“ (Jan 13,14).
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 28. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Evangelia se nepíší, vypráví. Příběhy jsou zdánlivě protichůdné. Minulou neděli ve sporu s farizei ukazuje manželství muže a ženy. Je skutečnou cestou do království Otce. Ježíš neargumentuje Mojžíšem. U Boha jsou věci takto: „Na začátku při stvoření však Bůh ‘učinil lidi jako muže a ženu’.“ (Mk 10.6) Tato slova odráží smlouvu Boha s lidstvem, člověkem i stvořením. A dnešní příběh? Manželství a rodinu zpochybňují. Ne-manželství, bezženství, bezmužství, zřeknutí se manželství – doslova stát se „eunuchy pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou ti, kdo musí opustit předchozí rodinné vazby, aby prožili dobrodružství manželství. Jsou ti, kdo musí opustit nejen rodinné vztahy, ale zřeknou se manželství pro Boží království, aby prožili dobrodružství celibátu, panenství a tím následovali Ježíše do království Otce.
Jedni i druzí máme v pokleku srdce se nepřestávat dotazovat: Můj dobrý (ἀγαθός) a krásný učiteli, „co mám vykonat, abych zdědil věčný život?“ Tento muž hledá „věčný život“, život navěky, schopný překonat smrt, zlo, utrpení. Je to hledání každého člověka a celého lidstva, které pociťuje smrt jako nespravedlnost, rozpor, hrozbu pro nás lidi. Každý člověk má v sobě tuto tajnou naději, že smrt není posledním slovem, a aby získal věčný život, myslí na výkon, na konání, které je schopno ho získat, zasloužit si ho. Ve skutečnosti však musí být Boží dar zděděn, přijat, vítán, nikoli získán nebo zasloužen.
Ano, existuje spása, budoucí blaženost, kterou Bůh slíbil a daroval těm, kdo věří, těm, kdo patří k jeho lidu. V běžném, každodenním životě, co je třeba udělat? Tato otázka je aktuální i pro nás dnes, protože víra v živého Boha nemůže být jen intelektuálním přilnutím, touhou po něm, pocitem lásky, jakkoli hlubokým… I láska přikázaná Bohem, láska k němu, k Hospodinu („Milovat budeš Hospodina, svého Boha…“: Dt 6,5), musí znamenat způsob života, „konání“, chování podle jeho vůle (Jan 14,15; 1Jan 5,3). Nestačí mít pravověrnou, přesnou víru a nestačí vyznávat Boha ústy, při bohoslužbě!
Všelidský ideál nikomu neubližovat je velmi vznešený. Je to vysoký cíl, když si jej takto postavíme. Ale nestačí. Jeho naplňování nás může lehce přivést k holedbání. A jalovosti. To všechno již nějak dělám. S námi se skutečně něco stane, až když komunikujeme s Ježíšem, s tím, „kdo na mě upřel pohled a zamiloval si mě.“ (ἐμβλέψας αὐτῷ ἠγάπησεν; Mr 10,21). Ano, Ježíš hluboce miluje a v tomto proudu preventivní a bezplatné lásky hovoří. Jen tehdy se člověk otevře onomu „Přijď a následuj mě!“ Doslova: pojď, [chop se kříže a] ber se za mnou. (δεῦρο ἀκολούθει μοι). Neexistuje žádné povolání, žádné volání, kromě lásky: jen láskou volá Pán, jen hlubokým pohledem s něhou nás Ježíš žádá, abychom ho následovali! Mladý muž odchází zarmoucen, protože chtěl spravedlivě uspořádat svůj život na zemi. Ano, protože když člověk odmítá lásku, výsledkem je smutek. Ježíš ho miloval a on tuto lásku nepřijal: to byla příčina smutku.
I v dnešní církvi se příliš snadno zapomíná, že Ježíš může požádat o to, abychom ustoupili do pozadí. Abychom připravili místo pro to, co nám chce darovat. Kdo může přijímat, nechť přijímá. (ὁ δυνάμενος χωρεῖν χωρείτω, Mt 19,12). Vzdát se rodiny, už nemít lidskou rodinu, abychom žili a cítili rodinu Ježíšových bratří a sester jako dostačující. Jak sám prohlásil: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji bratři? … Kdo plní Boží vůli, je mi bratrem, sestrou i matkou“ (Mk 3,33.35). V Ježíšově následování lze opustit tělesnou rodinu pro rodinu novou. Tento stav života nezakrývá jeden podstatný rys na cestě do Božího království: odříkání, které je při následování Ježíše rozhodující. Tehdy žije ve světě, kde nikdo není první, neživíme se na základě nabytého práva, ale jsme příjemci Ježíšovy lásky a milosrdenství. Dědici. Tento příběh může vyprávět i život každého z nás. A to je radostná zvěst.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 27. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Zdá se, že tento text hovoří o rozvodu. Ale ve skutečnosti? Nejde o rozvod, ale o manželství. O povahu manželství, o jeho krásu. Jak rozumět Markovu evangeliu? Zkusme uvažovat nad tím, čím je manželství v Božím pohledu. Jak je chápáno na počátku, v Božím plánu, a právě v tomto světle lze chápat i rozvod. Když totiž manželství není tím, čím být má, je jasné, že člověk, muž a žena, nemohou spolu být.
Manželství postupně objasňuje Janovo evangelium. Ihned po povolání apoštolů se nacházíme na svatbě v Káni Galilejské (Jan 2,1–11). A zde se odehrává něco, co zavání podivností. Copak je slušné podnapilým svatebčanům dát návdavkem zhruba 600 litrů vína, protože už všechno vypili? Víno není nezbytnost, bez něj se dá žít. Přidává se k jídlu, jež ho činí radostnějším. Může být i symbolem lásky. Láska je to ono navíc, co jinak v praktickém životu považujeme za něco, co může a nemusí být. Kolik manželských vztahů nakonec skončilo bez lásky. Jsou někteří, kteří tvrdí: lásky se nenajíš. Ale je i jiný pohled: Všechno může sloužit lásce, tedy něčemu, co k životu přidává něco, co nás činí více podobnými Bohu.
Další scéna z evangelia nás přivádí do chrámu, kde Ježíš s bičem, kdy vyhání prodavače a penězoměnce. Představme si chrám, kde Bůh vlastně není. A je možné najít Boha v Zákoně a moci? Ježíš říká, že místem Božího přebývání na zemi je láska. Najdeme ho tedy v lásce a láska nezná zákon, nezná moc, ale je zákonem sama pro sebe, je zákonem svobody. Člověk je svobodný, když se cítí být milován, jinak není svobodný a jedinou mocí, kterou má, je nechat si umývat nohy; jedinou mocí je sloužit, ne vztáhnout na někoho ruku, ale dát se do rukou. Tato scéna, umístěná na začátek, slouží jako úvod do celého Janova evangelia. Marii, nazvanou Ježíšem „ženo“, ve smyslu ty jsi v mých očích nevěsta a matka, tuto Marii nacházíme u paty Ježíšova kříže. U paty kříže, poté co nám zanechal Marii. Ale zde se otevírá jiná svatební hostina. Čím je otevřena tato hostina? Slovy: Vše je dokonáno. Nastala poslední hodina dějin. Pak se stane ještě něco, Ježíš umírá, a ani to není smrt, protože při jeho smrti mu probodnou bok a vychází odtud krev a voda, krev symbolizuje smrt a voda život: je to život, který přesahuje smrt.
Janovo evangelium končí slovy: Pohlédnou na toho, kterého probodli. Co to znamená? Jen při pohledu na tuto ránu pochopíme tajemství Boha a naše tajemství. Ta rána je zrození, krev a voda, rodíme se z nekonečné Boží lásky a Bůh je ta nekonečná láska, která nás rodí, a v tom je naše identita a tato Janova scéna připomíná stvoření Evy, která je povstává z člověka, Adama, protože i člověk může a musí rodit. Každý je zplozen ranou lásky toho druhého. Žiješ, když tě někdo miluje, jinak nežiješ, jsi už mrtvý, ale sám žiješ, když miluješ.
V této perspektivě je také chápáno manželství, jak říká Gn 1,27: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu ke svému obrazu a podobě a stvořil je ne proto, že Bůh je muž, ne proto, že Bůh je žena, ale vztah mezi nimi, mezi těmi dvěma, není vztahem vzájemného vlastnictví, což je podstatu zániku manželství otevírající jeho rozpad. Zničením manželství je touha druhého vlastnit. A proto dochází k rozvodům. Naopak, manželství je vztahem vzájemného darování. Božské je toto společenství lásky, jeden se stává druhým a v jedné lásce jsou ti dva jedno. Kde nacházíme schopnost být jeden v druhém? V Trojici! Proto je toto být v druhém Božím přebývání na zemi. Manželství je velké tajemství (Ef 5,32). Je to velké tajemství Krista a jeho církve, tedy spojení, které má Bůh s námi. Manželství je metaforou spojení mezi člověkem a Bohem. Právě do tohoto vznešeného schématu, které je nejvyšší důstojností člověka, je vložena ta nejpřirozenější věc, která jedině může to, co je rozdělené, skloubit do jednoho celku. A rozvod je to, co společnost vykloubí v samém jádru. Proto nám Kristus dává v této perspektivě uvažovat, jak rozvod je bolestivý podstatněji, než jsme si ochotni připustit. Důvod je nabíledni: pro tvrdost našich srdcí.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 26. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Kristus je Pánem celé církve a jen on zná ty své: nikdo pro něj není plevel, nikoho nevytrhne, i když by kdokoli sám sebe považoval za pouhé býlí. Slabé posiluje, nemocné léčí. I apoštolové jsou křehcí lidí, jako ukazuje text evangelia této neděle. Perikopu tvoří části Mr 9, jež zprostředkovává zprávu o řadě Ježíšových slov, která patří do různých a různorodých souvislostí. Ty spojují opakující se výrazy: ve tvém jménu či mém jménu, pohoršení, a poněkud tajemné každý bude solen ohněm. Hlavní postavou – alespoň v první části dnešního evangelia – je exorcista, který osvobozuje od Zlého a přitom nenásleduje Ježíše. Napomenutím se budeme věnovat na závěr.
Kde se nacházíme? Ježíš pokračuje se svými učedníky v cestě do Jeruzaléma, ale atmosféra ve společenství není klidná. Ohlašuje své umučení; jedna skupina učedníků tomu nerozumí (Mk 9,32); druhá se vzbouří, jako Petr (Mk 8,31–33); učedníci sami nedokáží uzdravit epileptického chlapce, o němž se snad soudí, že je posedlý nečistým duchem. Nejsou toho schopni. (Mk 9,14-29) A navíc se proto rozhádají. Jak malé děti se hádají, „kdo z nich je největší“ (Mk 9,34). Ano, nyní už mezi Ježíšem a jeho společenstvím panuje odstup, nepochopení. Ježíšův krok je přesvědčivý, směřuje k přesnému cíli. Vyžaduje z naší strany radikální poslušnost. A kroky učedníků? Jsou naopak nejisté, bloudí. Toto napětí bude přetrvávat.
Připomeňme letmo: Jan, syn hromu (Mk 3,17), jeden z prvních povolaných, navíc privilegovaný svědek jeho proměnění (Mk 9,2), vidí člověka, který vyhání démony, koná osvobozující skutky na nemocných ve jménu Ježíše, ačkoli není součástí společenství, a tedy nenásleduje Ježíše s ostatními učedníky. Jde tedy za Ježíšem a rezolutně prohlásí: Musíme ho zastavit. Nepalme hned ostrými proti této zjitřené skupince. Jistě, nemístná horlivost, ale přece jen horlivost, která prozrazuje lásku k Ježíši, až žárlivost. Copak ta nabídka nemá logická jádro? Pokud někdo používá Ježíšovo jméno, měl by ho následovat, a tak být zajedno s jeho společenstvím. Ale nezavírejme ani oči před jednou věcí: cítíme zde i domýšlivost. Pouze Dvanáct je oprávněno jednat ve jménu Ježíše. Ta touha kontrolovat prokazování dobra!
Kde se něco podobného objeví v jakémkoliv společenství, konstatujeme patologii. Otravuje klima v církvi. Vytváří rozdělení a protiklady, buduje opevnění vůči světu i ostatním: Jak jednoduché někoho prohlásit za sektu, protože zrovna je v rozporu s veřejným míněním v církvi. Papež František varuje před tím, co se dosud nepodařilo překonat. Existují části církve, které se staví do role soudců druhých, které se považují za lepší církev než ostatní. Existují křesťané, kteří s žulovou jistotou soudí ostatní mimo tradici nebo katolickou církev. A navíc, když hovoří žena! Nádavkem nezvykle, neotřele, v nových barvách, kritici se ochotně naježí.
Běda křesťanskému společenství, které si myslí, že je dokonalou církví, běda sebestřednosti a duchovní nadřazenosti! V očích našeho Pána není nikdo plevel, protože nosí nebeské jméno. Duch „vane, kam chce“ (Jan 3,8). Jak zaslepený je zrak, který nevidí dary druhých. Když papež mluví o zlořádech v církvi, valná část vypne přijímač nebo přesměruje výrok na druhého.
Rozmanitost je bohatství, je to mnohotvárná milost Ducha, která činí církev jednotnou v mnohosti (Ef 3,10), nevěstou Páně, činí ji krásnější a připravenou na svatbu s Mesiášem (Zj 19,7; Ef 5,27). Pokud někdo koná dobro ve jménu Krista, musí toto dobro mnohosti různých darů především uznat, nikoli popřít, a pak mu musí důvěřovat: pokud někdo koná dobro ve jménu Ježíše, může o něm pak mluvit špatně? „Kdo není proti nám, je pro nás,“ uzavírá sám Ježíš. Přijměme s vděčností, nejsme jediní, kdo koná dobro. Rozhoduje, co říká Pavel: „Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.“ (1Kor 3,22–23)
Pokud jde o Ježíšovy věty týkající se pohoršení (Mk 9,42–50), dnes zažíváme určité potíže s přijetím jejich radikality. Musíme si však dávat pozor, abychom je neodstranili nebo nerozmělnili. Je velmi pravdivé, že je nelze doslovně naplnit skutky fyzického zmrzačení, aby se zabránilo zlému jednání, ale je třeba je přijmout jako přísné varování. Skandalizovat znamená klást překážky do cesty „jednomu z malých, kteří věří“ (τῶν μικρῶν τούτων τῶν πιστευόντων). Lepší je v tomto případě zasadit ránu sám sobě.
Učedník si musí dávat pozor na své chování, na všechny gesta a postoje, jimiž komunikuje, protože je jimi obdařen (ruce, nohy, oči, tj. konání, chození, vidění). Každá z nich se může stát překážkou na cestě do Království, zejména pro ty nejmenší, křehké a slabé, chudé a poslední. Odříznutí údu těla nebo vyškrábnutí oka svědčí o velmi odhodlaném boji v logice ztráty vlastního života (βίος), abychom získali autentický a věčný život (ζωή), tj. život s Kristem v Království. Malé Ježíš vyzdvihuje. Ježíš nepoužívá tyto silné obrazy k odsouzení. Jsou upozorněním či napomenutím věřících: Má posílit ve slabosti ty, jimž se zdá, že již nemají sílu překonávat pokušení. Má uzdravit ty, kdo chřadne a vše se mu stává překážkou v tom, aby šel Boží cestou a aby přijal Kristovo jho. „Bůh je věrný, on nedopustí, aby byli zkoušeni víc, než snesete.“ (1Kor 10,13)
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 25. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
V dnešním evangeliu (Mk 9,30-37) Ježíš říká dvanácti učedníkům: „Kdo chce být první, bude poslední ze všech.“ A jeden – ne nevýznamný – dodatek: „A služebník všech“. Pokud při snaze žít podle evangelia děláme kompromisy, nakonec nasajeme ducha světa. A co je pro duch světa nejtypičtější? Ovládat druhé. Kdo chce ovládat druhé nemůže být Božím přítelem. Stane se Božím nepřítelem. Brzy zaslechnete dvě typické hlášky: Nemohu se rozvíjet, jak potřebuji. To se mi nehodí. Ježíš nás naopak volá na cestu služby. Ježíšova axiomata jsou zcela opačná: Nehledej sebe. Druhý se ti hodí i i tehdy, když se ti to nehodí. Pro přítele ztrácíme i čas. I ten čas, který je za obrazovkou, i ten čas, který jinak naplňují svými závislostmi. Nebo jalovým řečněním. Když ne hůř.
Ježíš věděl, že se učedníci po cestě dohadovali, kdo z nich je největší. Je nastolována otázka ctižádosti. Žádám si čest pro sebe. Toto žonglování se slovy já musím dál, já musím nahoru, výš, být si prioritou, rozpoznáme na první pohled. Tyto dvě hlášky přilétají do vašeho zorného pole podobné dvěma plastikám motýlů dosednuvších na fasádu pražského obchodního domu Máj na Národní třídě.
Je dobře nasáknout světem, být cítěn ovcemi, nebo se nechat nasmrádnout duchem světa? Laškujeme rádi s myšlenkou, že naší nestrojenou světáckostí přece jen někoho přitáhneme k vyšším věcem. Pohráváme si s myšlenkou: církev – instituce reprezentuje otevřené Boží zjevení. Bůh je přece přítomen i skrytě ve všednosti, chodí po ulicích, je někde u barového pultu, v gangu sparťanů či slávistů, dokonce i na povodňové turistice, kteří si rádi natočí šokující snímky. Jakub a jeho list to vidí jinak: láska ke světu je nepřítelem Boha. Hodné příkře řečeno! Ale nalejme si čistého vína.
Tato úzkostlivost být s duchem doby, tato starost být důležitější než ostatní, říkat: „Ne! Tohle si zasloužím, tenhle člověk si to nezaslouží“: to je světáctví, to je duch světa, a kdo dýchá tímto duchem, dýchá nepřátelstvím k Bohu. V jiném úryvku Ježíš říká učedníkům: „Buď jste se mnou, nebo proti mně“. V evangeliu neexistují žádné kompromisy. A když někdo chce žít podle evangelia, a přitom dělat kompromisy, nakonec se ocitá u světského ducha, který se vždy snaží dělat kompromisy, aby se vyšplhal výš, aby dominoval, aby byl větší. Nepodceňujme ani zlobu tlachání. Závist nás nejčastěji vtahuje do světa zlo. Závist je červ, který vás žene ničit, pomlouvat druhé, vyhlazovat druhé.
V diskusi mezi učedníky se objevily všechny tyto vášně, a tak je Ježíš pokáral a vyzval je, aby se stali služebníky všech a zaujali poslední místo.
Kdo je v církvi nejdůležitější? Papež, biskupové, monsignoři, kardinálové, faráři nejkrásnějších farností, předsedové laických sdružení? Ne! Největší v Církvi jsou ti, kteří se činí služebníky všech, ti, kteří slouží všem. Nedávejme si říkat: duchovní učitel; buďme předběžně opatrný ke svému jménu přidávat tituly, v nichž máme zalíbení. Sloužit druhým, vybírat si poslední místo, nešplhat po žebříčku. Co dává tento postoj? Svobodu a radost.
Proto nesmíme s duchem světa zahrávat, natožpak vyjednávat. Obvykle toto vyjednávání začíná trapně: „Mám nárok na toto místo. Podívejte se, jak mi všichni ublížili, že mi neobjevili, koho mají před sebou.“ Světskost, říká s oblibou papež František, je ve skutečnosti Božím nepřítelem. Nyní vážně: Najdou si mě v neděli při liturgii Ježíšova slova: „Kdo chce být první, bude poslední ze všech a služebník všech“? Co se asi tak stane v mém okolí, když se mě tento Ježíšův výrok zmocní? A co se stane se mnou? Záleží na jedné věci: chci zakusit svobodu a radost Božího dítěte?
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 23. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Ptáme se: Jak se rozezní slova evangelia v tomto světě? Nejinak, než že se nejdříve rozezní v našem vlastním srdci. Srdce druhých pro Boha otevírá ten, kdo si nechá odvalit kámen od svého srdce. Jen s napnutými plachtami našeho srdce se otevírá přístav Božího království. „Effata, otevři se!“ je pozváním adresovaným každému z nás. Zde a nyní. A co se nás dotkne, můžeme a musíme adresovat druhým. Tím se rozvíjí komunikace, z komunikace sdílení, ze sdílení „moje“ malé společenství. Podobně jako zapalujeme svíce o velikonoční vigilii. Naše malé společenství tvoří jedno velké společenství: Božího lidu na cestě k dovršení! Odvalit kámen, který brání Ježíšovu příchodu. Otevři se, moje srdce!
Křesťan se musí – čas od času – věnovat odvalení kamene ze svého srdce! Tak jako apoštolové – věrní Izraelité – není nikdo z nás uchráněn zkostnatění! Ježíšova cesta nyní vede z Galileje, ze svaté země, do oblastí obývaných pohany. To má přesný význam: chce své učedníky již předem učit jejich úkolu otevřít se univerzalitě církve, který jim plně uloží až teprve po Seslání Ducha.
Své učedníky učí v důvěrném kruhu. Uchyluje se od zástupů, dává čas svým. Každý potřebuje – v pravou chvíli – okamžik, čas, fázi života uzavřeného, důvěrného. Přátelské, rodinné, snoubenecké, diskrétní chvíle jsou vhodnější pro výchovu učedníků. Jsou účinnější k předávání živého a věčného Božího slova. Důvěrná chvíle otevírá oči.
V dnešním evangeliu je Ježíši představen koktavý, nahluchlý, nedoslýchavý muž (γλῶσσα μογιλάλων; μογιλάλος = v řečtině doslova se svázaným jazykem). Co všechno se skrývá za prosbou, aby Ježíš vykonal gesto žehnání, spásné Boží energie, vkládání rukou! Tento muž přivedený k Ježíši prožívá vážné tělesné postižení, které je zároveň věrným symbolickým obrazem stavu pohanů: není totiž schopen slyšet Boží slovo, a tedy ani opakovat je druhým. Snaží se a pokouší se chválit, vyznávat Boha, ale plně se mu to nedaří, protože nedostal zjevení. Je to však také člověk postižený ve schopnostech lidské komunikace, což ho odsuzuje k bolestné izolaci.
Ježíš jej bere stranou, mimo dav, a svýma rukama se ho dotýká. Vkládá mu prsty do uší, jako by je chtěl otevřít, obřezat a učinit je schopným slyšet, takže se tento člověk stává podobným služebníku Hospodinovu, kterého popisuje Izajáš: člověku, jemuž Bůh každé ráno otevírá uši, aby mohl bez překážek slyšet jeho slovo (Iz 50,4–5). Pak Ježíš vezme prsty trochu slin a dotkne se jeho jazyka: je to odvážné gesto, které je tak intimní, že se podobá polibku. Židé v tomto Ježíšově činu měli přečíst naplnění Izaiášova eschatologického proroctví: „Tehdy jazyk koktavých bude jásat radostí!“ (Iz 35,6 [LXX])
V tomto Ježíšově počínání je cosi mimořádného. Je to gesto velké důvěry. Žádná výhrada imunity ze strany Ježíše, ale společenství, společenství konkrétně prožívané a žité! Ježíšovo jednání je doprovázeno pozvednutím srdce k Bohu: vzhlíží k nebi a zazní bolest, upění, nářek, jež naznačují jeho účast nejdříve na utrpení, následně na spáse. Ježíš sténá za celé stvoření, za všechny tvory, které zastihlo utrpení, nemoc, smrt, a jeho sténání je sténáním Ducha vystupujícího ze stvoření jako přímluva u Boha (Řím 8,22–23).
Jeho slovo: „Effata, otevři se!“ je mnohem víc než příkazem uším a jazyku, ale je adresováno celému člověku. „Effata, otevři se!“ Mimořádná a účinná slova z Ježíšových úst, slova, která ne náhodou zaznívala ve starověkém křestním obřadu v Římě. Biskup se prstem omočeným ve slinách dotýkal uší, nosních dírek a úst neofyty, čímž mu symbolicky umožnil nový život v Kristu a probuzení duchovních smyslů.
Otevřít se druhému, druhým, Bohu není samozřejmostí: člověk se tomu učí těžce. Často jen koktáme. Přinášet útěchu, trvalou útěchu může jen Bůh, když rozváže naši řeč. On sám. Jak? Celou naši osobu, s tělem i duší zapojuje do setkání. Důvěrné setkání s Bohem je potom vlastním předpokladem pro plodné setkání s druhými.
Je zapotřebí doteku: zrakem vidět barvu – celek, sluchem slyšet „zabarvení“, „tón“ situace, vycítit směr putování, zakoušet blízkost. V těchto tělesných pocitech můžeme zahlédnout existenciální uzdravení, které vždy přesahuje pouhé fyzické uzdravení. Koktavý, hluchý, neslyšící muž se najednou bez překážek může otevřít společenství! Ježíš ho však posílá domů a žádá ho, aby mlčel. Posílá jej do nové důvěrnosti: aby otevření fyzických smyslů započalo proces otevření duchovních smyslů. Uzdravení fyzického smyslu u hluchoněmého z evangelia postupovalo, symbolicky řečeno, od „jedné barvy“ izolovaného já k „barvám“ nově otevřeného společenství. Ježíš nyní chce postupně uzdravit a otevřít také duchovní smysly. Toto uzdravení postupuje opačným směrem: od „barev“ a impulzů společenství k „jediné barvě“ nitra – nyní již zceleného, které dovede svobodně a zrale žít ve všech vztazích: se sebou, s druhými i s Bohem.
Takové proměněné nitro potom přináší novou odpovědnost. Také my musíme něco zvážit nově! Jsme povoláni přinášet útěchu v tom, že naše přítomnost rozvazuje jazyk. Neměli bychom uskutečňovat diakonii lógos, slova, což neznamená pouze jeho hlásání, ale jeho podněcování, probouzení – v sobě i druhých? Někdy nemáme trpělivost naslouchat těm, kteří mluví s obtížemi. Učiňme naše farní společenství místy terapie řeči, aby nebyly místy zamlknutí! Prosme o dar uzdravovat ty, kdo se zadrhávají ve víře a v křesťanském životě!
Pamatujme: „Effata, otevři se!“ je výzva pro nás! Hlavně pro nás. Neotáčejme se okolo, abychom uviděli někoho jiného, komu jsou určena. Přiznejme si, že jsou adresována na prvním místě nám samotným! Povzbuzení k otevřenosti máme šířit kolem sebe nasloucháním. A máme otevírat ne, jako když hrom bije, ale ohlašovat lehkým vánkem z otevřeného srdce (srv. 1Král 19,11–12).
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 22. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
V dnešním evangeliu nám Ježíš předkládá, co znamená čistota srdce a ryzost života, a představuje ji jako čistotu eucharistickou. Hřích, který tuto ryzost narušuje, vždy parazituje na vztazích – s druhými i Bohem – a jsou to vztahy, na které cílí tento útok: neexistuje morální či náboženská čistota nebo ryzí dokonalost sama o sobě. Vždy je naroubována do kontextu sítě vztahů s druhými: právě v lidských vztazích Boží zákon vyžaduje lásku, milosrdenství, upřímnost a věrnost. Takováto kontextuální vztahová dokonalost unese potom v lásce leckterou nedokonalost, která je teprve na cestě ke zralosti. Opravdová nečistota nespočívá v pozemských formách, dnes bychom mohli uvést příklad diskuze okolo podávání na ruku, ale spočívá v nás, kde potvrzujeme jen sami sebe, svá vlastní kritéria a neuznáváme druhé.
Pět nedělí po sobě jsme četli Jan 6, skutečnou katechezi Ježíše o sobě samém: On je slovem a chlebem života. Učili jsme se rozlišovat, kdy my mluvíme o Ježíši, a kdy necháme Ježíše promluvit. Nyní navazujeme znovu na evangelium sv. Marka, které jsme opustili v místě prvního rozmnožení chlebů. Nynější spor s některými zákoníky a farizeji se opět dotýká tématu pokrmu.
Zákoníci a farizeové byli tak přesvědčeni o tom, že je potřeba Ježíšovu činnost a jeho následovníky veřejně odsoudit, že neváhají „přijít z Jeruzaléma“ do Galileje! Zpozorněme: ze „svatého“ do „pohanského“! Problém se týká halachy (doslovně jít určitým stanoveným způsobem) čili praxe předpisů a nařízení přijatých z tradice. Řecký originál nám naznačuje, že jíst „nečistýma rukama“ (κοιναῖς χερσίν) znamená jíst ve všedním, obyčejném kontextu. Slovo koinos, které znamená společný, již také odkazuje na církevní společenství. Co však přikazovala Tóra, Zákon ve skutečnosti? Předpis Tóry se týkal rituálního omývání rukou kněží, kteří v Chrámu přinášeli oběť (srv. Ex 30,17–21), nikoli „laiků“. V Ježíšově době však existovala hnutí, která Tóru radikalizovala. Rozmnožovala předpisy, obzvláště ta, která se týkala čistoty. K nim patřila skupina tzv. chaverim (společníci, přátelé) a skupina tzv. perušim (odloučení, farizeové), kteří považovali praxi mytí rukou a dalších omývání za velmi důležitou s ohledem na čistotu, která mohla být porušena kontaktem s nečistými osobami nebo skutečnostmi.
Ježíš své učedníky osvobodil od těchto obřadů, které Bůh nevyžadoval. Vnucovali je vykladači svatých písem, kteří je prohlásili za tradici a přisoudili jí stejnou autoritu, jaká je vyhrazena Božímu slovu. Proč? Aby sami sebe povýšili v očích svých posluchačů! Ježíš provedl pečlivé rozlišení mezi tím, co je výrazem Boží vůle a co je naopak lidskou zvyklostí vytvořenou těmi, kdo se považují za zbožné a kdo ji zabsolutizovali na jedinou normu. Proto se mohla stát a také stávala překážkou pro samotné Boží slovo. V podstatě vše obrátili naruby. Zákon musí inspirovat chování, ale s postupem času hrozí, že zvyky a dodržování budou v rozporu s prvenstvím slova, s jeho ústředním postavením v životě věřícího. Odvolávají se zhusta na tradice a činí z nich Tradici. Proč? Jsou to oni, kdo je vymysleli a vytvořili. Místo toho, aby sloužily člověku a jeho vztahu společenství s Bohem, působí odcizení, dusí svobodu věřících, staví bariéry a vytyčují hranice mezi lidmi.
Ježíš reaguje docela ostrou protiakcí: Zanedbáváte Boží přikázání a držíte se lidské tradice. Rostou propasti mezi tím, co říkají o Bohu, a mezi jejich srdcem, které se naopak od Boha vzdaluje. Chlubí se: účastí na bohoslužbách, vytrvalostí při slavení liturgie, obdivuhodnými řečmi o tom, jak vyznávají živého Boha. Avšak autentické přilnutí srdce? Chybělo. Skutek utek? To ne! Ale skutek ztratil obsah. Zaplavují svět bezobsažností. Nakonec vytvářejí kulturu skartování: vylučují vztah Ty a já. A kde chybí tento dvojčlenný vztah, nastává dvojakost srdce. Ježíšova kritika se stává hořkou a radikální: „Rušíte Boží slovo svým podáním.“ (Mk 7,13) Boží vůle je přehlížena, odsouvána stranou, popírána, zatímco tradice, jež slouží k tomu, aby se oni mohli honosit sami sebou, se dostává na první místo.
Právě z tohoto důvodu se rozlišování stává velmi naléhavým. Jak je realizovat? Poměřujeme se evangeliem, jehož hlavním kritériem je láska. „Konečným kritériem toho, co má být v životě církve zachováno nebo změněno, je vždy agápe, láska.“ (Izák z Hvězdy)
Ježíš nikdy neodporoval Zákonu: naopak, vždy se vracel k záměru Zákonodárce, samotného Boha. Podobně proroci. Usilovali o to, aby byl Zákon přijat srdcem a dodržován ve svobodě, s přesvědčením a láskou. Tváří v tvář lidské tradici a množení jejích předpisů však Ježíš žádá to, co sám dělal: rozlišování. Zmnožení přikázání totiž snižuje možnost jejich dodržování, zvyšuje riziko pokrytectví. Zatímco „Slovo Páně trvá na věky“ (1Petr 1,22; Iz 40,8), tradice se nutně mění, jsou odvislé od kulturních změn. Jsou jakoby kolébkou Božího slova – z vyjádření tradice se má narodit živý Kristus.
Ježíš však nikdy nekárá, aniž by zároveň nevolal naléhavě k obrácení: „Slyšte mě všichni a pochopte!“ (Mk 7,14) Jeho autoritativní slovo není jen varováním, ale chce do srdcí vštípit Ježíšova slova, zlaté pravidlo: pravé bohatství člověka sídlí v jeho srdci. Mezi skutečnostmi, které jsou mimo jeho tělo, není nic, co by mohlo učedníka učinit nečistým: jídlo, dotek, kontakt, vztahy. Naopak to, co činí člověka čistým nebo nečistým, vychází z jeho nitra a projevuje se v jeho chování. Pokoušejme se stále na základě těchto Ježíšových slov zesouladňovat vnitřní úmysly (interioritu) a vnější jednání (exterioritu), které u nikoho nemůžeme oddělovat. Můžeme připomenout obraz ze Starého zákona: „U brány se usadí hřích, bude se chtít k tobě přimknout.“ (Gn 4,7) Srdce každého člověka má svoji bránu a ta vpouští do srdce pocity, slova a činy. Je na nás, co do svého srdce pustíme a co potom také z našeho srdce vychází. Působivý seznam hříchů, který Ježíš později učedníkům vyjmenovává, je jeden z nejpodrobnějších v celém Novém zákoně. Podstatné však je, že se týká hříchů konzumovaných proti lásce. Můžeme si udělat osobní „experiment“: ke každému z výčtu hříchů přiřadit opačnou ctnost a takto zpytovat „bránu svého srdce“: jak tvořivě rozvíjíme tyto ctnosti?
A konečně, je důležité vzít v úvahu, že celý spor vychází z otázky týkající se stolování. Co z toho lze vyvodit? Nikoho nesmíme vyloučit od stolu! A pokud tak činíme? Vystavujeme se riziku vyloučení od stolu Božího království! Pokud jde o eucharistický stůl, samotný Ježíš nevylučuje ani hříšníky, ani ty, kdo se za ně považují a pokorně jako žebráci vztahují ruku k Pánovu tělu. Sami se vylučují ti, kdo neumějí rozeznat Kristovo tělo ve svém bratru a sestře. „Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení.“ (1Kor 11,29) Připomeňme, že na rozdíl od zákoníků, kteří se od druhých ostře oddělovali, Ježíš si přeje, abychom „jedli společnýma rukama“ – rukama, které posvěcuje vzájemná láska. Tak realizujeme své společné všeobecné kněžství u jediného eucharistického stolu.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 21. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Tímto evangeliem končí Ježíšova dlouhá a nesnadná řeč o chlebu života. Jde o mnohovrstevnatý celek, který můžeme postupně poodhalovat pouze ve spojení s Pánem. Jde o živého Krista v eucharistii, který nás vždy bude přesahovat. A přesto nám může v hostii začít živě tlouci Kristovo Srdce. Nebojíme se eucharistických zázraků? Co se s námi stane, když před naším duchovním zrakem uvidíme tlouci živé Kristovo Srdce? Z masa a krve. Je možné, aby se v našem životě stal eucharistický zázrak a naše srdce se připojilo k rytmu Kristova Srdce? Toužíme po tom? Věříme tomu?
Skandál vtělení, který po staletí mnozí nemohli přijmout, od biblických židů přes mnohé křesťany i islám, bychom dnes mohli označit za senzaci vtělení, protože eucharistické zázraky dnešní mentalita, včetně věřících, mnohdy vnímá jako jakýsi anachronický barvotiskový obrázek, vzdálený od reality života, podobně jako samotné Božské Srdce.
Ježíš však toto naše pojetí obrací naruby. Stojíme před zcela jiným obrazem Boha: Boha naruby, Mesiáše zcela opačného, než jsou naše představy o něm, který je křehký, chudý, slabý a s nímž si lidé mohou dělat, co chtějí. Prorok ano, Mesiáš ano, Boží vyslanec ano, ale sestoupit z nebe a stát se tělem, jež dává, předává – dává jíst (originální slovo παραδίδωμι znamená odevzdat, dokonce nasadit život; a také zajmout, zatknout; vydat, zradit; dát, svěřit se)?! Tento Mesiáš vydává své tělo až k násilné smrti, tak, jak dává tělo k jídlu a krev k pití! To prostě není možné: jsou to slova, která znějí jako nesnesitelný požadavek, který se nedá poslouchat! Jak těžké je toto přijmout!
Jsme tolik zvyklí uvažovat pouze v logice zásluh. Ježíš však jednou provždy touto logikou otřásl a nastolil éru obdarování. Avšak přijmout nevypočitatelné Boží obdarování představuje nakonec větší nárok nežli vytvářet si zásluhy podle vlastního přání a uvážení. A to pohoršuje i věřící lidi. Rádi se pak opíjíme zdáním: křesťanská víra se stává dokétismem, protože stejně jako všechna náboženství dává přednost Bohu, který je vždy a jen všemocný, avšak pohodlně vzdálený. Eucharistický zázrak nás nedráždí, ale jen pokud je v oné bezpečné zóně „senzace“ a nedotýká se nás osobně. Avšak Bůh, který se nám eucharisticky vydal až tak, že sestoupil do pekel, ba co víc, stal se hříchem (srv. 2Kor 5,21), chce učinit eucharistický zázrak – skandál vtělení – přímo na našem vlastním těle. A to může představovat nesnesitelný nárok.
To je vlastní důvod, proč Ježíšova eucharistická řeč vyvolává šok, pohoršení, a to nejen v zástupu židů, ale i mezi jeho učedníky. Co tedy nakonec znepokojuje nejvíce? Důvod je prostý: je obtížné přijmout důsledek těchto slov: „Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?“ A navíc skrze své vyvýšení na kříži, potupnou smrt, vystoupí k Bohu, od něhož přišel. Vystoupí zpět k Bohu ve svém lidství přijatém jako tělesný, smrtelný stav, podobný tělu hříchu (srv. Řím 8,3).
O této krizi svědčí všechna čtyři evangelia. Ježíš naléhá: „I vy chcete odejít?“ a obrací se na ty, které chce naučit jejich nevyhnutelné umírání vložit do náruče Otce. Nebojme se toho, že také v nás samotných se někdy skrývá jakýsi jidášovský rozměr. Co však můžeme udělat více, abychom neselhali jako Jidáš? Spolehnout se na lásku Otce v každém našem umírání. Osvojme si důvěrný postoj vůči Ježíši apoštola Petra, který vyznává, že jej nikdy nemůže opustit. Otázkou: „Pane, ke komu půjdeme?“ (Jan 6,68) vyjadřuje víru všech učedníků v něj, celou jeho jedinečnost jako rabína, proroka a Mesiáše; zároveň dosahuje vrcholu svého vyznání víry: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
Výraz Svatý Boží má svůj hluboký význam. V Ježíši je šekina čili místo či způsob tajemné Boží přítomnosti, posléze spojované s moudrostí Boží – σοφία Θεοῦ (1Kor 1,24; 2,7), Chochma Jahve – a spolu s ní postupně stále zjevnější, reálná Boží přítomnost. Kde je nyní Bůh v tomto světě? Ne v „jeruzalémském chrámu“, ale v lidství, které se stalo tělem a krví Ježíše, Božího Syna, a které skrze eucharistii přebývá v nás: to je největší eucharistický zázrak. A v janovské tradici, ve Zjevení, je titul Svatý titulem vzkříšeného Ježíše (srv. Zj 3,7).
Ve skutečnosti tedy pohoršuje způsob, jakým Ježíš spěje ke vzkříšení. Nemůžeme počítat s tím, že bude růst kvalita víry tam, kde se církev stále orientuje na úspěch, hledí se na počet věřících, vyvíjí úsilí zaměřené na velikost křesťanského společenství, aniž by zaměřila svou pozornost do nitra a vytušila v Kristu jeho živé, tlukoucí Srdce. Potom nás Ježíš oprávněně kárá jako malověrné! Krize, která se nám z lidského pohledu jeví jako neúspěch, může naopak odpovídat Pánově vůli. Jestliže ji přestaneme vytěsňovat na okraj našich zájmů, aby se nezdálo, že prohráváme a selháváme, dokonce i v našem církevním prostředí, zavede nás to k nosnému obrazu řezu vinného kmene, který Otec prořezává, aby nesl více ovoce (srv. Jan 15,2). Rozhodující však je, že prořezávání provádí Otec, nikoli my.
Je velké umění tento „řez“ přijmout jako privilegované obdarování a pozornost Boha Otce. Z takového skandálu vtělení nemusíme mít strach, protože jím Otec zjednává eucharistický zázrak v našem vlastním těle! Vytrvejme v blízkosti eucharistie! Pokud neodejdeme jako oněch Dvanáct, ale zůstáváme s Ježíšem, sami zjistíme, že „v něm přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9).
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 20. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Již potřetí po sobě Janovo evangelium připomíná práci křesťana pro naše tělo. Otázka, jak žít vtělení, rezonuje po celé dějiny a vždy se vyskytovaly karikatury, nakolik člověk do plnosti vtělení dorůstá. V dnešní době, která je k plnosti a zralosti Ježíšova Těla blíže než na počátku dějin církve, je veden také mnohem radikálnější útok právě na tělo: tělo jednotlivce i tělo rodiny. Dnes se vytváří zdání, že je možné si zvolit pohlaví. Ve společnosti, která rozmělnila pojmy otcovství a mateřství, vyrůstají děti, které nemají pro svou identitu z čeho čerpat. Jak zacházet s vlastním tělem a „tělem svého života“, není pro člověka žijícího v blahobytu vůbec snadné. Ve chvíli, kdy se tak závažná otázka identity těla – jednotlivce i rodiny – začne redukovat na „líbí / nelíbí“, snadno přehlédneme, že jsme se v této atmosféře společně sdílené jednostranné pozornosti dostali do slepého místa, ze kterého nejsme s to vystoupit. Žijeme v bublině. Ani nejsme schopni si vytvořit čas, abychom si uvědomili, že tam, kde jen „klikáme“ na to, co se nám líbí nebo nelíbí, ztrácíme odstup, a tím i nadhled. Vytrácí se postoj, který by upřednostnil poučený a konstruktivní spor. Spíše se „kodifikují“ nenávistné projevy a nutkání se k čemukoli vyjadřovat, které se dokonce prohlásí za otázku svědomí! A nepozorovaný důsledek? Jsme odváděni od toho, abychom si více hleděli práce na vztahu k vlastní tělesnosti, která je určena ke vzkříšení. O své tělo – tedy vše, co patří k materii našeho života –, máme pečovat právě v této perspektivě. Kdo jí Kristovo Tělo a pije jeho Krev, pozná vzkříšení, bude žít navěky, v pevném společenství s Kristem. Kristus v něm zůstává, on zůstává v Kristu. Zůstává na způsob Kristův: tělo v Těle a Tělo v těle!
Nepodceňme tuto otázku: Udomácnili jsme se ve vlastních představách o těle, anebo máme domov v Těle Ježíšově a Ježíš zase v našem těle? Ježíšovi protivníci sice nediskutovali o tom, zde je možné si zvolit pohlaví, avšak pro ně bylo rouháním přijmout to, že Bůh v Ježíši přijal slabost lidského těla. To podle Jana patří k nejskandálnějším stránkám ze všech evangelií, může dokonce odpuzovat ty, kdo se nenacházejí v prostoru uvnitř (ἔσω = uvnitř; ὁ ἒσω ἄνθρωπος = vnitřní člověk: ti, kdo patří k obci věřících), v prostoru důvěrného vztahu s Pánem.
Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Nepřijatelné tvrzení, nepřípustné, vyvolává reptání a diskuzi (srv. Jan 6,41–42). Hořká diskuze, skutečná slovní bitva mezi Ježíšovými posluchači: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ A on jim odpovídá ještě skandálnějšími výrazy. Tím zamýšlí odstranit jakoukoli možnost chápat jeho slova pouze obrazně: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“
Abychom poznali spásu, je třeba jíst – či doslova žvýkat, podle použitého řeckého slovesa (τρώγω = křoupat, žvýkat; jíst; nechat se krmit) – Tělo Syna člověka a pít jeho Krev. Kdo jí Kristovo Tělo a pije jeho Krev, pozná vzkříšení, bude žít navěky, v pevném společenství s Kristem, pro které zůstává, přebývá trojím způsobem: zde, s ním a již brzy úplně. Sloveso μένω, zůstávat, znamená trojí: a) ve vztahu k místu: zůstat – neodcházet, nadále být přítomen; b) ve vztahu k času: nadále být, trvat, setrvat; platit dál; bydlet; c) ve vztahu ke stavu nebo podmínce: zůstat jako jeden, nestát se jiným nebo odlišným; očekávat; čekat. Takto máme zůstávat: my v něm a on v nás – tělo v Těle a Tělo v těle!
Jak často eucharistii izolujeme od celého Krista! Eucharistie není druhým Ježíšem Kristem, neexistuje eucharistický Kristus oddělený od Krista dějin, který se narodil, žil, zemřel a vstal z mrtvých! A který přichází! Ježíš Kristus je jedinečný a v eucharistii je zcela přítomen. Pokud ne, pak činíme z eucharistie předmět. Věc. Riskovali bychom tak, že ztratíme ze zřetele jedinečný život Ježíše Krista v nás! Přestali bychom na Krista čekat. Přijímáním eucharistie tedy dostává křesťan možnost žít život tak, jak ho žil Ježíš, protože už nežije on sám, ale žije v něm Kristus (srv. Gal 2,20). Zůstává na způsob Kristův: tělo v Těle a Tělo v těle! Zde, s ním a již brzy úplně.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 19. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Bez víry Ježíšova slova „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe“ působí skandál. Způsobují závrať, pokud je přijímáme s vírou, a zároveň nás šokují, případně pohoršují, pokud k Ježíši necítíme hlubokou a skrytou přitažlivost, kterou v nás vzbuzuje Bůh.
Ve skutečnosti však působí v srdci každého člověka skandál již ona samotná realita Ježíšova Těla obětovaného za život světa. To je totiž „kód nového stvoření“, vložený do srdce každého člověka jako základní volba jeho života (srv. Žl 1) – a doslova můžeme říci: když dojde na „lámání chleba“, tedy konkrétně nadefinovaný nárok vyjití ze sebe, potom vychází najevo, kam člověk ve skutečnosti tíhne a zda je schopen tato Ježíšova slova do svého života přijímat a postupně začleňovat.
Bez přitažlivosti k tajemství eucharistie, hluboké, uvnitř srdce skryté, kterou působí Bůh sám, a to i v srdcích mnohých, kteří se považují za „nevěřící“, Ježíšovo slovo, které v důsledku poukazuje na ono „lámání chleba“, probouzí otřes, ochromení, šok; to však může také znamenat již počátek víry (srv. Duchovní cvičení, č. 314). Ježíšovo slovo se nevnucuje ani nepodbízí. Staví nás před odpověď nesenou svobodou a láskou. Bůh Otec sám nám a celému světu tuto odpověď dává předem: ve své lásce odevzdává svého Syna.
Reakce věřících v Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, židů, je jen osvojenou rétorikou zformovanou náboženskými vůdci lidu, nepřátelskými vůči Ježíšovi. Kolikrát například čelíme bolestnému zjištění, že naši kněží se ozývají proti papeži Františkovi! V těchto kampaních, štvaních a podněcováních nejde o slovíčka – a v době internetu každé slovo má o to větší závažnost, oč větší má dosah. Slovo poukazuje na výklad reality a předjímá čin. Vtělené Boží slovo – Ježíš nám přišlo ukázat výklad reality podle Otcova Srdce a učinit zásadní Čin – učinit nás účastnými jeho vlastního Těla a darovat nám boholidství. Naproti tomu slova nevěřících židů předjímají nenávist vedoucí k vraždě, likvidaci, nebo aspoň k ostrakizaci. Kde se však v nich toto nepřátelství bere? Jak to, že je tak silné, že jsou ochotní spojit se s okupanty, aby dosáhli svého: Ježíšova odsouzení a likvidace?
V jejich řeči je více než obvyklé reptání izraelského národa, v němž vzpomínka na „egyptský dostatek“ vyvolávala hněv vůči Mojžíšovi. „Je zde totiž někdo více než Mojžíš“ (srv. Mt 12,6.41–42). Ono první reptání spíše představovalo pohanskou mentalitu, zahleděnou do krásy a materie tohoto světa, v dnešní době ztělesněnou zbožšťováním dostatku a reptáním při sebemenším diskomfortu: pro ni je kříž nesmysl (srv. 1Kor 2,23). Reptání židů v době Ježíše však paradoxně poukazuje na veliký dar vyvoleného národa: skutečnou citlivost vůči Božím tajemstvím, pro kterou je však kamenem úrazu nejhlubší Boží tajemství – tajemství Ježíšova probodeného Srdce, tajemství jeho boholidství: lámání chleba.
Nevíra těch, kteří byli určeni k víře, připomíná svou pustotou rozpraskaná okna kostelů v pohraničí. A zároveň je tato odmítnutá víra velmi aktivní, protože ji Boží tajemství, která vzdorovitě opustila, dráždí: rty i oči jsou potom blesky odporu. Hovoří z horečky záště. Ježíšovy výroky jsou pro uši takových posluchačů bláznivým, skandálním, neslýchaným tvrzením. Proto se ptají jeden druhého: jak se může tento člověk, Ježíš Nazaretský, který je skutečně jen člověkem, zjevovat jako člověk, který sestoupil z nebe, tedy přichází od Boha, je jím poslán? Jak může sám sebe nazývat chlebem, nazývat se pokrmem schopným zahnat hlad srdce? Jeho tvrzení jsou nepřípustná, rouhavá, útočí na Boží svrchovanost (srv. Jan 5,18; 10,33). Ve skutečnosti to odhaluje jejich závist, protože nebyli schopni přijmout zásadní pravdu, kterou jim Ježíš nabízel: že musejí opustit své vlastní kategorie o Boží svrchovanosti, s jejichž pomocí ve skutečnosti chtějí pouze bez rizika zakonzervovat svůj zaběhaný „pozemský chléb“, a na druhou stranu že se oni sami mají stát účastnými onoho chleba sestupujícího z nebe a Ježíšova Těla. On přichází z nebe a dává chléb schopný dát světu život (srv. Jan 6,32–33) a později se s tímto chlebem sám ztotožňuje: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude žíznit.“ (Jan 6,35) V srdci každého jemně volá, aby „mu ve svém srdci dal více místa“ (srv. 2Kor 6,13) – aby mu dal srdce celé. A to se může stát kamenem úrazu (srv. 1Kor 2,23).
Ježíšova slova pro nás mají mít zásadní význam. Stejně jako vyvolený národ jsme také my, věřící, vystaveni rizikům módních stereotypů. Jak je poznat? Jak si uvědomit, že v srdci vlastně někdy reptáme vůči Ježíšovým tajemstvím? Vždyť jsou tak subtilní a těžko postižitelná! Nikdo z nás si ale nepřeje skončit tak, že slyší jen svůj vlastní hlas a má uši svého srdce zalité voskem vůči Božímu slovu. Chceme svým životem vytvořit skutečný Boží obraz, nikoli pouze autoportrét!
A přesto, aniž si to plně uvědomujeme, nás někdy Ježíšovo lidství, jeho tělo a krev, pohoršuje. Křehké stvořené tělo našich nejbližších je přece pozemské, jak může sestupovat z nebe? Víme přesně, kdo jsou! Známe dobře každý záhyb jejich chyb, jejich projevy známe nazpaměť. A co víc, těžší je nakonec přijmout křehké lidství sama sebe. Židé z tohoto nesporného pozorování jednoduše usoudili, že Ježíš se vydává za někoho, kým není. Pochází přece z oné malé galilejské vesnice, nikoli z nebe. I v nás samotných může zcela nenápadně působit určitá skepse, jakkoli se považujeme za horlivé věřící. Jak tuto skepsi objevit a důsledně vykořenit? Jak se stát skutečnými věřícími?
Co by se stalo, kdybychom vzali vážně jeho radu: Přestaňte reptat? Kolikrát za den se přistihneme, že podléháme negativnímu úsudku o sobě i o druhých? Kolikrát se už hned ráno probudíme s těžkým srdcem! Je možné „nemít“ negativní myšlenky? Těžko! Ačkoli jimi jen ztrácíme drahocenný čas, přesto poletují kolem uší a jejich přítomnost nemůžeme ovlivnit. Abychom dali odpověď, můžeme nejprve položit otázku: v jaké době se nyní nacházíme? Nacházíme se v éře naplnění proroctví – v éře, která je více, než doba, kdy Izraelité „jedli na poušti manu, a zemřeli“ (Jan 6,49): Kristovo zmrtvýchvstání se naplňuje na našem těle, lidství, celém člověku, v srdci. „Kdo vidí Syna, vidí Otce“ (srv. Jan 14,9). Jedná se tedy o kultivaci našeho vnitřního zraku, pohledu srdce, abychom byli schopni zahlédnout krásu působení Boha, který „činí všechno nové“ (Zj 21,5).
Uvažme znovu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ Jinými slovy: „Necháte-li se obejmout, budete-li chtít vnímat působení Boha, budete-li přitahováni touto božskou mocí, přilnete ke mně tak jako já k vám.“ Můžeme se totiž nechat přitáhnout, a co víc, můžeme Otce volat, spěchat mu do náruče, aby nás k sobě přitáhl, jak slíbil. Bůh to v nás může dokázat, On převyšuje pouhá naše osobní nasazení coby učedníků. Na tuto Otcovu přitažlivost lze samozřejmě odpovědět s vědomím, přesvědčením, ve svobodě a přistoupením na lásku k Ježíši, ale lze se jí také postavit na odpor odmítnutím, uzavřením.
Jak zamezit tomu, abychom se vůči Boží přitažlivosti uzavřeli? Zdá se, že Ježíš nám ukládá neřešitelný rébus: „Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce.“ (Jan 6,45–46) Jak můžeme přijít k Otci, když k Otci přivádí jen Syn, a jak můžeme přijít k Synu, když k Synu přichází jen ten, koho přitáhne Otec? Jsme u jádra křesťanské víry: jít k Ježíši znamená setkat se s člověkem, s plným lidstvím, s křehkým tělem, znamená to setkat se s člověkem, který žije mezi druhými, má lidské city, mluví lidskou řečí, setkává se s lidmi, dává se jim do služeb, poučuje je, uzdravuje. Právě v této jeho lidskosti můžeme spatřit Boha, a tak se vydat na cestu, která nás vede k přilnutí k němu. Nikdy nelze oddělovat Krista, Syna, od jeho slov a od chleba, který dal světu: to bychom nesprávně rozuměli, kdo v úplnosti Ježíš je.
Avšak musíme si položit otázku: Promlouvá v mém srdci Ježíš, nebo ne? K Chlebu života (a k přijetí „lámání chleba“) vede cesta přes Slovo života v našem srdci. Synem, který sestupuje od Otce z nebe, aby nás k Otci přitáhl, je ten, který nejprve promlouvá, načež se stává chlebem, pokrmem věčného života pro věřící. Pokud si přejeme jistotu chleba bez blízkosti slova, stáváme se poznenáhlu malověrnými a nakonec nevěřícími. Je to naše pozornost vůči Božímu slovu, která konstituuje citlivost vůči Otcově přitažlivosti v nás. Protože Otec táhne „provazy lásky“ vždy (srv. Oz 11,4). Náš úkol je: přestat „reptat“ čili identifikovat v sobě falešné vnímání reality, odvrhnout ho a prosit Pána o zcela nový pohled: nové slovo, nové slyšení, které v nás On sám nakonec přetaví v životní „lámání chleba“. Potom budeme schopni dokonce přijmout milost zůstat s Ježíšem v jeho potupách. Zde je skryta i milost jeho slávy.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 18. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Co je více? Dar, nebo dárce? Chléb pro věčný život je darem, ale takovým, v němž je přítomen zároveň Dárce. Chléb – to je Pán sám, dovršený a nás vyhlížející. Jistě, je to velký div: rozmnožit chleby. Větší je pak div z chleba učinit své Tělo! Největší zázrak je však v tom, když člověk v daru zahlédne Dárce a sám se jím nechá proměnit. To je zázrak stvoření nového člověka, na němž máme plnou účast my sami: do podoby nového člověka rodíme totiž sami sebe, tak jako Maria porodila Božího Syna. Eucharistický chléb není pouhým Ježíšovým darem, je jím sám Ježíš, který se nám dává. Odevzdává se, vydává se nám, svěřuje nám celou svou osobu. A s ní i to, co je nyní: oslavený v Srdci Otce, ale také potupený v srdcích lidí, nakolik jej nepřijímají: tak jako Ježíš za svého pozemského života byl na okraji, odstrčený a odstrkovaný, kdesi ze „zapadákova“, Galileje pohanské, vyhnanec nepřátelsky naladěného Egypta, tak žije také v našich „malých Egyptech“, z nichž nás chce ovšem jako nový Mojžíš vyvést „mocnou rukou a napřaženým ramenem“ (Dt 5,15). Ježíš, ano, Ježíš sám, člověk, syn Marie a Josefa z Nazareta, je ve skutečnosti Božím Slovem a jako takový je pokrmem, chlebem pro náš život jako v něj věřících.
Ježíš nás učí, jak z vlastního „Egypta“ vyjít, vlastním příkladem: odmítá potlesk zástupu. Nepřišel, aby se postavil do světel reflektorů, naopak, vyhledává samotu na hoře (srv. Jan 6,14–15). Dokonce na chvíli zdánlivě zanechal napospas učedníky, kteří se pachtili na lodi. Chtěli se vrátit na druhou stranu moře, směrem ke Kafarnau (srv. Jan 6, 16–17). Byla však již noc a na jezeře se rozpoutala silná bouře. V této obtížné situaci učedníci spatřili Ježíše, jak kráčí po vodách jezera a k nim se blíží, a zmocnil se jich strach. On však říká ono slavné prohlášení, jež jako první z lidí vyslechl Mojžíš u hořícího keře: „Já jsem (Ἐγώ εἰμι), nebojte se!“ Bůh promlouvá ne kvůli soustředěnosti v samotě, nedává důraz na pouhou odloučenost nebo koncentraci na naše vědomí, nýbrž chce roznítit hořící srdce, v němž může znít jeho Slovo a jež je schopno přijmout jeho přicházení. Nechce osamocenost, chce blízkost. A přistává s nimi na souši, kde jej očekávají zástupy, a vstupuje do Kafarnaa (srv. Jan 6,18–21).
A hle, druhý den (srv. Jan 6,22) se zástup, který se nasytil zázračně rozmnoženým chlebem, vydává po jeho stopách, dohání ho, střídavě v několika lodích překonává jezero a zdvořile se ho ptá: Rabbi, učiteli, kdy jsi sem přišel? (Jan 6,22) Ježíš prohlédl nejhlubší důvod tohoto v důsledku zbloudilého hledání, které nenasycuje: je neplodné (srv. 2. čtení), protože obsahuje povrchní zvědavost, plytkou všetečnost. Takový postoj dokonce ani dobrý pastýř nemůže nasytit. Ježíš zná naše srdce: „Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná?“ (Jer 17,9) Jako dobrý pastýř terapeuticky obnažuje pravý důvod jejich úsilí: Nehledáte znamení, nýbrž atrakci, která okrádá člověka o tajemství. Tímto pojmenováním věcí, jak jsou, nechce člověka ponížit, ale chce, aby si osvojil, že život nenalezne v daru, ale v Dárci. Aby se od toho, že zažil nasycení, obrátil k tomu, že dar chleba je Ježíš sám.
Po tomto poodhalení dvou světů, pohledu z Boží strany a ulpělých konzumních stereotypů z naší strany, Ježíš promlouvá nezakrytě. Jestliže dovedeme neulpět jednostranně na pokrmu, který v životě pomíjí, nebo který dokonce život kazí, Bůh nám má co nabídnout: existuje pokrm, který náš život, nezadržitelně směřující k smrti, vpisuje do věčnosti. Dokonce mu věčnost vlévá již nyní: umožňuje žít nebe na zemi. Je požehnaný, protože v sobě nese schopnost rodit dovršení – čili eschatologickou plnost, z jejíž perspektivy správně chápeme svůj život, včetně našich selhání i pomýlených postojů, které jsou jednoduše součástí onoho procesu dozrávání k plnosti.
Člověk se však má rozhodnout, ne stále „chodit kolem horké kaše“. Jistě, máme pracovat a vydělávat si chléb vezdejší (srv. Mt 6,11; Lk 11,3), Ježíš zajisté nepohrdá hmotným, tělesným. Ani my jím nemáme pohrdat! (srv. Dt 8,3; Mt 4,4). Izrael si vždy uchoval v paměti zkušenost svého putování na poušti (srv. 1. čtení). Co je ale podstatné, je umět i hmotné události, jak biblické, tak našeho vlastního aktuálního života, číst jako odraz věčnosti, znamení, jako odkaz na toho, kdo nás v těchto událostech nejen provází, ale tolik si přeje být štědrým Dárcem našich všedních dní. Způsobem užívání všech pozemských věcí máme v sobě stvrdit pečeť, kterou do nás vtiskl Bůh. Někdy podléháme pokušení si ze spirituality kontemplace v akci udělat alibi pro to, že jsme vlastně modlitbu opustili a nechali se bezbřeze strhnout činností „pro Boha“. Namlouváme si, že „vidíme Boha ve všech věcech“. Avšak tato spiritualita má svůj kořen v Ignácově exercičním výkladu, kde se spíše hovoří o dynamice, jak „vidět všechny věci v Bohu“ (srv. Duchovní cvičení, č. 316). Jestliže takto na první místo postavíme Dárce věcí, bude pro nás zřetelné, co je pravé, a co je liché. Potom i ve věcech každodenního života objevujeme „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), tvář jeho slávy, slovo a tiché vyprávění Ducha v srdci, které vypovídá o pravém a jediném Bohu (srv. Jan 1,18).
Jak to můžeme učinit? Co máme udělat pro to, abychom spíše než dar přijali Dárce? Odpověď je překvapující: Nikoli činem, aktivitou, a to ani aktivitou v modlitbě. Ne tím, čemu připisujeme důležitost my sami. Naopak pracujeme „nečinem“, „neakcí“, „neaktivitou“. Co to znamená? Víra ve svém počátku není konkrétnost, kdy vím, co mám dělat, umím si poradit, kdy stojím pevně ve svých přesvědčeních, jsem ve svých očích dostatečně „zralý“. Spíše je jednoduchým přilnutím, svěřením se, odevzdáním, které se projevuje v důvěřující závislosti na Dárci. Jedná se doslova o „mystické rozlišování“, kdy do „ohnivé pece“ Ježíšova Srdce vložíme celé své srdce, prostě tak, jak je, s důvěrou, že jej jako v tavicím kelímku protříbí a jako hrnčíř vytvaruje do konkrétní podoby, jakou si přeje sám (srv. Jer 18,1–6). Teprve toto vnitřní protříbení člověku ukáže pravou životní konkrétnost a praktičnost. Tímto „mystickým rozlišováním“ Bůh do všeho může vtisknout svou pečeť, i do našich selhání (srv. Řím 8,28).
Leckdy však křesťan dělá tu chybu, že se snaží vtisknout věcem, svému životu Boží pečeť sám. Hledá, jak to naše zapadne do Božího. V tom však spočívá rozdíl mezi křesťanským a nekřesťanským: v srdci života věřícího není zákon (čili očekávatelný, a tím pohodlný systém), ale víra (čili svěření se živému Bohu, které s sebou nese riziko nečekaného). Nelze to dost často opakovat a nezapomínejme, že první jméno, které bylo Ježíšovým učedníkům v Novém zákoně po vzkříšení dáno, bylo věřící (οἱ πιστεύοντες) (srv. Sk 2,44; 4,32). Víra dělá křesťany, formuje křesťany, zachraňuje křesťany.
Co je však víra? Je třeba dobře pochopit tuto ústřední pravdu: víra není intelektuální, gnostický akt, ale je to životní přilnutí k Ježíši Kristu, je to bytí, které ho následuje, zapojení do jeho života, dokonce přímá účast na jeho bytí, kterou zjednává Duch sám. Když takto svou víru nahlížíme, mizí protiklad mezi vírou a činem-prací, mezi kontemplací a činem. Kontemplace v akci je totiž jediným pulzem srdce, systolou a diastolou, jakoby ustavičným „porodem“ životodárné Krve do těla našeho života. Je to tep „mystického rozlišování“, kdy se svěřujeme Dárci a dovedeme někdy zůstat, třeba i delší dobu, „viset ve vzduchu“, nevědět si rady, unést bezvýchodnost, bezvýslednost, nečinnost, ochromenost… Po této „diastole“ však vždy přijde Boží „systola“, která vlévá a rozvíjí život. Tak jako činnost lidského srdce (a to i Ježíšova srdce) sestává z dynamiky fyzického tepu, také kontemplace v akci, která je odrazem toho, jaký je Bůh, spočívá v tomto ustavičném, doslova „porodním“ pulzu: kontemplace v akci není bezpečnou technikou, jak si v každodenním životě poradit s rozlišováním, ale je dramatem tříbení a propalování srdce, které je pravým rozlišováním naší existence.
Potíž nastává, když se kontemplace stane vlastně gnosticky pojatou prací, konzumní atrakcí, událostí, která tíhne k tomu, aby se nakonec dostala pod reflektory zájmů. Nemusíme si ani všimnout, jak nenápadně v nás nakonec pracuje tep neproměněného srdce: protože vždy jdeme za tím, kam tíhne srdce. Práce křesťana spočívá v zápase o proměnění srdce, aby jeho tíhnutí bylo spolehlivě v Božím směru. V tom spočívá práce křesťanské víry. Přípravná, asketická součást patří k naší životní cestě: jedině tak lze uznat prvenství milosti. Avšak je důležitá jinak, než se domníváme. Naše vlastní asketická práce a námahy totiž nejsou cílem, „naším darem“ Bohu, ale pouze prostředkem k tomu, abychom se disponovali k přijetí Dárce samotného. Milost je nakonec darem Pánovy bezplatné lásky, která je darem, jenž je třeba přijmout s duchem úžasu a díků, neboť je schopna v hloubi srdce vyvolat odpovědnost a touhu na tento dar, respektive na Dárce, odpovědět. Věřit v Ježíše Krista, Božího vyslance na světě, znamená být tam, kde je on (Jan 12,26; 14,3; 17,24), sdílet s ním stejný život, „kamkoli jde Beránek“ (Zj 14,4). Věřícími jsou ti, kdo kráčejí životem (οἱ ἀκολουθοῦντες) radikálně, „kamkoli se ubírá“ (ὅπου ἂν ὑπάγῃ). Takto „věřící“ myslí stejně jako on. Myslí na dovršení, jeho přicházení a příchod ve slávě. Proto přijímáme eucharistii, abychom milovali až do krajnosti a abychom k tomu byli uschopněni. Jako Beránek své – kteří jsou ve světě – „miloval až do konce (εἰς τέλος ἠγάπησεν αὐτούς)“ (Jan 13,1). A to „jen“ komentovat našimi rozjímáními nestačí. Bůh touží po tom, abychom mu bezvýhradněji darovali srdce celé.
Ježíš v nás stále vkládá důvěru, že nejsme těmi, kteří chtějí jeho slova pouze komentovat nebo jaksi zdálky pozorovat, ale těmi, kteří chtějí „pozřít jeho slova“ (Jer 15,16), aby se jim „Hospodinovo slovo stalo v jejich nitru hořícím ohněm zavřeným v jejich kostech“ (Jer 20,9).
Jeho slovo lze přijmout jen v niterné adoraci. Adoraci eucharistie lze chápat různě. Připomíná nám také bolestnou pravdu, že nejsme schopni překročit hranice tajemství, je upomínkou nepřekročitelnosti, Boha, který je semper maior. Kde však je linie mezi naším pochopením a nedostižností tajemství? V milosti slova toho, kdo k nám svobodně chce hovořit, a ve svobodě slyšení a přijetí z naší strany. Přijímáme však nejen slova sdělení, ale Toho, kdo hovoří. Tehdy padá propast mezi osobou a dílem, hovořícím a slovem, žijícím a krásou, plností a celistvostí života. Tehdy se otevírají brány definitivního milostivého léta a Ježíš přichází ve slávě. Tehdy si osvojujeme pokrm pro věčný život podle Ježíšova příslibu: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jan 6,35) A tak nám eucharistie odkrývá i tajemství našeho křtu, v příslibu, který Ježíš dal samařské ženě: „Kdo se napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného“ (Jan 4,14) – pramenem živé vody, tryskající z našeho proměněného srdce. Skrze přijetí Dárce se sami stáváme schopni druhým poznání Dárce zprostředkovávat.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 17. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Kdybychom pokračovali ve čtení Markova evangelia, které jsme četli v posledních nedělích, přišla by na řadu krásná scéna rozmnožení chlebů (Mk 6,35–44). V liturgii se tomuto tématu budeme věnovat mnohem podrobněji: pět nedělí po sobě budeme číst kapitolu Jan 6, Ježíšovu eucharistickou řeč.
K tomu nejdříve úvodní poznámka. Téma chleba života je se vší pravděpodobností pasáží přidanou později. Křesťanskému společenství kolem apoštola Jana nabídlo souvislou katechezi o eucharistii. Nezapomeňme, že ve čtvrtém evangeliu chybí vyprávění o ustanovení eucharistie a večeře Páně je zdůrazněna jinou optikou: skrze scénu mytí nohou (Jan 13,1–17).
O události rozmnožení chlebů máme šest svědectví. Matouš a Marek zachovali dvě tradice tohoto zázraku. Církev je přijala jako proroctví o daru eucharistického chleba, který Ježíš věnoval učedníkům večer, kdy byl vydán na smrt. Čtvrté evangelium o něm smýšlí ještě hlouběji: není jen prorockým slovem, divem (τέρας), nýbrž znamením (σημεῖον) ohlašujícím dar Těla a Krve, celého Ježíšova života.
Ježíš se nachází v Galileji, u Tiberiadského jezera, když se rozhodne širokou zátoku přeplout na druhý břeh, rovněž na západní straně jezera, snad aby vyhledal místo odpočinku a modlitby. Následuje ho však velký zástup a evangelista nám hned uvádí důvod: Ježíš vykonal mnoho znamení na nemocných, jeho působení a kázání vzbuzuje údiv a zvědavost. Zdá se tedy, že je to hodina úspěchu pro toho, kdo se rozhodne vystoupit na horu, jako to udělal Mojžíš při příležitosti slavení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Výslovně je také uvedena časová informace: „Blížila se Pascha, svátek Židů.“ Byla to tedy hodina bdění (podobně jako hodina ustanovení eucharistie), a skutečně znamení, které Ježíš vykoná, bude znamením křesťanské Paschy par excellence. Jsou zde dvě důležitá slova, která nám pomáhají křesťanskou Paschu hlouběji uchopit: znamení a bdění.
Ježíš sedí nahoře a má před sebou velký zástup, na který se dívá: je to čekající zástup! A zde se svobodně a dobrovolně ujímá iniciativy, aby dal znamení. Vykoná gesto, které vypovídá o lásce Boha, který miluje lidstvo natolik, že mu dává svého Syna jako dar (srv. Jan 3,16). Zavolá k sobě učedníka Filipa a ptá se ho, kde nakoupit chleba, aby se lidé nasytili. Ježíš ve skutečnosti ví, co se chystá vykonat, protože jeho záměr je plodem jeho společenství s myšlenkami Boha, kterého nazývá Otcem. Filip naproti tomu provádí výpočty, aby zjistil, kolik by stálo nakoupit chleba pro tolik lidí, a Ondřej upozorňuje, že pět ječných chlebů a dvě ryby, které s sebou přinesl jeden chlapec, by naprosto nestačily.
Všimněme si jednoho detailu: Ježíš sám rozdělil (διέδωκεν) chléb sedícím. Je to on, Kristus Pán, kdo dává, rozdává. A právě na základě tohoto činu, který se rozhodl vykonat sám osobně, bude moci říci: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6,51) Ježíš se tak jeví prorok eschatologických časů. Je více než Elizeus, který rozmnožil ječné chleby (srv. 2Král 4,42–44). Nejenže ukojí hlad, potřebu jíst, aby člověk mohl žít, ale daruje své tělo, miluje své vlastní až do konce (srv. Jan 13,1).
Vyprávění o tomto znamení někdy vede k nedorozumění. Ježíš ví, co vše k životu potřebujeme. Modlíme se denně: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Ale je ještě něčím víc: Mesiášem, tím, kdo obnovuje a v nebývalé plnosti překonává viditelná znamení, která působil sám Bůh při východu z Egypta a na poušti. Ježíš není snílkem utíkajícím do snění v samotě. Je uprostřed námah o lidské živobytí. Ale zároveň ukazuje na něco víc. Proto je chléb spojen s Chlebem, jeho pravým Tělem a Krví. Chléb je pro člověka nutností: sytí přirozenou potřebu žít. Kristus – chléb je také tím, co Bůh dává každému stvoření (srv. Žl 136,25), a nad pomyšlení sytí jinou potřebu, kterou člověk někdy paradoxně vytěsňuje: touhu po nesmrtelnosti. Eucharistie bývá nazývána lékem nesmrtelnosti. V Ježíšově gestu je naplnění potřeby člověka žít v plnosti.
První slovo – znamení – hovoří tedy o Boží lásce, lásce bezúplatné a přebohaté, nadměrné, která nežádá protislužbu, ale pouze přijetí a díkůvzdání. Jaká hojnost sdíleného chleba! Tolik zbylo: Co to znamená? V Pánově společenství bude vždy existovat eucharistický chléb, který je třeba pečlivě a starostlivě uchovávat, a to zejména v živém svatostánku našich vlastních srdcí.
Zde přichází ke slovu druhý pojem: bdění. Bdít neznamená napětí vůle ani „produkci“ dobrých skutků. Bdělý člověk se může dokonce bez obav ponořit do tvrdého spánku (srv. Mk 4,38). Bdít v první řadě znamená dobře vidět. Abychom zahlédli Ježíšovo znamení a dovedli jej správně ohodnotit, musíme očišťovat svůj pohled. Jedině skrze chápání eucharistie Petru a ostatním učedníkům dochází, kdo Kristus skutečně je: pro Židy je synem Josefovým, pro ně je Syn Boží, ten, který Jest, Jahve, který sestoupil z nebe jako Otcův vyslanec (srv. Jan 6,57). Je Svatý Boží (srv. Jan 6,69).
Tam, kde apoštolové slyší Ježíšova slova jako dobře míněné rady, ze kterých mohou čerpat a měnit svůj život, Jidášova ješitnost stejná slova vnímá jako urážku a cenzuru vlastního ega. Vnímat Ježíše jako krále na způsob králů, mocných tohoto světa, by znamenalo popřít poslání, které přijal od Otce. Přece nechce přijmout logiku a záměry knížete tohoto světa, Satana. Ježíš je židovský král a takovým bude prohlášen na kříži podle titulu, který mu Pilát nechá vztyčit na hlavu (srv. Jan 19,19); je však ukřižovaným králem, ve slabosti muže bolestí, obětí nenávisti světa, solidárním s pronásledovanými, utlačovanými, chudými, zavrženými dějinami. Velký zástup tedy Ježíše, za kterým šel, chápal špatně. Vykládal si ho podle sebe. Chtěl jej využívat podle svých vlastních tužeb a projekcí. Byl neochoten přijmout proroka a Mesiáše odpovídajícího Božímu plánu. Je příznačné, že Jan poznamenává, že se ho chtěli zmocnit, aby ho učinili králem. Co to v sobě obnáší? Redukci na předmět, modlu utvářenou podle našich tužeb. Chtěli Mesiáše se světským programem. Ježíš to však odmítá, protože ví, že moc, kterou mu chtějí dát, není tou pravou mocí, kterou mu udělil Otec. Stejně jako na poušti utíkal před pokušením moci (srv. Mk 1,12–13; Mt 4,1–11; Lk 4,1–13), skrývá se do samoty hory, utíká před zástupy, které ho oslavují, a dešifruje okamžitě iluzi zdánlivého úspěchu. Po ní netouží! Ani je nepřijímá! Svěřuje se Otci a svěřuje mu i onen zástup a učedníky, kteří nepochopili ani jeho gesto, ani jeho záměr.
Tyto zázraky rozmnožení chleba jsou znameními, které nás mají dovést ke správnému výkladu, co vlastně znamenají, správnému vidění a přesnému zaslechnutí Boží řeči v nich: to ale získáváme jedině v hodině bdění, v té hodině, kdy se setkávají proroctví se znamením a stávají se nejhlubším děním, realitou, která již neodkazuje na jinou skutečnost, ale která sama uvádí člověka do jediného Jest: skrze paschální dění se člověk stává. Proto je potřebné, aby uměl bdít a správně číst znamení ve svém životě. Pokračování příběhu, který uslyšíme v následujících nedělích, nám prostřednictvím dlouhé Ježíšovy řeči odhalí, že ten, kdo dal chléb v hojnosti, je ve skutečnosti sám Chlebem, který Bůh dal lidstvu pro plnost jeho života.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 16. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Učedníci, kteří se vrátili ze své první vážné misie, si zaslouží označení apoštol (ἀπόστολος = apoštol; misionář; posel; vyslanec). Nevydali se na cestu ze své vůle, byli jí pověřeni. Nepřinášeli sebe, nesli jiného. A vracejí se k tomu, kdo je poslal a koho nesli druhým. Krásný hovor, který s nimi Ježíš vedl, nebyl o ničem jiném než o Kristu, který je čekal v těch, ke kterým je on poslal. Začali poznávat, jak byl vlastně s nimi. Základem misie je Ježíšovo působení jejich prostřednictvím (nikoli jejich vlastní „šikovnost“). Zároveň si jej začali uvědomovat ve tvářích druhých lidí. „Tenká červená linie“ apoštolského úspěchu a neúspěchu prochází tím, zda apoštol je schopen vidět osobní tvář (srdce) člověka. Jestliže ano, potom je schopen ohlašovat přicházející Boží království způsobem, jímž přijímal druhé sám Ježíš, jak s nimi hovořil, dodával odvahy, probouzel víru, jako spolu s nimi doufal, učil je žít ve svobodě, nesl bolesti, nepodléhal pokušiteli.
Chvíli setrvejme v pohledu na apoštoly, ale ještě více na Ježíše, jak jim naslouchá, jak vnímá, co prožili a zakusili v misii. Mladí jezuitští novicové mají podobnou zkušenost během takzvaného experimentu měsíční poutě, kdy bez peněz a bez možnosti prozradit, že jsou řeholníky, putují na některé poutní místo, zcela odkázáni na Boží prozřetelnost.
Někdy si v našich hovorech, kdy se posteskneme nebo ponaříkáme, všímejme celkové atmosféry: chceme více hovořit, nebo více vnímat toho, kdo nám naslouchá? Pak si musí každý z nás přeložit do životní zkušenosti ono Ježíšovo vyzvání: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Odpočinek se definuje jako být s Ním. Nepodceňujme ony chvíle důvěrnosti! Proč s ním? Synem Božím? Abychom s ním sdíleli modlitbu k Otci, abychom prohloubili své povolání a poslání, abychom si odpočinuli. Je to pozvání plné něhy, péče o učedníky. Ježíš dobře ví, co je jeho posláním, zvláště nyní, kdy se Jan Křtitel s násilnou smrtí, kterou utrpěl, stává jeho předchůdcem i předobrazem jeho budoucnosti.
Tím spíše apoštoly zve na „opuštěné místo“, kde se z rozvibrovaných zážitků dne a třebas i velmi dobře splněných povinností zaměří opět na podstatu: k čemu toto vše slouží a kam to směřuje? I když se nemáme nechat prací zahltit, máme pro Krista také pracovat. Práce zde může znamenat také ono hluboké zastavení: vážně se v modlitbě zabývat celou svou osobou. Nejhlubší prací v tomto smyslu, která již sama o sobě je apoštolským úsilím, jež má misijní plody, je zpytování vlastního srdce. To je smysl Ježíšova pozvání apoštolů na „opuštěné místo“, kterým je naše vlastní srdce.
Klademe si otázku, kde je naše srdce opuštěné od milosti? Kde se mu nedostává Božího Ducha, zatímco je příliš zahlceno nejrůznějšími jinými „duchy“? Umíme prosit o milost, abychom tato „opuštěná místa“ svého života rozpoznali, a prosit pak, aby tato prázdná místa zaplnil balzám Ježíšova Ducha, jeho Hořící Krev? Jakmile si osvojíme tuto praxi, brzy zjistíme, že budeme umět také rychleji rozlišovat. Ježíš dobře ví, že žijeme ve světě, v němž nezbytně máme v náruči spoustu věcí a ani nemůžeme nemít. Avšak podstatné je, na co se zaměřuje naše pozornost. Jestliže v každodenním běhu ošetřujeme spoustu detailů, a přesto se naše vnitřní pozornost zaměřuje na Krista, potom roste ryzost a čistota našeho života.
Každý z nás je vystaven pokušení útěků – zaměřování pozornosti na tu spoustu (i dobrých) věcí, které držíme ve své náruči. Existuje však soucit Kristova Srdce s tímto světem. Jeho soucit vyjadřuje onen výraz „bylo mu jich líto“. Český překlad nevyjadřuje dostatečně radikalitu a hloubku toho, čím Ježíšovo Srdce žije: byl nad nimi hluboce pohnut; byl vůči nim pohnut niterným soucitem. Výraz σπλάγχνον ukazuje na útroby, ledví; chvění srdce, náklonost, srdečné slitování. Ježíš je dojat a znovu prožívá Mojžíšův soucit, když vidí svůj lid bez pastýře (srv. Nm 27,17), a soucit proroků, kteří trpí, když vidí Boží lid rozptýlený a utlačovaný špatnými pastýři (srv. 1Král 22,17; Ez 34,5; Žl 10,3–12).
Ježíš ze sebe činí dobrého pastýře (srv. Jan 10,11.14) tohoto zástupu. Dodejme: opuštěného. Poslouchá a dělá to, co po něm chce Bůh, jeho Otec, aby dělal v jeho jménu jako Syn poslaný na svět. Ježíš tedy čte hlad těchto lidí, hlad, kterého si možná nejsou plně vědomi, hlad po Slově: chtějí, aby Ježíš učil, tedy mluvil k nim Slovo, jak říká Marek na jiném místě (srv. Mk 2,2; 4,33). Rozhodující je, že Ježíš je přítomen a mluví, protože je Slovo Boží (srv. Jan 1,1.14). Ježíš to dělá dlouho, jako by nesl jařmo, jho milosrdenství, které ho nutí k tomuto soucitu, k této námaze, k tomuto slovu adresovanému těm, kdo v něm vzbuzují pocity něhy. Milosrdenství, které zabraňuje Božím trestům vstupovat do lidských životů. A milosrdenství, které dává člověku stravu: Slovo, které krmí lidské duše, Slovo, bez něhož je lidské srdce nepokojné, Slovo, které činí člověka blahoslaveným čili skutečně a hluboce šťastným. Předtím, než Ježíš dává chléb, dává Slovo, aby nasytil muže a ženy, kteří ho následují. Brzy však dá také chléb, protože jeho něha se netýká jen jejich žízně po Slově, ale také jejich hladu po chlebu: Slovo se stalo Tělem.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 15. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Když je prorok odmítnut doma, svými (srv. Mk 6,4), nezbývá mu než odejít a hledat si jiné posluchače. Tak to dělali starozákonní proroci, kteří dokonce odcházeli pobývat mezi nežidovské národy. Obraceli se k nim Božím slovem a působením Ducha přinášejícím dobro (srv. 1Král 17, 2Král 5). Ježíš sám nemůže dělat nic jiného. On – vtělené Slovo – jako by neměl hlas tam, kde jej nechtějí slyšet. Proč? Žádné slovo nemá váhu samo o sobě, ale jen ve spojení se svým obsahem. Tím není jen pouhý význam slova, ale doslova srdce sdělení, kterým je nakonec Ježíš sám. Slovo volá po slovu, Srdce nemůže být bez srdce. Živé Ježíšovo pozvání slyší ti, kdo k němu lnou srdcem; prorocké slovo zaslechnou ti, kdo jsou ochotni v obyčejném člověku, přes jeho chyby, zahlédnout Boží povolání, které mu dává nevyvratitelnou důstojnost. A „kdo přijme proroka, protože je prorok, dostane odměnu jako prorok“ (Mt 10,41), to znamená, sám se stane prorokem čili svědkem živého Boha.
Proč se Ježíš rozhodl rozšířit svou službu slova na Dvanáct, na skupinku nejbližších? Jistě proto, aby je zapojil do svého poslání, aby v něm jednou mohli pokračovat sami; také proto, aby si vzal nějaký čas, kdy nebude pracovat veřejně a pro veřejnost, zůstane stranou, a bude tak moci znovu promýšlet, co svým mluvením a prací vzbuzuje. Hlavním důvodem je však nezměrná důvěra v člověka, i navzdory chvění Božího Srdce o to, jak člověk nakonec naloží se svou nedotknutelnou svobodou. Tato obrovská Boží důvěra je potom v křestní liturgii vyjádřena jako kněžské, královské a prorocké pomazání každého křesťana. Každý křesťan se má stát pravým prorokem: tím, jehož slovo má skutečnou váhu.
Proto je Ježíš posílá na misii do galilejských vesnic s úkolem hlásat poselství: to, co hlásal on sám: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Boží království je uskutečněním dokonalosti stvoření Boha Otce. Otec vdechl přirozenému stvoření, přirozenému pořádku svůj dech, dech Života; a přesto spravedlivý člověk, stvořený na podobu věčného Slova, netvoří ještě dokonalost stvoření. Tu tvoří člověk-Bůh, zbožštěný člověk, Slovo, které se stalo Tělem. Ježíš svěřuje apoštolům stejné poslání, jaké má on, proto, že si přeje, aby se všichni lidé stali Božími syny – těmi, kteří vtělují Slovo.
Posílá je po dvou. Poslání je společné, ne individualistické, tak jako slovo musí být jak vysloveno jedním, tak slyšeno, přijato druhým, aby bylo skutečným slovem. Být ve dvou znamená zároveň spoléhat se na druhé: je to slovo stejné důvěry, jež v nás vkládá Bůh sám.
Apoštolské slovo, jejich poslání, musí nejdříve projít formací, zkouškou, vnitřním růstem, jež z poslaných činí spolupracovníky, aby jejich slovo „nebylo shledáno lehkým“ (srv. Dan 5,27).
Životní styl poslaných Kristem má svou náročnost. Tak jako Slovo není možné oddělit od Syna, tak ani evangelium není možné oddělit křesťana. Slovo je na prvním místě určeno jemu samému. Autorita proroka závisí na souladu mezi tím, co říká, a tím, co žije. Mohl by být jinak důvěryhodný? Stal by se pohoršením. Pro Ježíše je svědectví života rozhodující. Je více než svědectví slova, protože Ježíšovo Slovo je Čin. Naše slova a činy jsou leckdy oddělené, avšak stále usilujeme o to, abychom dozráli do této božské jednoty slova-činu. Někdy vkládáme více důvěru v „reklamu“ svého jednání, v nadprodukci slov nežli ve skrytost života v Bohu, a tehdy výsledkem bývá neplodnost slov bez zjevného účinku anebo s účinkem jen zdánlivým a prchavým.
Když se však snažíme naleznout nové obsahy Ježíšova slova, přetlumočit je do svého jednání nebo zbavit se více slovního haraburdí, můžeme se spolehnout na povzbudivou pravdu, že je to především Boží slovo, které interpretuje náš život. Boží slovo překračuje naše ruptury a je schopno náš život skutečně změnit, jestliže mu popřejeme sluchu a důvěry: právě proto, že i když naše slovo není činem, evangelium, plné Ducha, takové je. Má reálnou uzdravující a proměňující moc, kterou Ježíš – vlastně šokujícím způsobem – svěřuje apoštolům, a to už tehdy, když ještě takoví zdaleka nejsou. A přesto z nich činí nové proroky evangelia.
Když se tedy místo prakticismu (našeho vlastního úsilí, jak spojit slovo a čin) stane naším životním stylem Ježíšův styl, jak jej v syrovosti nabízí v dnešním evangeliu apoštolům, začneme žít opravdovou praktičnost: umění žít. Naše slovo začne vrůstat do Slova samotného, a to dodá našemu konání věrohodnost. Tento životní styl se projevuje v radikalitě odolávat (zejména vlastnímu egu) a v kráse odhalovat (skutečné Boží království mezi námi).
Tento životní styl je jakostí garantovanou křížem. Proto také neúspěch je pro křesťana leckdy potvrzením dobré cesty: očišťuje od jalovosti. Rozhodující totiž není řeč o Bohu, byť i dobře zpracovaná, která se však může stát izolovaným slovem nebo izolovaným činem, ale rozhodující je žít, a to nejen žít v Ježíšově „stylu“, ale žít v jeho Srdci. Jak? Prostě být lidmi, kteří čekají na jeho příchod v tolika různých podobách. Ježíš je Bůh a člověk mezi námi. On je zdrojem života. A žít v jeho Srdci znamená dávat důvěru a vkládat naději, pomáhat mužům a ženám chodit, vstávat, uzdravovat, žádat všechny, aby pochopili, že jen láska zachraňuje a že smrt nemá poslední slovo. Ježíšovo poslání apoštoly neproměnilo v bojovníky ani propagandisty evangelia, ale ukovalo z nich svědky evangelia, muže a ženy schopné učinit evangelium vládcem nad sebou. „Hospodinův vyslanec není ani tak ten, kdo mluví inspirovaná slova, ale ten, kdo zná Hospodinovy cesty.“ (Didaché, 11,8)
Častěji se modleme: Pane, učiň mě pravým prorokem svého evangelia, skutečným svědkem svých cest! Daruj mi milost, aby slova mé modlitby i činy mého života nacházely jedinou potřebnou jednotu: zakotvení ve tvém Srdci! Učiň, aby můj život byl životem v souladu s životem tvým. Toužím mít svobodu tvé slovo přijmout a nechat jej přinášet plody tak, jak si přeješ ty sám!
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 14. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Ve všedním životě se prověřuje, jak jsou naše vlastní postoje autentické, nepředstírané. Evangelium se ptá na jeden z nich: postoj svobodného ducha, který v hloubi duše vkládá důvěru v intuici, že pro nás je přichystáno něco, co přesahuje viditelný svět – že může vzejít slovo od osobního Boha: skutečně osobní slovo, po němž leckdy „žádná hora a žádný ostrov nezůstanou na svém místě“ (srv. Zj 6,14). To je vážná, osobní otázka. Rozhodující.
Poohlédněme se po duchovních učitelích dneška, kteří nás uvádějí do hlubin naší niternosti, avšak nabízejí pouhé zrcadlení našeho vlastního já. Popravdě řečeno: zatímco „duchovních učitelů máme mnoho, otců se nám nedostává“ (srv. 1Kor 4,15). Učitel vykonává dobrou práci pouze natolik, nakolik je zároveň otcem. Otec totiž nehledí jen na fenomény lidství („Kde se to u něj vzalo?“), ale dokáže se dotknout té struny srdce, která má být teprve rozezněna – a jemně a nenásilně ji sladit s rytmem Božího Srdce (Ježíš nic nevytýká, jen se diví jejich nevěře – a čeká, až jejich srdce roztaje).
Specialisty na pouhé jevící se lidství tedy byli návštěvníci synagogy, když se Ježíš na chvíli vrátil do svého domova. Oni jej přece dobře znali od dětství: Ježíš se zde narodil do obyčejné rodiny: otec řemeslník a matka žena v domácnosti, jako všechny ženy té doby. V jeho rodině žili bratři a sestry, tedy příbuzní, bratranci a sestřenice, velká rodina spjatá silnými pokrevními svazky, jak tomu bylo na Východě. Na druhou stranu ho předchází slavná pověst: možná prorok schopný uzdravovat. První reakcí je údiv a obdiv: je to dobrý kazatel, má autoritu, jeho slova jsou úderná a obsahují bohatou moudrost. Vyvstává otázka: Odkud? Odpovědí může být přilnutí k Ježíši ve víře, uznání, že v něm působí Duch Svatý (srv. Mk 1,10; 3,29–30); nebo odmítnutí Ježíše, připsání jeho moci při hlásání Slova a konání zázraků ďáblu (srv. Mk 3,22).
Ani ty skupiny a komunity židovských věřících u břehů Jordánu a Mrtvého moře v Judské poušti, čekající na den Páně, mužů oddaných četbě Písma svatého, bdění a modlitbám, nic nerozpoznaly. Domnívali se, že Boží slovo doslova drží v rukou, a nepoznali čas Božího navštívení! Pohoršují se nad ním (σκανδαλίζω = přivést k pádu). Na jedné straně je příliš lidský, na druhé straně dělá takové věci! Jsou pyšní na to, že Ježíše znají lidsky, „podle těla“ (2Kor 5,16), ale ve skutečnosti sami sobě brání, aby ho skutečně poznali.
Boží volání a pomazání Duchem Svatým Ježíše přiměly stát se potulným kazatelem přicházejícího Království a začít svou službu v Galileji, v zemi, kde vyrůstal (srv. Mk 1,14–15). Žije podivuhodně v malé skupince učedníků, mužů i žen, kterým se věnuje. Dnes by jej někteří označili třebas i nelichotivým přízviskem, protože jednal nepředvídavě. Je třeba počítat s tím, že Ježíšova cesta čeká každého, kdo dostal od Boha dar, třeba jen drobek proroctví: stává se těžko snesitelným. Objeví se zástupy těch, kteří budou z předběžné opatrnosti prosazovat přesvědčení, že je lepší mu nevěřit. Ježíš žasne nad jejich nedostatkem víry (ἀπιστία = nevěra; nevěrnost, věrolomnost). A přesto zůstává pevný: věrně pokračuje ve svém poslání v poslušnosti tomu, kdo ho poslal, jde jinam, stále káže a koná dobro. Bez přijetí víry však Ježíš nemůže ani obracet, ani uzdravovat, ba ani konat dobro.
Mnozí si řeknou: Je na tom snad něco špatného, když sami hledáme cestu k vnitřní vyrovnanosti, soustředění a štěstí? Bezpečné struktury náboženské autority nebo hlubšího poznání (gnóze dnešních dnů), přece nabízejí větší jistotu a klid než nejistá cesta Božích tajemství. Je možné, rozumné, praktické opřít se o osobní přítomnost Krista, k němuž se obracíme vírou a necháme se vést důvěrou? Přiznejme si: Ježíš kráčí někdy příliš daleko před námi, není s ním snadné držet krok, kráčí příliš rychle, vidí příliš daleko. Především se opírá o svobodný přístup k Otci i lidem (παρρησία), otevřenost, odvahu říkat to, co jiní neříkali, odvážit se myslet si to, co si jiní nemysleli, a při tom všem zůstat člověkem, velmi člověkem, příliš člověkem! Ježíš nekontempluje svět a sebe, aby se do něj pohroužil, ale se pro něj obětoval, zřekl sám sebe, vzal na sebe bezmocnost světa v sobě samém a přinesl jej k proměně.
Ježíš kázal věci přicházející blízké budoucnosti, kterou viděl jako milostiplné prolínání Božího vstupování do života lidí a svobody člověka nechat se proměnit. Opouští systém a v každém objevuje dítě, osobu, ženu, muže, obraz Boží. Povšimněme si rozdílu: Lukáš uvádí texty, které Ježíš předčítá (srv. Lk 4,16–30), Marek reakci shromáždění, které ho vyslechlo. Oba dva rozměry jsou důležité: Ježíšova slova a jeho odezva v nás. Člověk, který dovolí Pánu vstoupit, jej přestává vnímat vně, Bůh vstupuje doslova dovnitř jeho srdce a to s sebou přináší nárok vztahu. Zdánlivě „slunce zhasne a nebe se svine jako svitek“ (Zj 6,15) – člověk již nemůže číst, kategorizovat a analyzovat svou „knihu života“ a začíná spíše vidět Božíma očima. Tento nárok vztahu vylučuje jakékoli technické vnímání spirituality a je někdy natolik zatěžující, že je jednoduší na Ježíše poštvat veřejné mínění zpracované sítí agitace, propagandy, zlé vůle, nenávisti, tekuté zloby. Ježíše ani nemusejí nařknout z hereze, bláznovství nebo ze spojení se samotným ďáblem, což se děje na jiných místech evangelia, stačí obyčejné pohoršení nad jeho „pouhým lidstvím“.
I my sami často stojíme před zpochybněním své vlastní hodnoty nebo hodnoty nejbližších, která prochází sítem někdy až nepochopitelné obyčejnosti a opakovaných lidských kazů a pádů. Člověk se nechává ztvárňovat nejdříve tím, jak přijímá svět a včleňuje se do něj; chce zapadnout, někam patřit, nechat se vést; bojuje, pracuje, uplatňuje sebe, sny, plány: zkrátka upevňuje své vlastní já. Pak ale přichází moment zpochybnění všeho předešlého, ať už v jakékoli podobě (ke každému Pán takto přichází zcela osobně). Je to milost, kterou Pán dává, aby člověk nalezl smysl své svobody. Tento nárok může člověka úplně znehybnit. Stojí před dovršením svého života, musí učinit krok do neznáma a vytrvat. Doposud sledoval směřování a pohyb, nyní stojí, snad dokonce zdánlivě stagnuje, před vytouženou pointou, která se však nemůže zrodit přirozeným způsobem (srv. Jan 1,13): stojí před otřesem konečnosti a bezmoci.
Duchovní učitelé, kteří nám nabízí zmírnění našich úzkostí, ukonejšení z našich stresů, opomíjejí jedno: otřesení nás neoslabuje, ale obnažuje nové zdroje síly. Je to „tajemství otřásání“, jež je denním chlebem toho, který dovolil Pánu vstoupit důvěrně do svého života (srv. Zj 6,12). Je to tajemství svobody Ducha, který v době „zemětřesení“ může uspořádat náš život opět a opět nově. Děkujme Pánu, pokud jsme tuto milost zakusili, byť by byla náročná!
Svatý Ignác dává útěšnou radu: po tajemném otřesu nitra vždy – bez výjimky vždy – přijde ještě tajemnější hlubina radostné důvěrnosti s Pánem. Na to nesmíme zapomínat.
Dar takto „otřesené“ a v důvěrnosti s Pánem posilněné víry přivádí k novému pojetí odpovědnosti za svět a svobodnější pobyt člověka v něm. Je to svoboda kříže.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 13. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Zázrak a Boží milosrdenství. Najdeme je v dnešním příběhu děvčátka a jeho otce. Jmenoval se Jairos a byl představeným v synagoze. Ale i příběh ženy, která kvůli svým ženským chorobám je odstrčena na okraj. Dnes stačí málo, a sociální sítě z vás udělají ničemu či lumpa. Jak jsme bezmocní proti veřejnému mínění, které se o to, co člověka prožívá, nezajímá. Kdo z nás je schopen vžít se do situace ženy, která prožívá měsíčky. Žena byla kvůli menstruaci nebo těhotenství nečistá a nemohla vstoupit ani do chrámu.
Zázrak a Boží milosrdenství. Jedná se zde ještě o něco jiného: o naději, která je nad naději. Když všichni vidí mrtvé dítě, vidí Ježíš něco jiného. Potřebujeme dnes více než jindy vidět. Ne vidět, co vidí všichni, ale vidět ještě něco jiného. Není dnešní příběh podobenstvím a obrazem tolika lidských situací? Jak často bychom si řekli: „S tím člověkem nemá smysl nic dělat, ten člověk je tak jako tak ztracený.“ Vzpomeňme, co odpověděl Petrovi na otázku: „Kdo může být spasen?“ „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!“ (Mk 10,26–27)
Naděje přesahující naději! Ne proto, že máme dobré důvody k naději. Může se i nás zmocnit vášnivá jistota? Jistota, že nejen láska božská, ale i lidská může vrátit k životu to, co bylo ztraceno? Lidé, kteří upadli do nejhlubšího zpustnutí, lidé, kteří se nám zdají být beznadějně zlí, pokud jim vyjde vstříc obětavá láska, a slovo obětavá je podstatné, obětavá láska Boží a tatáž obětavá láska v nás, mohou zprostředkovat to, co dává jen Bůh.
V případě tohoto dítěte se to stalo okamžitě; v našem vztahu k sobě navzájem a k lidem to může trvat léta, léta trpělivé lásky, léta, během nichž budeme dávat ze sebe, ale také snášet, trpět i ty nejhorší věci; a nakonec může dojít k vykoupení. Tyto zázraky můžeme vidět tehdy, bude-li naše láska obětavá bez hranic.
Jeden teolog v době komunistické totality rád opakoval: utrpení je místem setkání zla a lidskosti; utrpení je vždy způsobeno lidským přičiněním, nebo se od něj lidské přičinění odvrací a nezmírňuje ho. A utrpení se vždy zařezává do duší nebo do těla lidí. Ale když se to stane, oběť získá božskou moc odpustit a odpuštěním odčinit zlo a vykoupit ty, kdo zlo způsobili.
Z jednoho komunistického lágru vynesl propuštěný vězeň modlitbu. Na roztrhaném listu balicího papíru byla napsána mužem, který zde zemřel: „Pane, až přijdeš jako soudce země, neodsuzuj lidi, kteří nám dělali tak kruté věci; neměj jim za zlé jejich krutost a naše utrpení, jejich násilí a naše zoufalství, ale pohlédni na plody, které jsme nesli v trpělivosti, pokoře, statečnosti, odpuštění, věrnosti a solidaritě, a kéž se jim tyto plody započítají ke spáse.“ A k lidem se obrátil s těmito slovy: „Nedopusťte, aby vzpomínka na nás byla pro ně na věčnosti hrůzou; kéž se stane jejich spásou.“
I to je naděje přesahující naději. A pro mě je spojena s tímto kontrastem mezi hříšným, falešným, slepým poznáním, které vyjadřují lidé v domě Jairově: smějí se Kristu, vědí své. Oděni modlitebními plášti (talit) své okaté zbožnosti. Vědí, dítě je mrtvé; naděje je zbytečná, je utopena v zoufalství. Ale není to jediný možný postoj: Služebník Kristova velekněžského srdce nosí v sobě naději přesahující naše běžné naděje. Vítězství lásky a milosrdenství, které se v této události ukazuje, se může v mnoha ohledech rozšířit i do našeho osobního života na té nejjednodušší úrovni a na té nejhrdinštější. Otevře se tomu, kdo pozná krásu obětavé lásky bez hranic. Rozhodněme se pro naději nad naději, pro tu lásku a víru, které vítězí. Amen.
2023
2022
2021
2023
2022
2021
***
Rozjímání s papežem Františkem
