Nedělní rozjímání
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 23. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Ptáme se: Jak se rozezní slova evangelia v tomto světě? Nejinak, než že se nejdříve rozezní v našem vlastním srdci. Srdce druhých pro Boha otevírá ten, kdo si nechá odvalit kámen od svého srdce. Jen s napnutými plachtami našeho srdce se otevírá přístav Božího království. „Effata, otevři se!“ je pozváním adresovaným každému z nás. Zde a nyní. A co se nás dotkne, můžeme a musíme adresovat druhým. Tím se rozvíjí komunikace, z komunikace sdílení, ze sdílení „moje“ malé společenství. Podobně jako zapalujeme svíce o velikonoční vigilii. Naše malé společenství tvoří jedno velké společenství: Božího lidu na cestě k dovršení! Odvalit kámen, který brání Ježíšovu příchodu. Otevři se, moje srdce!
Křesťan se musí – čas od času – věnovat odvalení kamene ze svého srdce! Tak jako apoštolové – věrní Izraelité – není nikdo z nás uchráněn zkostnatění! Ježíšova cesta nyní vede z Galileje, ze svaté země, do oblastí obývaných pohany. To má přesný význam: chce své učedníky již předem učit jejich úkolu otevřít se univerzalitě církve, který jim plně uloží až teprve po Seslání Ducha.
Své učedníky učí v důvěrném kruhu. Uchyluje se od zástupů, dává čas svým. Každý potřebuje – v pravou chvíli – okamžik, čas, fázi života uzavřeného, důvěrného. Přátelské, rodinné, snoubenecké, diskrétní chvíle jsou vhodnější pro výchovu učedníků. Jsou účinnější k předávání živého a věčného Božího slova. Důvěrná chvíle otevírá oči.
V dnešním evangeliu je Ježíši představen koktavý, nahluchlý, nedoslýchavý muž (γλῶσσα μογιλάλων; μογιλάλος = v řečtině doslova se svázaným jazykem). Co všechno se skrývá za prosbou, aby Ježíš vykonal gesto žehnání, spásné Boží energie, vkládání rukou! Tento muž přivedený k Ježíši prožívá vážné tělesné postižení, které je zároveň věrným symbolickým obrazem stavu pohanů: není totiž schopen slyšet Boží slovo, a tedy ani opakovat je druhým. Snaží se a pokouší se chválit, vyznávat Boha, ale plně se mu to nedaří, protože nedostal zjevení. Je to však také člověk postižený ve schopnostech lidské komunikace, což ho odsuzuje k bolestné izolaci.
Ježíš jej bere stranou, mimo dav, a svýma rukama se ho dotýká. Vkládá mu prsty do uší, jako by je chtěl otevřít, obřezat a učinit je schopným slyšet, takže se tento člověk stává podobným služebníku Hospodinovu, kterého popisuje Izajáš: člověku, jemuž Bůh každé ráno otevírá uši, aby mohl bez překážek slyšet jeho slovo (Iz 50,4–5). Pak Ježíš vezme prsty trochu slin a dotkne se jeho jazyka: je to odvážné gesto, které je tak intimní, že se podobá polibku. Židé v tomto Ježíšově činu měli přečíst naplnění Izaiášova eschatologického proroctví: „Tehdy jazyk koktavých bude jásat radostí!“ (Iz 35,6 [LXX])
V tomto Ježíšově počínání je cosi mimořádného. Je to gesto velké důvěry. Žádná výhrada imunity ze strany Ježíše, ale společenství, společenství konkrétně prožívané a žité! Ježíšovo jednání je doprovázeno pozvednutím srdce k Bohu: vzhlíží k nebi a zazní bolest, upění, nářek, jež naznačují jeho účast nejdříve na utrpení, následně na spáse. Ježíš sténá za celé stvoření, za všechny tvory, které zastihlo utrpení, nemoc, smrt, a jeho sténání je sténáním Ducha vystupujícího ze stvoření jako přímluva u Boha (Řím 8,22–23).
Jeho slovo: „Effata, otevři se!“ je mnohem víc než příkazem uším a jazyku, ale je adresováno celému člověku. „Effata, otevři se!“ Mimořádná a účinná slova z Ježíšových úst, slova, která ne náhodou zaznívala ve starověkém křestním obřadu v Římě. Biskup se prstem omočeným ve slinách dotýkal uší, nosních dírek a úst neofyty, čímž mu symbolicky umožnil nový život v Kristu a probuzení duchovních smyslů.
Otevřít se druhému, druhým, Bohu není samozřejmostí: člověk se tomu učí těžce. Často jen koktáme. Přinášet útěchu, trvalou útěchu může jen Bůh, když rozváže naši řeč. On sám. Jak? Celou naši osobu, s tělem i duší zapojuje do setkání. Důvěrné setkání s Bohem je potom vlastním předpokladem pro plodné setkání s druhými.
Je zapotřebí doteku: zrakem vidět barvu – celek, sluchem slyšet „zabarvení“, „tón“ situace, vycítit směr putování, zakoušet blízkost. V těchto tělesných pocitech můžeme zahlédnout existenciální uzdravení, které vždy přesahuje pouhé fyzické uzdravení. Koktavý, hluchý, neslyšící muž se najednou bez překážek může otevřít společenství! Ježíš ho však posílá domů a žádá ho, aby mlčel. Posílá jej do nové důvěrnosti: aby otevření fyzických smyslů započalo proces otevření duchovních smyslů. Uzdravení fyzického smyslu u hluchoněmého z evangelia postupovalo, symbolicky řečeno, od „jedné barvy“ izolovaného já k „barvám“ nově otevřeného společenství. Ježíš nyní chce postupně uzdravit a otevřít také duchovní smysly. Toto uzdravení postupuje opačným směrem: od „barev“ a impulzů společenství k „jediné barvě“ nitra – nyní již zceleného, které dovede svobodně a zrale žít ve všech vztazích: se sebou, s druhými i s Bohem.
Takové proměněné nitro potom přináší novou odpovědnost. Také my musíme něco zvážit nově! Jsme povoláni přinášet útěchu v tom, že naše přítomnost rozvazuje jazyk. Neměli bychom uskutečňovat diakonii lógos, slova, což neznamená pouze jeho hlásání, ale jeho podněcování, probouzení – v sobě i druhých? Někdy nemáme trpělivost naslouchat těm, kteří mluví s obtížemi. Učiňme naše farní společenství místy terapie řeči, aby nebyly místy zamlknutí! Prosme o dar uzdravovat ty, kdo se zadrhávají ve víře a v křesťanském životě!
Pamatujme: „Effata, otevři se!“ je výzva pro nás! Hlavně pro nás. Neotáčejme se okolo, abychom uviděli někoho jiného, komu jsou určena. Přiznejme si, že jsou adresována na prvním místě nám samotným! Povzbuzení k otevřenosti máme šířit kolem sebe nasloucháním. A máme otevírat ne, jako když hrom bije, ale ohlašovat lehkým vánkem z otevřeného srdce (srv. 1Král 19,11–12).
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 22. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
V dnešním evangeliu nám Ježíš předkládá, co znamená čistota srdce a ryzost života, a představuje ji jako čistotu eucharistickou. Hřích, který tuto ryzost narušuje, vždy parazituje na vztazích – s druhými i Bohem – a jsou to vztahy, na které cílí tento útok: neexistuje morální či náboženská čistota nebo ryzí dokonalost sama o sobě. Vždy je naroubována do kontextu sítě vztahů s druhými: právě v lidských vztazích Boží zákon vyžaduje lásku, milosrdenství, upřímnost a věrnost. Takováto kontextuální vztahová dokonalost unese potom v lásce leckterou nedokonalost, která je teprve na cestě ke zralosti. Opravdová nečistota nespočívá v pozemských formách, dnes bychom mohli uvést příklad diskuze okolo podávání na ruku, ale spočívá v nás, kde potvrzujeme jen sami sebe, svá vlastní kritéria a neuznáváme druhé.
Pět nedělí po sobě jsme četli Jan 6, skutečnou katechezi Ježíše o sobě samém: On je slovem a chlebem života. Učili jsme se rozlišovat, kdy my mluvíme o Ježíši, a kdy necháme Ježíše promluvit. Nyní navazujeme znovu na evangelium sv. Marka, které jsme opustili v místě prvního rozmnožení chlebů. Nynější spor s některými zákoníky a farizeji se opět dotýká tématu pokrmu.
Zákoníci a farizeové byli tak přesvědčeni o tom, že je potřeba Ježíšovu činnost a jeho následovníky veřejně odsoudit, že neváhají „přijít z Jeruzaléma“ do Galileje! Zpozorněme: ze „svatého“ do „pohanského“! Problém se týká halachy (doslovně jít určitým stanoveným způsobem) čili praxe předpisů a nařízení přijatých z tradice. Řecký originál nám naznačuje, že jíst „nečistýma rukama“ (κοιναῖς χερσίν) znamená jíst ve všedním, obyčejném kontextu. Slovo koinos, které znamená společný, již také odkazuje na církevní společenství. Co však přikazovala Tóra, Zákon ve skutečnosti? Předpis Tóry se týkal rituálního omývání rukou kněží, kteří v Chrámu přinášeli oběť (srv. Ex 30,17–21), nikoli „laiků“. V Ježíšově době však existovala hnutí, která Tóru radikalizovala. Rozmnožovala předpisy, obzvláště ta, která se týkala čistoty. K nim patřila skupina tzv. chaverim (společníci, přátelé) a skupina tzv. perušim (odloučení, farizeové), kteří považovali praxi mytí rukou a dalších omývání za velmi důležitou s ohledem na čistotu, která mohla být porušena kontaktem s nečistými osobami nebo skutečnostmi.
Ježíš své učedníky osvobodil od těchto obřadů, které Bůh nevyžadoval. Vnucovali je vykladači svatých písem, kteří je prohlásili za tradici a přisoudili jí stejnou autoritu, jaká je vyhrazena Božímu slovu. Proč? Aby sami sebe povýšili v očích svých posluchačů! Ježíš provedl pečlivé rozlišení mezi tím, co je výrazem Boží vůle a co je naopak lidskou zvyklostí vytvořenou těmi, kdo se považují za zbožné a kdo ji zabsolutizovali na jedinou normu. Proto se mohla stát a také stávala překážkou pro samotné Boží slovo. V podstatě vše obrátili naruby. Zákon musí inspirovat chování, ale s postupem času hrozí, že zvyky a dodržování budou v rozporu s prvenstvím slova, s jeho ústředním postavením v životě věřícího. Odvolávají se zhusta na tradice a činí z nich Tradici. Proč? Jsou to oni, kdo je vymysleli a vytvořili. Místo toho, aby sloužily člověku a jeho vztahu společenství s Bohem, působí odcizení, dusí svobodu věřících, staví bariéry a vytyčují hranice mezi lidmi.
Ježíš reaguje docela ostrou protiakcí: Zanedbáváte Boží přikázání a držíte se lidské tradice. Rostou propasti mezi tím, co říkají o Bohu, a mezi jejich srdcem, které se naopak od Boha vzdaluje. Chlubí se: účastí na bohoslužbách, vytrvalostí při slavení liturgie, obdivuhodnými řečmi o tom, jak vyznávají živého Boha. Avšak autentické přilnutí srdce? Chybělo. Skutek utek? To ne! Ale skutek ztratil obsah. Zaplavují svět bezobsažností. Nakonec vytvářejí kulturu skartování: vylučují vztah Ty a já. A kde chybí tento dvojčlenný vztah, nastává dvojakost srdce. Ježíšova kritika se stává hořkou a radikální: „Rušíte Boží slovo svým podáním.“ (Mk 7,13) Boží vůle je přehlížena, odsouvána stranou, popírána, zatímco tradice, jež slouží k tomu, aby se oni mohli honosit sami sebou, se dostává na první místo.
Právě z tohoto důvodu se rozlišování stává velmi naléhavým. Jak je realizovat? Poměřujeme se evangeliem, jehož hlavním kritériem je láska. „Konečným kritériem toho, co má být v životě církve zachováno nebo změněno, je vždy agápe, láska.“ (Izák z Hvězdy)
Ježíš nikdy neodporoval Zákonu: naopak, vždy se vracel k záměru Zákonodárce, samotného Boha. Podobně proroci. Usilovali o to, aby byl Zákon přijat srdcem a dodržován ve svobodě, s přesvědčením a láskou. Tváří v tvář lidské tradici a množení jejích předpisů však Ježíš žádá to, co sám dělal: rozlišování. Zmnožení přikázání totiž snižuje možnost jejich dodržování, zvyšuje riziko pokrytectví. Zatímco „Slovo Páně trvá na věky“ (1Petr 1,22; Iz 40,8), tradice se nutně mění, jsou odvislé od kulturních změn. Jsou jakoby kolébkou Božího slova – z vyjádření tradice se má narodit živý Kristus.
Ježíš však nikdy nekárá, aniž by zároveň nevolal naléhavě k obrácení: „Slyšte mě všichni a pochopte!“ (Mk 7,14) Jeho autoritativní slovo není jen varováním, ale chce do srdcí vštípit Ježíšova slova, zlaté pravidlo: pravé bohatství člověka sídlí v jeho srdci. Mezi skutečnostmi, které jsou mimo jeho tělo, není nic, co by mohlo učedníka učinit nečistým: jídlo, dotek, kontakt, vztahy. Naopak to, co činí člověka čistým nebo nečistým, vychází z jeho nitra a projevuje se v jeho chování. Pokoušejme se stále na základě těchto Ježíšových slov zesouladňovat vnitřní úmysly (interioritu) a vnější jednání (exterioritu), které u nikoho nemůžeme oddělovat. Můžeme připomenout obraz ze Starého zákona: „U brány se usadí hřích, bude se chtít k tobě přimknout.“ (Gn 4,7) Srdce každého člověka má svoji bránu a ta vpouští do srdce pocity, slova a činy. Je na nás, co do svého srdce pustíme a co potom také z našeho srdce vychází. Působivý seznam hříchů, který Ježíš později učedníkům vyjmenovává, je jeden z nejpodrobnějších v celém Novém zákoně. Podstatné však je, že se týká hříchů konzumovaných proti lásce. Můžeme si udělat osobní „experiment“: ke každému z výčtu hříchů přiřadit opačnou ctnost a takto zpytovat „bránu svého srdce“: jak tvořivě rozvíjíme tyto ctnosti?
A konečně, je důležité vzít v úvahu, že celý spor vychází z otázky týkající se stolování. Co z toho lze vyvodit? Nikoho nesmíme vyloučit od stolu! A pokud tak činíme? Vystavujeme se riziku vyloučení od stolu Božího království! Pokud jde o eucharistický stůl, samotný Ježíš nevylučuje ani hříšníky, ani ty, kdo se za ně považují a pokorně jako žebráci vztahují ruku k Pánovu tělu. Sami se vylučují ti, kdo neumějí rozeznat Kristovo tělo ve svém bratru a sestře. „Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení.“ (1Kor 11,29) Připomeňme, že na rozdíl od zákoníků, kteří se od druhých ostře oddělovali, Ježíš si přeje, abychom „jedli společnýma rukama“ – rukama, které posvěcuje vzájemná láska. Tak realizujeme své společné všeobecné kněžství u jediného eucharistického stolu.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 21. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Tímto evangeliem končí Ježíšova dlouhá a nesnadná řeč o chlebu života. Jde o mnohovrstevnatý celek, který můžeme postupně poodhalovat pouze ve spojení s Pánem. Jde o živého Krista v eucharistii, který nás vždy bude přesahovat. A přesto nám může v hostii začít živě tlouci Kristovo Srdce. Nebojíme se eucharistických zázraků? Co se s námi stane, když před naším duchovním zrakem uvidíme tlouci živé Kristovo Srdce? Z masa a krve. Je možné, aby se v našem životě stal eucharistický zázrak a naše srdce se připojilo k rytmu Kristova Srdce? Toužíme po tom? Věříme tomu?
Skandál vtělení, který po staletí mnozí nemohli přijmout, od biblických židů přes mnohé křesťany i islám, bychom dnes mohli označit za senzaci vtělení, protože eucharistické zázraky dnešní mentalita, včetně věřících, mnohdy vnímá jako jakýsi anachronický barvotiskový obrázek, vzdálený od reality života, podobně jako samotné Božské Srdce.
Ježíš však toto naše pojetí obrací naruby. Stojíme před zcela jiným obrazem Boha: Boha naruby, Mesiáše zcela opačného, než jsou naše představy o něm, který je křehký, chudý, slabý a s nímž si lidé mohou dělat, co chtějí. Prorok ano, Mesiáš ano, Boží vyslanec ano, ale sestoupit z nebe a stát se tělem, jež dává, předává – dává jíst (originální slovo παραδίδωμι znamená odevzdat, dokonce nasadit život; a také zajmout, zatknout; vydat, zradit; dát, svěřit se)?! Tento Mesiáš vydává své tělo až k násilné smrti, tak, jak dává tělo k jídlu a krev k pití! To prostě není možné: jsou to slova, která znějí jako nesnesitelný požadavek, který se nedá poslouchat! Jak těžké je toto přijmout!
Jsme tolik zvyklí uvažovat pouze v logice zásluh. Ježíš však jednou provždy touto logikou otřásl a nastolil éru obdarování. Avšak přijmout nevypočitatelné Boží obdarování představuje nakonec větší nárok nežli vytvářet si zásluhy podle vlastního přání a uvážení. A to pohoršuje i věřící lidi. Rádi se pak opíjíme zdáním: křesťanská víra se stává dokétismem, protože stejně jako všechna náboženství dává přednost Bohu, který je vždy a jen všemocný, avšak pohodlně vzdálený. Eucharistický zázrak nás nedráždí, ale jen pokud je v oné bezpečné zóně „senzace“ a nedotýká se nás osobně. Avšak Bůh, který se nám eucharisticky vydal až tak, že sestoupil do pekel, ba co víc, stal se hříchem (srv. 2Kor 5,21), chce učinit eucharistický zázrak – skandál vtělení – přímo na našem vlastním těle. A to může představovat nesnesitelný nárok.
To je vlastní důvod, proč Ježíšova eucharistická řeč vyvolává šok, pohoršení, a to nejen v zástupu židů, ale i mezi jeho učedníky. Co tedy nakonec znepokojuje nejvíce? Důvod je prostý: je obtížné přijmout důsledek těchto slov: „Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?“ A navíc skrze své vyvýšení na kříži, potupnou smrt, vystoupí k Bohu, od něhož přišel. Vystoupí zpět k Bohu ve svém lidství přijatém jako tělesný, smrtelný stav, podobný tělu hříchu (srv. Řím 8,3).
O této krizi svědčí všechna čtyři evangelia. Ježíš naléhá: „I vy chcete odejít?“ a obrací se na ty, které chce naučit jejich nevyhnutelné umírání vložit do náruče Otce. Nebojme se toho, že také v nás samotných se někdy skrývá jakýsi jidášovský rozměr. Co však můžeme udělat více, abychom neselhali jako Jidáš? Spolehnout se na lásku Otce v každém našem umírání. Osvojme si důvěrný postoj vůči Ježíši apoštola Petra, který vyznává, že jej nikdy nemůže opustit. Otázkou: „Pane, ke komu půjdeme?“ (Jan 6,68) vyjadřuje víru všech učedníků v něj, celou jeho jedinečnost jako rabína, proroka a Mesiáše; zároveň dosahuje vrcholu svého vyznání víry: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
Výraz Svatý Boží má svůj hluboký význam. V Ježíši je šekina čili místo či způsob tajemné Boží přítomnosti, posléze spojované s moudrostí Boží – σοφία Θεοῦ (1Kor 1,24; 2,7), Chochma Jahve – a spolu s ní postupně stále zjevnější, reálná Boží přítomnost. Kde je nyní Bůh v tomto světě? Ne v „jeruzalémském chrámu“, ale v lidství, které se stalo tělem a krví Ježíše, Božího Syna, a které skrze eucharistii přebývá v nás: to je největší eucharistický zázrak. A v janovské tradici, ve Zjevení, je titul Svatý titulem vzkříšeného Ježíše (srv. Zj 3,7).
Ve skutečnosti tedy pohoršuje způsob, jakým Ježíš spěje ke vzkříšení. Nemůžeme počítat s tím, že bude růst kvalita víry tam, kde se církev stále orientuje na úspěch, hledí se na počet věřících, vyvíjí úsilí zaměřené na velikost křesťanského společenství, aniž by zaměřila svou pozornost do nitra a vytušila v Kristu jeho živé, tlukoucí Srdce. Potom nás Ježíš oprávněně kárá jako malověrné! Krize, která se nám z lidského pohledu jeví jako neúspěch, může naopak odpovídat Pánově vůli. Jestliže ji přestaneme vytěsňovat na okraj našich zájmů, aby se nezdálo, že prohráváme a selháváme, dokonce i v našem církevním prostředí, zavede nás to k nosnému obrazu řezu vinného kmene, který Otec prořezává, aby nesl více ovoce (srv. Jan 15,2). Rozhodující však je, že prořezávání provádí Otec, nikoli my.
Je velké umění tento „řez“ přijmout jako privilegované obdarování a pozornost Boha Otce. Z takového skandálu vtělení nemusíme mít strach, protože jím Otec zjednává eucharistický zázrak v našem vlastním těle! Vytrvejme v blízkosti eucharistie! Pokud neodejdeme jako oněch Dvanáct, ale zůstáváme s Ježíšem, sami zjistíme, že „v něm přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9).
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 20. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Již potřetí po sobě Janovo evangelium připomíná práci křesťana pro naše tělo. Otázka, jak žít vtělení, rezonuje po celé dějiny a vždy se vyskytovaly karikatury, nakolik člověk do plnosti vtělení dorůstá. V dnešní době, která je k plnosti a zralosti Ježíšova Těla blíže než na počátku dějin církve, je veden také mnohem radikálnější útok právě na tělo: tělo jednotlivce i tělo rodiny. Dnes se vytváří zdání, že je možné si zvolit pohlaví. Ve společnosti, která rozmělnila pojmy otcovství a mateřství, vyrůstají děti, které nemají pro svou identitu z čeho čerpat. Jak zacházet s vlastním tělem a „tělem svého života“, není pro člověka žijícího v blahobytu vůbec snadné. Ve chvíli, kdy se tak závažná otázka identity těla – jednotlivce i rodiny – začne redukovat na „líbí / nelíbí“, snadno přehlédneme, že jsme se v této atmosféře společně sdílené jednostranné pozornosti dostali do slepého místa, ze kterého nejsme s to vystoupit. Žijeme v bublině. Ani nejsme schopni si vytvořit čas, abychom si uvědomili, že tam, kde jen „klikáme“ na to, co se nám líbí nebo nelíbí, ztrácíme odstup, a tím i nadhled. Vytrácí se postoj, který by upřednostnil poučený a konstruktivní spor. Spíše se „kodifikují“ nenávistné projevy a nutkání se k čemukoli vyjadřovat, které se dokonce prohlásí za otázku svědomí! A nepozorovaný důsledek? Jsme odváděni od toho, abychom si více hleděli práce na vztahu k vlastní tělesnosti, která je určena ke vzkříšení. O své tělo – tedy vše, co patří k materii našeho života –, máme pečovat právě v této perspektivě. Kdo jí Kristovo Tělo a pije jeho Krev, pozná vzkříšení, bude žít navěky, v pevném společenství s Kristem. Kristus v něm zůstává, on zůstává v Kristu. Zůstává na způsob Kristův: tělo v Těle a Tělo v těle!
Nepodceňme tuto otázku: Udomácnili jsme se ve vlastních představách o těle, anebo máme domov v Těle Ježíšově a Ježíš zase v našem těle? Ježíšovi protivníci sice nediskutovali o tom, zde je možné si zvolit pohlaví, avšak pro ně bylo rouháním přijmout to, že Bůh v Ježíši přijal slabost lidského těla. To podle Jana patří k nejskandálnějším stránkám ze všech evangelií, může dokonce odpuzovat ty, kdo se nenacházejí v prostoru uvnitř (ἔσω = uvnitř; ὁ ἒσω ἄνθρωπος = vnitřní člověk: ti, kdo patří k obci věřících), v prostoru důvěrného vztahu s Pánem.
Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Nepřijatelné tvrzení, nepřípustné, vyvolává reptání a diskuzi (srv. Jan 6,41–42). Hořká diskuze, skutečná slovní bitva mezi Ježíšovými posluchači: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ A on jim odpovídá ještě skandálnějšími výrazy. Tím zamýšlí odstranit jakoukoli možnost chápat jeho slova pouze obrazně: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“
Abychom poznali spásu, je třeba jíst – či doslova žvýkat, podle použitého řeckého slovesa (τρώγω = křoupat, žvýkat; jíst; nechat se krmit) – Tělo Syna člověka a pít jeho Krev. Kdo jí Kristovo Tělo a pije jeho Krev, pozná vzkříšení, bude žít navěky, v pevném společenství s Kristem, pro které zůstává, přebývá trojím způsobem: zde, s ním a již brzy úplně. Sloveso μένω, zůstávat, znamená trojí: a) ve vztahu k místu: zůstat – neodcházet, nadále být přítomen; b) ve vztahu k času: nadále být, trvat, setrvat; platit dál; bydlet; c) ve vztahu ke stavu nebo podmínce: zůstat jako jeden, nestát se jiným nebo odlišným; očekávat; čekat. Takto máme zůstávat: my v něm a on v nás – tělo v Těle a Tělo v těle!
Jak často eucharistii izolujeme od celého Krista! Eucharistie není druhým Ježíšem Kristem, neexistuje eucharistický Kristus oddělený od Krista dějin, který se narodil, žil, zemřel a vstal z mrtvých! A který přichází! Ježíš Kristus je jedinečný a v eucharistii je zcela přítomen. Pokud ne, pak činíme z eucharistie předmět. Věc. Riskovali bychom tak, že ztratíme ze zřetele jedinečný život Ježíše Krista v nás! Přestali bychom na Krista čekat. Přijímáním eucharistie tedy dostává křesťan možnost žít život tak, jak ho žil Ježíš, protože už nežije on sám, ale žije v něm Kristus (srv. Gal 2,20). Zůstává na způsob Kristův: tělo v Těle a Tělo v těle! Zde, s ním a již brzy úplně.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 19. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Bez víry Ježíšova slova „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe“ působí skandál. Způsobují závrať, pokud je přijímáme s vírou, a zároveň nás šokují, případně pohoršují, pokud k Ježíši necítíme hlubokou a skrytou přitažlivost, kterou v nás vzbuzuje Bůh.
Ve skutečnosti však působí v srdci každého člověka skandál již ona samotná realita Ježíšova Těla obětovaného za život světa. To je totiž „kód nového stvoření“, vložený do srdce každého člověka jako základní volba jeho života (srv. Žl 1) – a doslova můžeme říci: když dojde na „lámání chleba“, tedy konkrétně nadefinovaný nárok vyjití ze sebe, potom vychází najevo, kam člověk ve skutečnosti tíhne a zda je schopen tato Ježíšova slova do svého života přijímat a postupně začleňovat.
Bez přitažlivosti k tajemství eucharistie, hluboké, uvnitř srdce skryté, kterou působí Bůh sám, a to i v srdcích mnohých, kteří se považují za „nevěřící“, Ježíšovo slovo, které v důsledku poukazuje na ono „lámání chleba“, probouzí otřes, ochromení, šok; to však může také znamenat již počátek víry (srv. Duchovní cvičení, č. 314). Ježíšovo slovo se nevnucuje ani nepodbízí. Staví nás před odpověď nesenou svobodou a láskou. Bůh Otec sám nám a celému světu tuto odpověď dává předem: ve své lásce odevzdává svého Syna.
Reakce věřících v Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, židů, je jen osvojenou rétorikou zformovanou náboženskými vůdci lidu, nepřátelskými vůči Ježíšovi. Kolikrát například čelíme bolestnému zjištění, že naši kněží se ozývají proti papeži Františkovi! V těchto kampaních, štvaních a podněcováních nejde o slovíčka – a v době internetu každé slovo má o to větší závažnost, oč větší má dosah. Slovo poukazuje na výklad reality a předjímá čin. Vtělené Boží slovo – Ježíš nám přišlo ukázat výklad reality podle Otcova Srdce a učinit zásadní Čin – učinit nás účastnými jeho vlastního Těla a darovat nám boholidství. Naproti tomu slova nevěřících židů předjímají nenávist vedoucí k vraždě, likvidaci, nebo aspoň k ostrakizaci. Kde se však v nich toto nepřátelství bere? Jak to, že je tak silné, že jsou ochotní spojit se s okupanty, aby dosáhli svého: Ježíšova odsouzení a likvidace?
V jejich řeči je více než obvyklé reptání izraelského národa, v němž vzpomínka na „egyptský dostatek“ vyvolávala hněv vůči Mojžíšovi. „Je zde totiž někdo více než Mojžíš“ (srv. Mt 12,6.41–42). Ono první reptání spíše představovalo pohanskou mentalitu, zahleděnou do krásy a materie tohoto světa, v dnešní době ztělesněnou zbožšťováním dostatku a reptáním při sebemenším diskomfortu: pro ni je kříž nesmysl (srv. 1Kor 2,23). Reptání židů v době Ježíše však paradoxně poukazuje na veliký dar vyvoleného národa: skutečnou citlivost vůči Božím tajemstvím, pro kterou je však kamenem úrazu nejhlubší Boží tajemství – tajemství Ježíšova probodeného Srdce, tajemství jeho boholidství: lámání chleba.
Nevíra těch, kteří byli určeni k víře, připomíná svou pustotou rozpraskaná okna kostelů v pohraničí. A zároveň je tato odmítnutá víra velmi aktivní, protože ji Boží tajemství, která vzdorovitě opustila, dráždí: rty i oči jsou potom blesky odporu. Hovoří z horečky záště. Ježíšovy výroky jsou pro uši takových posluchačů bláznivým, skandálním, neslýchaným tvrzením. Proto se ptají jeden druhého: jak se může tento člověk, Ježíš Nazaretský, který je skutečně jen člověkem, zjevovat jako člověk, který sestoupil z nebe, tedy přichází od Boha, je jím poslán? Jak může sám sebe nazývat chlebem, nazývat se pokrmem schopným zahnat hlad srdce? Jeho tvrzení jsou nepřípustná, rouhavá, útočí na Boží svrchovanost (srv. Jan 5,18; 10,33). Ve skutečnosti to odhaluje jejich závist, protože nebyli schopni přijmout zásadní pravdu, kterou jim Ježíš nabízel: že musejí opustit své vlastní kategorie o Boží svrchovanosti, s jejichž pomocí ve skutečnosti chtějí pouze bez rizika zakonzervovat svůj zaběhaný „pozemský chléb“, a na druhou stranu že se oni sami mají stát účastnými onoho chleba sestupujícího z nebe a Ježíšova Těla. On přichází z nebe a dává chléb schopný dát světu život (srv. Jan 6,32–33) a později se s tímto chlebem sám ztotožňuje: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude žíznit.“ (Jan 6,35) V srdci každého jemně volá, aby „mu ve svém srdci dal více místa“ (srv. 2Kor 6,13) – aby mu dal srdce celé. A to se může stát kamenem úrazu (srv. 1Kor 2,23).
Ježíšova slova pro nás mají mít zásadní význam. Stejně jako vyvolený národ jsme také my, věřící, vystaveni rizikům módních stereotypů. Jak je poznat? Jak si uvědomit, že v srdci vlastně někdy reptáme vůči Ježíšovým tajemstvím? Vždyť jsou tak subtilní a těžko postižitelná! Nikdo z nás si ale nepřeje skončit tak, že slyší jen svůj vlastní hlas a má uši svého srdce zalité voskem vůči Božímu slovu. Chceme svým životem vytvořit skutečný Boží obraz, nikoli pouze autoportrét!
A přesto, aniž si to plně uvědomujeme, nás někdy Ježíšovo lidství, jeho tělo a krev, pohoršuje. Křehké stvořené tělo našich nejbližších je přece pozemské, jak může sestupovat z nebe? Víme přesně, kdo jsou! Známe dobře každý záhyb jejich chyb, jejich projevy známe nazpaměť. A co víc, těžší je nakonec přijmout křehké lidství sama sebe. Židé z tohoto nesporného pozorování jednoduše usoudili, že Ježíš se vydává za někoho, kým není. Pochází přece z oné malé galilejské vesnice, nikoli z nebe. I v nás samotných může zcela nenápadně působit určitá skepse, jakkoli se považujeme za horlivé věřící. Jak tuto skepsi objevit a důsledně vykořenit? Jak se stát skutečnými věřícími?
Co by se stalo, kdybychom vzali vážně jeho radu: Přestaňte reptat? Kolikrát za den se přistihneme, že podléháme negativnímu úsudku o sobě i o druhých? Kolikrát se už hned ráno probudíme s těžkým srdcem! Je možné „nemít“ negativní myšlenky? Těžko! Ačkoli jimi jen ztrácíme drahocenný čas, přesto poletují kolem uší a jejich přítomnost nemůžeme ovlivnit. Abychom dali odpověď, můžeme nejprve položit otázku: v jaké době se nyní nacházíme? Nacházíme se v éře naplnění proroctví – v éře, která je více, než doba, kdy Izraelité „jedli na poušti manu, a zemřeli“ (Jan 6,49): Kristovo zmrtvýchvstání se naplňuje na našem těle, lidství, celém člověku, v srdci. „Kdo vidí Syna, vidí Otce“ (srv. Jan 14,9). Jedná se tedy o kultivaci našeho vnitřního zraku, pohledu srdce, abychom byli schopni zahlédnout krásu působení Boha, který „činí všechno nové“ (Zj 21,5).
Uvažme znovu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ Jinými slovy: „Necháte-li se obejmout, budete-li chtít vnímat působení Boha, budete-li přitahováni touto božskou mocí, přilnete ke mně tak jako já k vám.“ Můžeme se totiž nechat přitáhnout, a co víc, můžeme Otce volat, spěchat mu do náruče, aby nás k sobě přitáhl, jak slíbil. Bůh to v nás může dokázat, On převyšuje pouhá naše osobní nasazení coby učedníků. Na tuto Otcovu přitažlivost lze samozřejmě odpovědět s vědomím, přesvědčením, ve svobodě a přistoupením na lásku k Ježíši, ale lze se jí také postavit na odpor odmítnutím, uzavřením.
Jak zamezit tomu, abychom se vůči Boží přitažlivosti uzavřeli? Zdá se, že Ježíš nám ukládá neřešitelný rébus: „Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce.“ (Jan 6,45–46) Jak můžeme přijít k Otci, když k Otci přivádí jen Syn, a jak můžeme přijít k Synu, když k Synu přichází jen ten, koho přitáhne Otec? Jsme u jádra křesťanské víry: jít k Ježíši znamená setkat se s člověkem, s plným lidstvím, s křehkým tělem, znamená to setkat se s člověkem, který žije mezi druhými, má lidské city, mluví lidskou řečí, setkává se s lidmi, dává se jim do služeb, poučuje je, uzdravuje. Právě v této jeho lidskosti můžeme spatřit Boha, a tak se vydat na cestu, která nás vede k přilnutí k němu. Nikdy nelze oddělovat Krista, Syna, od jeho slov a od chleba, který dal světu: to bychom nesprávně rozuměli, kdo v úplnosti Ježíš je.
Avšak musíme si položit otázku: Promlouvá v mém srdci Ježíš, nebo ne? K Chlebu života (a k přijetí „lámání chleba“) vede cesta přes Slovo života v našem srdci. Synem, který sestupuje od Otce z nebe, aby nás k Otci přitáhl, je ten, který nejprve promlouvá, načež se stává chlebem, pokrmem věčného života pro věřící. Pokud si přejeme jistotu chleba bez blízkosti slova, stáváme se poznenáhlu malověrnými a nakonec nevěřícími. Je to naše pozornost vůči Božímu slovu, která konstituuje citlivost vůči Otcově přitažlivosti v nás. Protože Otec táhne „provazy lásky“ vždy (srv. Oz 11,4). Náš úkol je: přestat „reptat“ čili identifikovat v sobě falešné vnímání reality, odvrhnout ho a prosit Pána o zcela nový pohled: nové slovo, nové slyšení, které v nás On sám nakonec přetaví v životní „lámání chleba“. Potom budeme schopni dokonce přijmout milost zůstat s Ježíšem v jeho potupách. Zde je skryta i milost jeho slávy.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 18. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Co je více? Dar, nebo dárce? Chléb pro věčný život je darem, ale takovým, v němž je přítomen zároveň Dárce. Chléb – to je Pán sám, dovršený a nás vyhlížející. Jistě, je to velký div: rozmnožit chleby. Větší je pak div z chleba učinit své Tělo! Největší zázrak je však v tom, když člověk v daru zahlédne Dárce a sám se jím nechá proměnit. To je zázrak stvoření nového člověka, na němž máme plnou účast my sami: do podoby nového člověka rodíme totiž sami sebe, tak jako Maria porodila Božího Syna. Eucharistický chléb není pouhým Ježíšovým darem, je jím sám Ježíš, který se nám dává. Odevzdává se, vydává se nám, svěřuje nám celou svou osobu. A s ní i to, co je nyní: oslavený v Srdci Otce, ale také potupený v srdcích lidí, nakolik jej nepřijímají: tak jako Ježíš za svého pozemského života byl na okraji, odstrčený a odstrkovaný, kdesi ze „zapadákova“, Galileje pohanské, vyhnanec nepřátelsky naladěného Egypta, tak žije také v našich „malých Egyptech“, z nichž nás chce ovšem jako nový Mojžíš vyvést „mocnou rukou a napřaženým ramenem“ (Dt 5,15). Ježíš, ano, Ježíš sám, člověk, syn Marie a Josefa z Nazareta, je ve skutečnosti Božím Slovem a jako takový je pokrmem, chlebem pro náš život jako v něj věřících.
Ježíš nás učí, jak z vlastního „Egypta“ vyjít, vlastním příkladem: odmítá potlesk zástupu. Nepřišel, aby se postavil do světel reflektorů, naopak, vyhledává samotu na hoře (srv. Jan 6,14–15). Dokonce na chvíli zdánlivě zanechal napospas učedníky, kteří se pachtili na lodi. Chtěli se vrátit na druhou stranu moře, směrem ke Kafarnau (srv. Jan 6, 16–17). Byla však již noc a na jezeře se rozpoutala silná bouře. V této obtížné situaci učedníci spatřili Ježíše, jak kráčí po vodách jezera a k nim se blíží, a zmocnil se jich strach. On však říká ono slavné prohlášení, jež jako první z lidí vyslechl Mojžíš u hořícího keře: „Já jsem (Ἐγώ εἰμι), nebojte se!“ Bůh promlouvá ne kvůli soustředěnosti v samotě, nedává důraz na pouhou odloučenost nebo koncentraci na naše vědomí, nýbrž chce roznítit hořící srdce, v němž může znít jeho Slovo a jež je schopno přijmout jeho přicházení. Nechce osamocenost, chce blízkost. A přistává s nimi na souši, kde jej očekávají zástupy, a vstupuje do Kafarnaa (srv. Jan 6,18–21).
A hle, druhý den (srv. Jan 6,22) se zástup, který se nasytil zázračně rozmnoženým chlebem, vydává po jeho stopách, dohání ho, střídavě v několika lodích překonává jezero a zdvořile se ho ptá: Rabbi, učiteli, kdy jsi sem přišel? (Jan 6,22) Ježíš prohlédl nejhlubší důvod tohoto v důsledku zbloudilého hledání, které nenasycuje: je neplodné (srv. 2. čtení), protože obsahuje povrchní zvědavost, plytkou všetečnost. Takový postoj dokonce ani dobrý pastýř nemůže nasytit. Ježíš zná naše srdce: „Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná?“ (Jer 17,9) Jako dobrý pastýř terapeuticky obnažuje pravý důvod jejich úsilí: Nehledáte znamení, nýbrž atrakci, která okrádá člověka o tajemství. Tímto pojmenováním věcí, jak jsou, nechce člověka ponížit, ale chce, aby si osvojil, že život nenalezne v daru, ale v Dárci. Aby se od toho, že zažil nasycení, obrátil k tomu, že dar chleba je Ježíš sám.
Po tomto poodhalení dvou světů, pohledu z Boží strany a ulpělých konzumních stereotypů z naší strany, Ježíš promlouvá nezakrytě. Jestliže dovedeme neulpět jednostranně na pokrmu, který v životě pomíjí, nebo který dokonce život kazí, Bůh nám má co nabídnout: existuje pokrm, který náš život, nezadržitelně směřující k smrti, vpisuje do věčnosti. Dokonce mu věčnost vlévá již nyní: umožňuje žít nebe na zemi. Je požehnaný, protože v sobě nese schopnost rodit dovršení – čili eschatologickou plnost, z jejíž perspektivy správně chápeme svůj život, včetně našich selhání i pomýlených postojů, které jsou jednoduše součástí onoho procesu dozrávání k plnosti.
Člověk se však má rozhodnout, ne stále „chodit kolem horké kaše“. Jistě, máme pracovat a vydělávat si chléb vezdejší (srv. Mt 6,11; Lk 11,3), Ježíš zajisté nepohrdá hmotným, tělesným. Ani my jím nemáme pohrdat! (srv. Dt 8,3; Mt 4,4). Izrael si vždy uchoval v paměti zkušenost svého putování na poušti (srv. 1. čtení). Co je ale podstatné, je umět i hmotné události, jak biblické, tak našeho vlastního aktuálního života, číst jako odraz věčnosti, znamení, jako odkaz na toho, kdo nás v těchto událostech nejen provází, ale tolik si přeje být štědrým Dárcem našich všedních dní. Způsobem užívání všech pozemských věcí máme v sobě stvrdit pečeť, kterou do nás vtiskl Bůh. Někdy podléháme pokušení si ze spirituality kontemplace v akci udělat alibi pro to, že jsme vlastně modlitbu opustili a nechali se bezbřeze strhnout činností „pro Boha“. Namlouváme si, že „vidíme Boha ve všech věcech“. Avšak tato spiritualita má svůj kořen v Ignácově exercičním výkladu, kde se spíše hovoří o dynamice, jak „vidět všechny věci v Bohu“ (srv. Duchovní cvičení, č. 316). Jestliže takto na první místo postavíme Dárce věcí, bude pro nás zřetelné, co je pravé, a co je liché. Potom i ve věcech každodenního života objevujeme „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), tvář jeho slávy, slovo a tiché vyprávění Ducha v srdci, které vypovídá o pravém a jediném Bohu (srv. Jan 1,18).
Jak to můžeme učinit? Co máme udělat pro to, abychom spíše než dar přijali Dárce? Odpověď je překvapující: Nikoli činem, aktivitou, a to ani aktivitou v modlitbě. Ne tím, čemu připisujeme důležitost my sami. Naopak pracujeme „nečinem“, „neakcí“, „neaktivitou“. Co to znamená? Víra ve svém počátku není konkrétnost, kdy vím, co mám dělat, umím si poradit, kdy stojím pevně ve svých přesvědčeních, jsem ve svých očích dostatečně „zralý“. Spíše je jednoduchým přilnutím, svěřením se, odevzdáním, které se projevuje v důvěřující závislosti na Dárci. Jedná se doslova o „mystické rozlišování“, kdy do „ohnivé pece“ Ježíšova Srdce vložíme celé své srdce, prostě tak, jak je, s důvěrou, že jej jako v tavicím kelímku protříbí a jako hrnčíř vytvaruje do konkrétní podoby, jakou si přeje sám (srv. Jer 18,1–6). Teprve toto vnitřní protříbení člověku ukáže pravou životní konkrétnost a praktičnost. Tímto „mystickým rozlišováním“ Bůh do všeho může vtisknout svou pečeť, i do našich selhání (srv. Řím 8,28).
Leckdy však křesťan dělá tu chybu, že se snaží vtisknout věcem, svému životu Boží pečeť sám. Hledá, jak to naše zapadne do Božího. V tom však spočívá rozdíl mezi křesťanským a nekřesťanským: v srdci života věřícího není zákon (čili očekávatelný, a tím pohodlný systém), ale víra (čili svěření se živému Bohu, které s sebou nese riziko nečekaného). Nelze to dost často opakovat a nezapomínejme, že první jméno, které bylo Ježíšovým učedníkům v Novém zákoně po vzkříšení dáno, bylo věřící (οἱ πιστεύοντες) (srv. Sk 2,44; 4,32). Víra dělá křesťany, formuje křesťany, zachraňuje křesťany.
Co je však víra? Je třeba dobře pochopit tuto ústřední pravdu: víra není intelektuální, gnostický akt, ale je to životní přilnutí k Ježíši Kristu, je to bytí, které ho následuje, zapojení do jeho života, dokonce přímá účast na jeho bytí, kterou zjednává Duch sám. Když takto svou víru nahlížíme, mizí protiklad mezi vírou a činem-prací, mezi kontemplací a činem. Kontemplace v akci je totiž jediným pulzem srdce, systolou a diastolou, jakoby ustavičným „porodem“ životodárné Krve do těla našeho života. Je to tep „mystického rozlišování“, kdy se svěřujeme Dárci a dovedeme někdy zůstat, třeba i delší dobu, „viset ve vzduchu“, nevědět si rady, unést bezvýchodnost, bezvýslednost, nečinnost, ochromenost… Po této „diastole“ však vždy přijde Boží „systola“, která vlévá a rozvíjí život. Tak jako činnost lidského srdce (a to i Ježíšova srdce) sestává z dynamiky fyzického tepu, také kontemplace v akci, která je odrazem toho, jaký je Bůh, spočívá v tomto ustavičném, doslova „porodním“ pulzu: kontemplace v akci není bezpečnou technikou, jak si v každodenním životě poradit s rozlišováním, ale je dramatem tříbení a propalování srdce, které je pravým rozlišováním naší existence.
Potíž nastává, když se kontemplace stane vlastně gnosticky pojatou prací, konzumní atrakcí, událostí, která tíhne k tomu, aby se nakonec dostala pod reflektory zájmů. Nemusíme si ani všimnout, jak nenápadně v nás nakonec pracuje tep neproměněného srdce: protože vždy jdeme za tím, kam tíhne srdce. Práce křesťana spočívá v zápase o proměnění srdce, aby jeho tíhnutí bylo spolehlivě v Božím směru. V tom spočívá práce křesťanské víry. Přípravná, asketická součást patří k naší životní cestě: jedině tak lze uznat prvenství milosti. Avšak je důležitá jinak, než se domníváme. Naše vlastní asketická práce a námahy totiž nejsou cílem, „naším darem“ Bohu, ale pouze prostředkem k tomu, abychom se disponovali k přijetí Dárce samotného. Milost je nakonec darem Pánovy bezplatné lásky, která je darem, jenž je třeba přijmout s duchem úžasu a díků, neboť je schopna v hloubi srdce vyvolat odpovědnost a touhu na tento dar, respektive na Dárce, odpovědět. Věřit v Ježíše Krista, Božího vyslance na světě, znamená být tam, kde je on (Jan 12,26; 14,3; 17,24), sdílet s ním stejný život, „kamkoli jde Beránek“ (Zj 14,4). Věřícími jsou ti, kdo kráčejí životem (οἱ ἀκολουθοῦντες) radikálně, „kamkoli se ubírá“ (ὅπου ἂν ὑπάγῃ). Takto „věřící“ myslí stejně jako on. Myslí na dovršení, jeho přicházení a příchod ve slávě. Proto přijímáme eucharistii, abychom milovali až do krajnosti a abychom k tomu byli uschopněni. Jako Beránek své – kteří jsou ve světě – „miloval až do konce (εἰς τέλος ἠγάπησεν αὐτούς)“ (Jan 13,1). A to „jen“ komentovat našimi rozjímáními nestačí. Bůh touží po tom, abychom mu bezvýhradněji darovali srdce celé.
Ježíš v nás stále vkládá důvěru, že nejsme těmi, kteří chtějí jeho slova pouze komentovat nebo jaksi zdálky pozorovat, ale těmi, kteří chtějí „pozřít jeho slova“ (Jer 15,16), aby se jim „Hospodinovo slovo stalo v jejich nitru hořícím ohněm zavřeným v jejich kostech“ (Jer 20,9).
Jeho slovo lze přijmout jen v niterné adoraci. Adoraci eucharistie lze chápat různě. Připomíná nám také bolestnou pravdu, že nejsme schopni překročit hranice tajemství, je upomínkou nepřekročitelnosti, Boha, který je semper maior. Kde však je linie mezi naším pochopením a nedostižností tajemství? V milosti slova toho, kdo k nám svobodně chce hovořit, a ve svobodě slyšení a přijetí z naší strany. Přijímáme však nejen slova sdělení, ale Toho, kdo hovoří. Tehdy padá propast mezi osobou a dílem, hovořícím a slovem, žijícím a krásou, plností a celistvostí života. Tehdy se otevírají brány definitivního milostivého léta a Ježíš přichází ve slávě. Tehdy si osvojujeme pokrm pro věčný život podle Ježíšova příslibu: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jan 6,35) A tak nám eucharistie odkrývá i tajemství našeho křtu, v příslibu, který Ježíš dal samařské ženě: „Kdo se napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného“ (Jan 4,14) – pramenem živé vody, tryskající z našeho proměněného srdce. Skrze přijetí Dárce se sami stáváme schopni druhým poznání Dárce zprostředkovávat.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 17. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Kdybychom pokračovali ve čtení Markova evangelia, které jsme četli v posledních nedělích, přišla by na řadu krásná scéna rozmnožení chlebů (Mk 6,35–44). V liturgii se tomuto tématu budeme věnovat mnohem podrobněji: pět nedělí po sobě budeme číst kapitolu Jan 6, Ježíšovu eucharistickou řeč.
K tomu nejdříve úvodní poznámka. Téma chleba života je se vší pravděpodobností pasáží přidanou později. Křesťanskému společenství kolem apoštola Jana nabídlo souvislou katechezi o eucharistii. Nezapomeňme, že ve čtvrtém evangeliu chybí vyprávění o ustanovení eucharistie a večeře Páně je zdůrazněna jinou optikou: skrze scénu mytí nohou (Jan 13,1–17).
O události rozmnožení chlebů máme šest svědectví. Matouš a Marek zachovali dvě tradice tohoto zázraku. Církev je přijala jako proroctví o daru eucharistického chleba, který Ježíš věnoval učedníkům večer, kdy byl vydán na smrt. Čtvrté evangelium o něm smýšlí ještě hlouběji: není jen prorockým slovem, divem (τέρας), nýbrž znamením (σημεῖον) ohlašujícím dar Těla a Krve, celého Ježíšova života.
Ježíš se nachází v Galileji, u Tiberiadského jezera, když se rozhodne širokou zátoku přeplout na druhý břeh, rovněž na západní straně jezera, snad aby vyhledal místo odpočinku a modlitby. Následuje ho však velký zástup a evangelista nám hned uvádí důvod: Ježíš vykonal mnoho znamení na nemocných, jeho působení a kázání vzbuzuje údiv a zvědavost. Zdá se tedy, že je to hodina úspěchu pro toho, kdo se rozhodne vystoupit na horu, jako to udělal Mojžíš při příležitosti slavení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Výslovně je také uvedena časová informace: „Blížila se Pascha, svátek Židů.“ Byla to tedy hodina bdění (podobně jako hodina ustanovení eucharistie), a skutečně znamení, které Ježíš vykoná, bude znamením křesťanské Paschy par excellence. Jsou zde dvě důležitá slova, která nám pomáhají křesťanskou Paschu hlouběji uchopit: znamení a bdění.
Ježíš sedí nahoře a má před sebou velký zástup, na který se dívá: je to čekající zástup! A zde se svobodně a dobrovolně ujímá iniciativy, aby dal znamení. Vykoná gesto, které vypovídá o lásce Boha, který miluje lidstvo natolik, že mu dává svého Syna jako dar (srv. Jan 3,16). Zavolá k sobě učedníka Filipa a ptá se ho, kde nakoupit chleba, aby se lidé nasytili. Ježíš ve skutečnosti ví, co se chystá vykonat, protože jeho záměr je plodem jeho společenství s myšlenkami Boha, kterého nazývá Otcem. Filip naproti tomu provádí výpočty, aby zjistil, kolik by stálo nakoupit chleba pro tolik lidí, a Ondřej upozorňuje, že pět ječných chlebů a dvě ryby, které s sebou přinesl jeden chlapec, by naprosto nestačily.
Všimněme si jednoho detailu: Ježíš sám rozdělil (διέδωκεν) chléb sedícím. Je to on, Kristus Pán, kdo dává, rozdává. A právě na základě tohoto činu, který se rozhodl vykonat sám osobně, bude moci říci: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6,51) Ježíš se tak jeví prorok eschatologických časů. Je více než Elizeus, který rozmnožil ječné chleby (srv. 2Král 4,42–44). Nejenže ukojí hlad, potřebu jíst, aby člověk mohl žít, ale daruje své tělo, miluje své vlastní až do konce (srv. Jan 13,1).
Vyprávění o tomto znamení někdy vede k nedorozumění. Ježíš ví, co vše k životu potřebujeme. Modlíme se denně: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Ale je ještě něčím víc: Mesiášem, tím, kdo obnovuje a v nebývalé plnosti překonává viditelná znamení, která působil sám Bůh při východu z Egypta a na poušti. Ježíš není snílkem utíkajícím do snění v samotě. Je uprostřed námah o lidské živobytí. Ale zároveň ukazuje na něco víc. Proto je chléb spojen s Chlebem, jeho pravým Tělem a Krví. Chléb je pro člověka nutností: sytí přirozenou potřebu žít. Kristus – chléb je také tím, co Bůh dává každému stvoření (srv. Žl 136,25), a nad pomyšlení sytí jinou potřebu, kterou člověk někdy paradoxně vytěsňuje: touhu po nesmrtelnosti. Eucharistie bývá nazývána lékem nesmrtelnosti. V Ježíšově gestu je naplnění potřeby člověka žít v plnosti.
První slovo – znamení – hovoří tedy o Boží lásce, lásce bezúplatné a přebohaté, nadměrné, která nežádá protislužbu, ale pouze přijetí a díkůvzdání. Jaká hojnost sdíleného chleba! Tolik zbylo: Co to znamená? V Pánově společenství bude vždy existovat eucharistický chléb, který je třeba pečlivě a starostlivě uchovávat, a to zejména v živém svatostánku našich vlastních srdcí.
Zde přichází ke slovu druhý pojem: bdění. Bdít neznamená napětí vůle ani „produkci“ dobrých skutků. Bdělý člověk se může dokonce bez obav ponořit do tvrdého spánku (srv. Mk 4,38). Bdít v první řadě znamená dobře vidět. Abychom zahlédli Ježíšovo znamení a dovedli jej správně ohodnotit, musíme očišťovat svůj pohled. Jedině skrze chápání eucharistie Petru a ostatním učedníkům dochází, kdo Kristus skutečně je: pro Židy je synem Josefovým, pro ně je Syn Boží, ten, který Jest, Jahve, který sestoupil z nebe jako Otcův vyslanec (srv. Jan 6,57). Je Svatý Boží (srv. Jan 6,69).
Tam, kde apoštolové slyší Ježíšova slova jako dobře míněné rady, ze kterých mohou čerpat a měnit svůj život, Jidášova ješitnost stejná slova vnímá jako urážku a cenzuru vlastního ega. Vnímat Ježíše jako krále na způsob králů, mocných tohoto světa, by znamenalo popřít poslání, které přijal od Otce. Přece nechce přijmout logiku a záměry knížete tohoto světa, Satana. Ježíš je židovský král a takovým bude prohlášen na kříži podle titulu, který mu Pilát nechá vztyčit na hlavu (srv. Jan 19,19); je však ukřižovaným králem, ve slabosti muže bolestí, obětí nenávisti světa, solidárním s pronásledovanými, utlačovanými, chudými, zavrženými dějinami. Velký zástup tedy Ježíše, za kterým šel, chápal špatně. Vykládal si ho podle sebe. Chtěl jej využívat podle svých vlastních tužeb a projekcí. Byl neochoten přijmout proroka a Mesiáše odpovídajícího Božímu plánu. Je příznačné, že Jan poznamenává, že se ho chtěli zmocnit, aby ho učinili králem. Co to v sobě obnáší? Redukci na předmět, modlu utvářenou podle našich tužeb. Chtěli Mesiáše se světským programem. Ježíš to však odmítá, protože ví, že moc, kterou mu chtějí dát, není tou pravou mocí, kterou mu udělil Otec. Stejně jako na poušti utíkal před pokušením moci (srv. Mk 1,12–13; Mt 4,1–11; Lk 4,1–13), skrývá se do samoty hory, utíká před zástupy, které ho oslavují, a dešifruje okamžitě iluzi zdánlivého úspěchu. Po ní netouží! Ani je nepřijímá! Svěřuje se Otci a svěřuje mu i onen zástup a učedníky, kteří nepochopili ani jeho gesto, ani jeho záměr.
Tyto zázraky rozmnožení chleba jsou znameními, které nás mají dovést ke správnému výkladu, co vlastně znamenají, správnému vidění a přesnému zaslechnutí Boží řeči v nich: to ale získáváme jedině v hodině bdění, v té hodině, kdy se setkávají proroctví se znamením a stávají se nejhlubším děním, realitou, která již neodkazuje na jinou skutečnost, ale která sama uvádí člověka do jediného Jest: skrze paschální dění se člověk stává. Proto je potřebné, aby uměl bdít a správně číst znamení ve svém životě. Pokračování příběhu, který uslyšíme v následujících nedělích, nám prostřednictvím dlouhé Ježíšovy řeči odhalí, že ten, kdo dal chléb v hojnosti, je ve skutečnosti sám Chlebem, který Bůh dal lidstvu pro plnost jeho života.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 16. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Učedníci, kteří se vrátili ze své první vážné misie, si zaslouží označení apoštol (ἀπόστολος = apoštol; misionář; posel; vyslanec). Nevydali se na cestu ze své vůle, byli jí pověřeni. Nepřinášeli sebe, nesli jiného. A vracejí se k tomu, kdo je poslal a koho nesli druhým. Krásný hovor, který s nimi Ježíš vedl, nebyl o ničem jiném než o Kristu, který je čekal v těch, ke kterým je on poslal. Začali poznávat, jak byl vlastně s nimi. Základem misie je Ježíšovo působení jejich prostřednictvím (nikoli jejich vlastní „šikovnost“). Zároveň si jej začali uvědomovat ve tvářích druhých lidí. „Tenká červená linie“ apoštolského úspěchu a neúspěchu prochází tím, zda apoštol je schopen vidět osobní tvář (srdce) člověka. Jestliže ano, potom je schopen ohlašovat přicházející Boží království způsobem, jímž přijímal druhé sám Ježíš, jak s nimi hovořil, dodával odvahy, probouzel víru, jako spolu s nimi doufal, učil je žít ve svobodě, nesl bolesti, nepodléhal pokušiteli.
Chvíli setrvejme v pohledu na apoštoly, ale ještě více na Ježíše, jak jim naslouchá, jak vnímá, co prožili a zakusili v misii. Mladí jezuitští novicové mají podobnou zkušenost během takzvaného experimentu měsíční poutě, kdy bez peněz a bez možnosti prozradit, že jsou řeholníky, putují na některé poutní místo, zcela odkázáni na Boží prozřetelnost.
Někdy si v našich hovorech, kdy se posteskneme nebo ponaříkáme, všímejme celkové atmosféry: chceme více hovořit, nebo více vnímat toho, kdo nám naslouchá? Pak si musí každý z nás přeložit do životní zkušenosti ono Ježíšovo vyzvání: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Odpočinek se definuje jako být s Ním. Nepodceňujme ony chvíle důvěrnosti! Proč s ním? Synem Božím? Abychom s ním sdíleli modlitbu k Otci, abychom prohloubili své povolání a poslání, abychom si odpočinuli. Je to pozvání plné něhy, péče o učedníky. Ježíš dobře ví, co je jeho posláním, zvláště nyní, kdy se Jan Křtitel s násilnou smrtí, kterou utrpěl, stává jeho předchůdcem i předobrazem jeho budoucnosti.
Tím spíše apoštoly zve na „opuštěné místo“, kde se z rozvibrovaných zážitků dne a třebas i velmi dobře splněných povinností zaměří opět na podstatu: k čemu toto vše slouží a kam to směřuje? I když se nemáme nechat prací zahltit, máme pro Krista také pracovat. Práce zde může znamenat také ono hluboké zastavení: vážně se v modlitbě zabývat celou svou osobou. Nejhlubší prací v tomto smyslu, která již sama o sobě je apoštolským úsilím, jež má misijní plody, je zpytování vlastního srdce. To je smysl Ježíšova pozvání apoštolů na „opuštěné místo“, kterým je naše vlastní srdce.
Klademe si otázku, kde je naše srdce opuštěné od milosti? Kde se mu nedostává Božího Ducha, zatímco je příliš zahlceno nejrůznějšími jinými „duchy“? Umíme prosit o milost, abychom tato „opuštěná místa“ svého života rozpoznali, a prosit pak, aby tato prázdná místa zaplnil balzám Ježíšova Ducha, jeho Hořící Krev? Jakmile si osvojíme tuto praxi, brzy zjistíme, že budeme umět také rychleji rozlišovat. Ježíš dobře ví, že žijeme ve světě, v němž nezbytně máme v náruči spoustu věcí a ani nemůžeme nemít. Avšak podstatné je, na co se zaměřuje naše pozornost. Jestliže v každodenním běhu ošetřujeme spoustu detailů, a přesto se naše vnitřní pozornost zaměřuje na Krista, potom roste ryzost a čistota našeho života.
Každý z nás je vystaven pokušení útěků – zaměřování pozornosti na tu spoustu (i dobrých) věcí, které držíme ve své náruči. Existuje však soucit Kristova Srdce s tímto světem. Jeho soucit vyjadřuje onen výraz „bylo mu jich líto“. Český překlad nevyjadřuje dostatečně radikalitu a hloubku toho, čím Ježíšovo Srdce žije: byl nad nimi hluboce pohnut; byl vůči nim pohnut niterným soucitem. Výraz σπλάγχνον ukazuje na útroby, ledví; chvění srdce, náklonost, srdečné slitování. Ježíš je dojat a znovu prožívá Mojžíšův soucit, když vidí svůj lid bez pastýře (srv. Nm 27,17), a soucit proroků, kteří trpí, když vidí Boží lid rozptýlený a utlačovaný špatnými pastýři (srv. 1Král 22,17; Ez 34,5; Žl 10,3–12).
Ježíš ze sebe činí dobrého pastýře (srv. Jan 10,11.14) tohoto zástupu. Dodejme: opuštěného. Poslouchá a dělá to, co po něm chce Bůh, jeho Otec, aby dělal v jeho jménu jako Syn poslaný na svět. Ježíš tedy čte hlad těchto lidí, hlad, kterého si možná nejsou plně vědomi, hlad po Slově: chtějí, aby Ježíš učil, tedy mluvil k nim Slovo, jak říká Marek na jiném místě (srv. Mk 2,2; 4,33). Rozhodující je, že Ježíš je přítomen a mluví, protože je Slovo Boží (srv. Jan 1,1.14). Ježíš to dělá dlouho, jako by nesl jařmo, jho milosrdenství, které ho nutí k tomuto soucitu, k této námaze, k tomuto slovu adresovanému těm, kdo v něm vzbuzují pocity něhy. Milosrdenství, které zabraňuje Božím trestům vstupovat do lidských životů. A milosrdenství, které dává člověku stravu: Slovo, které krmí lidské duše, Slovo, bez něhož je lidské srdce nepokojné, Slovo, které činí člověka blahoslaveným čili skutečně a hluboce šťastným. Předtím, než Ježíš dává chléb, dává Slovo, aby nasytil muže a ženy, kteří ho následují. Brzy však dá také chléb, protože jeho něha se netýká jen jejich žízně po Slově, ale také jejich hladu po chlebu: Slovo se stalo Tělem.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 15. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Když je prorok odmítnut doma, svými (srv. Mk 6,4), nezbývá mu než odejít a hledat si jiné posluchače. Tak to dělali starozákonní proroci, kteří dokonce odcházeli pobývat mezi nežidovské národy. Obraceli se k nim Božím slovem a působením Ducha přinášejícím dobro (srv. 1Král 17, 2Král 5). Ježíš sám nemůže dělat nic jiného. On – vtělené Slovo – jako by neměl hlas tam, kde jej nechtějí slyšet. Proč? Žádné slovo nemá váhu samo o sobě, ale jen ve spojení se svým obsahem. Tím není jen pouhý význam slova, ale doslova srdce sdělení, kterým je nakonec Ježíš sám. Slovo volá po slovu, Srdce nemůže být bez srdce. Živé Ježíšovo pozvání slyší ti, kdo k němu lnou srdcem; prorocké slovo zaslechnou ti, kdo jsou ochotni v obyčejném člověku, přes jeho chyby, zahlédnout Boží povolání, které mu dává nevyvratitelnou důstojnost. A „kdo přijme proroka, protože je prorok, dostane odměnu jako prorok“ (Mt 10,41), to znamená, sám se stane prorokem čili svědkem živého Boha.
Proč se Ježíš rozhodl rozšířit svou službu slova na Dvanáct, na skupinku nejbližších? Jistě proto, aby je zapojil do svého poslání, aby v něm jednou mohli pokračovat sami; také proto, aby si vzal nějaký čas, kdy nebude pracovat veřejně a pro veřejnost, zůstane stranou, a bude tak moci znovu promýšlet, co svým mluvením a prací vzbuzuje. Hlavním důvodem je však nezměrná důvěra v člověka, i navzdory chvění Božího Srdce o to, jak člověk nakonec naloží se svou nedotknutelnou svobodou. Tato obrovská Boží důvěra je potom v křestní liturgii vyjádřena jako kněžské, královské a prorocké pomazání každého křesťana. Každý křesťan se má stát pravým prorokem: tím, jehož slovo má skutečnou váhu.
Proto je Ježíš posílá na misii do galilejských vesnic s úkolem hlásat poselství: to, co hlásal on sám: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Boží království je uskutečněním dokonalosti stvoření Boha Otce. Otec vdechl přirozenému stvoření, přirozenému pořádku svůj dech, dech Života; a přesto spravedlivý člověk, stvořený na podobu věčného Slova, netvoří ještě dokonalost stvoření. Tu tvoří člověk-Bůh, zbožštěný člověk, Slovo, které se stalo Tělem. Ježíš svěřuje apoštolům stejné poslání, jaké má on, proto, že si přeje, aby se všichni lidé stali Božími syny – těmi, kteří vtělují Slovo.
Posílá je po dvou. Poslání je společné, ne individualistické, tak jako slovo musí být jak vysloveno jedním, tak slyšeno, přijato druhým, aby bylo skutečným slovem. Být ve dvou znamená zároveň spoléhat se na druhé: je to slovo stejné důvěry, jež v nás vkládá Bůh sám.
Apoštolské slovo, jejich poslání, musí nejdříve projít formací, zkouškou, vnitřním růstem, jež z poslaných činí spolupracovníky, aby jejich slovo „nebylo shledáno lehkým“ (srv. Dan 5,27).
Životní styl poslaných Kristem má svou náročnost. Tak jako Slovo není možné oddělit od Syna, tak ani evangelium není možné oddělit křesťana. Slovo je na prvním místě určeno jemu samému. Autorita proroka závisí na souladu mezi tím, co říká, a tím, co žije. Mohl by být jinak důvěryhodný? Stal by se pohoršením. Pro Ježíše je svědectví života rozhodující. Je více než svědectví slova, protože Ježíšovo Slovo je Čin. Naše slova a činy jsou leckdy oddělené, avšak stále usilujeme o to, abychom dozráli do této božské jednoty slova-činu. Někdy vkládáme více důvěru v „reklamu“ svého jednání, v nadprodukci slov nežli ve skrytost života v Bohu, a tehdy výsledkem bývá neplodnost slov bez zjevného účinku anebo s účinkem jen zdánlivým a prchavým.
Když se však snažíme naleznout nové obsahy Ježíšova slova, přetlumočit je do svého jednání nebo zbavit se více slovního haraburdí, můžeme se spolehnout na povzbudivou pravdu, že je to především Boží slovo, které interpretuje náš život. Boží slovo překračuje naše ruptury a je schopno náš život skutečně změnit, jestliže mu popřejeme sluchu a důvěry: právě proto, že i když naše slovo není činem, evangelium, plné Ducha, takové je. Má reálnou uzdravující a proměňující moc, kterou Ježíš – vlastně šokujícím způsobem – svěřuje apoštolům, a to už tehdy, když ještě takoví zdaleka nejsou. A přesto z nich činí nové proroky evangelia.
Když se tedy místo prakticismu (našeho vlastního úsilí, jak spojit slovo a čin) stane naším životním stylem Ježíšův styl, jak jej v syrovosti nabízí v dnešním evangeliu apoštolům, začneme žít opravdovou praktičnost: umění žít. Naše slovo začne vrůstat do Slova samotného, a to dodá našemu konání věrohodnost. Tento životní styl se projevuje v radikalitě odolávat (zejména vlastnímu egu) a v kráse odhalovat (skutečné Boží království mezi námi).
Tento životní styl je jakostí garantovanou křížem. Proto také neúspěch je pro křesťana leckdy potvrzením dobré cesty: očišťuje od jalovosti. Rozhodující totiž není řeč o Bohu, byť i dobře zpracovaná, která se však může stát izolovaným slovem nebo izolovaným činem, ale rozhodující je žít, a to nejen žít v Ježíšově „stylu“, ale žít v jeho Srdci. Jak? Prostě být lidmi, kteří čekají na jeho příchod v tolika různých podobách. Ježíš je Bůh a člověk mezi námi. On je zdrojem života. A žít v jeho Srdci znamená dávat důvěru a vkládat naději, pomáhat mužům a ženám chodit, vstávat, uzdravovat, žádat všechny, aby pochopili, že jen láska zachraňuje a že smrt nemá poslední slovo. Ježíšovo poslání apoštoly neproměnilo v bojovníky ani propagandisty evangelia, ale ukovalo z nich svědky evangelia, muže a ženy schopné učinit evangelium vládcem nad sebou. „Hospodinův vyslanec není ani tak ten, kdo mluví inspirovaná slova, ale ten, kdo zná Hospodinovy cesty.“ (Didaché, 11,8)
Častěji se modleme: Pane, učiň mě pravým prorokem svého evangelia, skutečným svědkem svých cest! Daruj mi milost, aby slova mé modlitby i činy mého života nacházely jedinou potřebnou jednotu: zakotvení ve tvém Srdci! Učiň, aby můj život byl životem v souladu s životem tvým. Toužím mít svobodu tvé slovo přijmout a nechat jej přinášet plody tak, jak si přeješ ty sám!
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 14. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Ve všedním životě se prověřuje, jak jsou naše vlastní postoje autentické, nepředstírané. Evangelium se ptá na jeden z nich: postoj svobodného ducha, který v hloubi duše vkládá důvěru v intuici, že pro nás je přichystáno něco, co přesahuje viditelný svět – že může vzejít slovo od osobního Boha: skutečně osobní slovo, po němž leckdy „žádná hora a žádný ostrov nezůstanou na svém místě“ (srv. Zj 6,14). To je vážná, osobní otázka. Rozhodující.
Poohlédněme se po duchovních učitelích dneška, kteří nás uvádějí do hlubin naší niternosti, avšak nabízejí pouhé zrcadlení našeho vlastního já. Popravdě řečeno: zatímco „duchovních učitelů máme mnoho, otců se nám nedostává“ (srv. 1Kor 4,15). Učitel vykonává dobrou práci pouze natolik, nakolik je zároveň otcem. Otec totiž nehledí jen na fenomény lidství („Kde se to u něj vzalo?“), ale dokáže se dotknout té struny srdce, která má být teprve rozezněna – a jemně a nenásilně ji sladit s rytmem Božího Srdce (Ježíš nic nevytýká, jen se diví jejich nevěře – a čeká, až jejich srdce roztaje).
Specialisty na pouhé jevící se lidství tedy byli návštěvníci synagogy, když se Ježíš na chvíli vrátil do svého domova. Oni jej přece dobře znali od dětství: Ježíš se zde narodil do obyčejné rodiny: otec řemeslník a matka žena v domácnosti, jako všechny ženy té doby. V jeho rodině žili bratři a sestry, tedy příbuzní, bratranci a sestřenice, velká rodina spjatá silnými pokrevními svazky, jak tomu bylo na Východě. Na druhou stranu ho předchází slavná pověst: možná prorok schopný uzdravovat. První reakcí je údiv a obdiv: je to dobrý kazatel, má autoritu, jeho slova jsou úderná a obsahují bohatou moudrost. Vyvstává otázka: Odkud? Odpovědí může být přilnutí k Ježíši ve víře, uznání, že v něm působí Duch Svatý (srv. Mk 1,10; 3,29–30); nebo odmítnutí Ježíše, připsání jeho moci při hlásání Slova a konání zázraků ďáblu (srv. Mk 3,22).
Ani ty skupiny a komunity židovských věřících u břehů Jordánu a Mrtvého moře v Judské poušti, čekající na den Páně, mužů oddaných četbě Písma svatého, bdění a modlitbám, nic nerozpoznaly. Domnívali se, že Boží slovo doslova drží v rukou, a nepoznali čas Božího navštívení! Pohoršují se nad ním (σκανδαλίζω = přivést k pádu). Na jedné straně je příliš lidský, na druhé straně dělá takové věci! Jsou pyšní na to, že Ježíše znají lidsky, „podle těla“ (2Kor 5,16), ale ve skutečnosti sami sobě brání, aby ho skutečně poznali.
Boží volání a pomazání Duchem Svatým Ježíše přiměly stát se potulným kazatelem přicházejícího Království a začít svou službu v Galileji, v zemi, kde vyrůstal (srv. Mk 1,14–15). Žije podivuhodně v malé skupince učedníků, mužů i žen, kterým se věnuje. Dnes by jej někteří označili třebas i nelichotivým přízviskem, protože jednal nepředvídavě. Je třeba počítat s tím, že Ježíšova cesta čeká každého, kdo dostal od Boha dar, třeba jen drobek proroctví: stává se těžko snesitelným. Objeví se zástupy těch, kteří budou z předběžné opatrnosti prosazovat přesvědčení, že je lepší mu nevěřit. Ježíš žasne nad jejich nedostatkem víry (ἀπιστία = nevěra; nevěrnost, věrolomnost). A přesto zůstává pevný: věrně pokračuje ve svém poslání v poslušnosti tomu, kdo ho poslal, jde jinam, stále káže a koná dobro. Bez přijetí víry však Ježíš nemůže ani obracet, ani uzdravovat, ba ani konat dobro.
Mnozí si řeknou: Je na tom snad něco špatného, když sami hledáme cestu k vnitřní vyrovnanosti, soustředění a štěstí? Bezpečné struktury náboženské autority nebo hlubšího poznání (gnóze dnešních dnů), přece nabízejí větší jistotu a klid než nejistá cesta Božích tajemství. Je možné, rozumné, praktické opřít se o osobní přítomnost Krista, k němuž se obracíme vírou a necháme se vést důvěrou? Přiznejme si: Ježíš kráčí někdy příliš daleko před námi, není s ním snadné držet krok, kráčí příliš rychle, vidí příliš daleko. Především se opírá o svobodný přístup k Otci i lidem (παρρησία), otevřenost, odvahu říkat to, co jiní neříkali, odvážit se myslet si to, co si jiní nemysleli, a při tom všem zůstat člověkem, velmi člověkem, příliš člověkem! Ježíš nekontempluje svět a sebe, aby se do něj pohroužil, ale se pro něj obětoval, zřekl sám sebe, vzal na sebe bezmocnost světa v sobě samém a přinesl jej k proměně.
Ježíš kázal věci přicházející blízké budoucnosti, kterou viděl jako milostiplné prolínání Božího vstupování do života lidí a svobody člověka nechat se proměnit. Opouští systém a v každém objevuje dítě, osobu, ženu, muže, obraz Boží. Povšimněme si rozdílu: Lukáš uvádí texty, které Ježíš předčítá (srv. Lk 4,16–30), Marek reakci shromáždění, které ho vyslechlo. Oba dva rozměry jsou důležité: Ježíšova slova a jeho odezva v nás. Člověk, který dovolí Pánu vstoupit, jej přestává vnímat vně, Bůh vstupuje doslova dovnitř jeho srdce a to s sebou přináší nárok vztahu. Zdánlivě „slunce zhasne a nebe se svine jako svitek“ (Zj 6,15) – člověk již nemůže číst, kategorizovat a analyzovat svou „knihu života“ a začíná spíše vidět Božíma očima. Tento nárok vztahu vylučuje jakékoli technické vnímání spirituality a je někdy natolik zatěžující, že je jednoduší na Ježíše poštvat veřejné mínění zpracované sítí agitace, propagandy, zlé vůle, nenávisti, tekuté zloby. Ježíše ani nemusejí nařknout z hereze, bláznovství nebo ze spojení se samotným ďáblem, což se děje na jiných místech evangelia, stačí obyčejné pohoršení nad jeho „pouhým lidstvím“.
I my sami často stojíme před zpochybněním své vlastní hodnoty nebo hodnoty nejbližších, která prochází sítem někdy až nepochopitelné obyčejnosti a opakovaných lidských kazů a pádů. Člověk se nechává ztvárňovat nejdříve tím, jak přijímá svět a včleňuje se do něj; chce zapadnout, někam patřit, nechat se vést; bojuje, pracuje, uplatňuje sebe, sny, plány: zkrátka upevňuje své vlastní já. Pak ale přichází moment zpochybnění všeho předešlého, ať už v jakékoli podobě (ke každému Pán takto přichází zcela osobně). Je to milost, kterou Pán dává, aby člověk nalezl smysl své svobody. Tento nárok může člověka úplně znehybnit. Stojí před dovršením svého života, musí učinit krok do neznáma a vytrvat. Doposud sledoval směřování a pohyb, nyní stojí, snad dokonce zdánlivě stagnuje, před vytouženou pointou, která se však nemůže zrodit přirozeným způsobem (srv. Jan 1,13): stojí před otřesem konečnosti a bezmoci.
Duchovní učitelé, kteří nám nabízí zmírnění našich úzkostí, ukonejšení z našich stresů, opomíjejí jedno: otřesení nás neoslabuje, ale obnažuje nové zdroje síly. Je to „tajemství otřásání“, jež je denním chlebem toho, který dovolil Pánu vstoupit důvěrně do svého života (srv. Zj 6,12). Je to tajemství svobody Ducha, který v době „zemětřesení“ může uspořádat náš život opět a opět nově. Děkujme Pánu, pokud jsme tuto milost zakusili, byť by byla náročná!
Svatý Ignác dává útěšnou radu: po tajemném otřesu nitra vždy – bez výjimky vždy – přijde ještě tajemnější hlubina radostné důvěrnosti s Pánem. Na to nesmíme zapomínat.
Dar takto „otřesené“ a v důvěrnosti s Pánem posilněné víry přivádí k novému pojetí odpovědnosti za svět a svobodnější pobyt člověka v něm. Je to svoboda kříže.
***
Myšlenky o. Pavla Ambrose SJ k 13. neděli v mezidobí 2024
Kázání k poslechu zde.
Zázrak a Boží milosrdenství. Najdeme je v dnešním příběhu děvčátka a jeho otce. Jmenoval se Jairos a byl představeným v synagoze. Ale i příběh ženy, která kvůli svým ženským chorobám je odstrčena na okraj. Dnes stačí málo, a sociální sítě z vás udělají ničemu či lumpa. Jak jsme bezmocní proti veřejnému mínění, které se o to, co člověka prožívá, nezajímá. Kdo z nás je schopen vžít se do situace ženy, která prožívá měsíčky. Žena byla kvůli menstruaci nebo těhotenství nečistá a nemohla vstoupit ani do chrámu.
Zázrak a Boží milosrdenství. Jedná se zde ještě o něco jiného: o naději, která je nad naději. Když všichni vidí mrtvé dítě, vidí Ježíš něco jiného. Potřebujeme dnes více než jindy vidět. Ne vidět, co vidí všichni, ale vidět ještě něco jiného. Není dnešní příběh podobenstvím a obrazem tolika lidských situací? Jak často bychom si řekli: „S tím člověkem nemá smysl nic dělat, ten člověk je tak jako tak ztracený.“ Vzpomeňme, co odpověděl Petrovi na otázku: „Kdo může být spasen?“ „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!“ (Mk 10,26–27)
Naděje přesahující naději! Ne proto, že máme dobré důvody k naději. Může se i nás zmocnit vášnivá jistota? Jistota, že nejen láska božská, ale i lidská může vrátit k životu to, co bylo ztraceno? Lidé, kteří upadli do nejhlubšího zpustnutí, lidé, kteří se nám zdají být beznadějně zlí, pokud jim vyjde vstříc obětavá láska, a slovo obětavá je podstatné, obětavá láska Boží a tatáž obětavá láska v nás, mohou zprostředkovat to, co dává jen Bůh.
V případě tohoto dítěte se to stalo okamžitě; v našem vztahu k sobě navzájem a k lidem to může trvat léta, léta trpělivé lásky, léta, během nichž budeme dávat ze sebe, ale také snášet, trpět i ty nejhorší věci; a nakonec může dojít k vykoupení. Tyto zázraky můžeme vidět tehdy, bude-li naše láska obětavá bez hranic.
Jeden teolog v době komunistické totality rád opakoval: utrpení je místem setkání zla a lidskosti; utrpení je vždy způsobeno lidským přičiněním, nebo se od něj lidské přičinění odvrací a nezmírňuje ho. A utrpení se vždy zařezává do duší nebo do těla lidí. Ale když se to stane, oběť získá božskou moc odpustit a odpuštěním odčinit zlo a vykoupit ty, kdo zlo způsobili.
Z jednoho komunistického lágru vynesl propuštěný vězeň modlitbu. Na roztrhaném listu balicího papíru byla napsána mužem, který zde zemřel: „Pane, až přijdeš jako soudce země, neodsuzuj lidi, kteří nám dělali tak kruté věci; neměj jim za zlé jejich krutost a naše utrpení, jejich násilí a naše zoufalství, ale pohlédni na plody, které jsme nesli v trpělivosti, pokoře, statečnosti, odpuštění, věrnosti a solidaritě, a kéž se jim tyto plody započítají ke spáse.“ A k lidem se obrátil s těmito slovy: „Nedopusťte, aby vzpomínka na nás byla pro ně na věčnosti hrůzou; kéž se stane jejich spásou.“
I to je naděje přesahující naději. A pro mě je spojena s tímto kontrastem mezi hříšným, falešným, slepým poznáním, které vyjadřují lidé v domě Jairově: smějí se Kristu, vědí své. Oděni modlitebními plášti (talit) své okaté zbožnosti. Vědí, dítě je mrtvé; naděje je zbytečná, je utopena v zoufalství. Ale není to jediný možný postoj: Služebník Kristova velekněžského srdce nosí v sobě naději přesahující naše běžné naděje. Vítězství lásky a milosrdenství, které se v této události ukazuje, se může v mnoha ohledech rozšířit i do našeho osobního života na té nejjednodušší úrovni a na té nejhrdinštější. Otevře se tomu, kdo pozná krásu obětavé lásky bez hranic. Rozhodněme se pro naději nad naději, pro tu lásku a víru, které vítězí. Amen.
2023
2022
2021
2023
2022
2021
***
Rozjímání s papežem Františkem
